Z Andorry do Francie, přes Pyreneje

Je mnoho důvodů, proč každý rok sedneme na kola a vydáme se na téměř dva tisíce kilometrů dlouhou fyzicky velmi náročnou cestu. A jedním z nich je právě ten pocit, když 4. den vylezete ráno ze stanu v campu uprostřed Andorry, rozhlédnete se a vidíte, jak první sluneční paprsky právě dopadají na úpatí hor. Pyrenejské vrcholky jsou všude kolem Vás a vy jen žasnete nad tou krásou.

Počasí perfektní, sbalili jsme stan a vyrazili do další vsi na snídani. Měli tam krámek, u něj lavičky, stylovou fontánu a i paní, která se svým stoletým dědečkem chodila furt tam a zpátky. Za dobu naší snídaně třeba 10x.

Takhle po ránu nás čekal zhruba kilometr převýšení, taková ideální rozcvička. Výjimečně jsme však jeli spolu, tempem nejpomalejšího, žádné soutěžení. Na rozdíl od jiných, kteří tyto kopce vyjíždějí zásadně v Lamborgini či Ferrari, jsme museli šlapat po svých. Zhruba v půlce kopce nás dohnal obdobně naložený cyklista. Marně jsme hledali důvod nebo alespoň výmluvu pro naše šnečí tempo. Snad nikdy se nám v kopcích nestalo, že by nás dohnal někdo s podobným nákladem. Inu zkusili jsme na něj, že jedeme z daleka, až z Barcelony. Tak nám odvětil, že je to moc hezké, že zrovna jede z Maroka a už je zhruba měsíc na cestách. A protože odvětil v Německém jazyce, vyřadilo se ze hry 66% naší výpravy a já si mohl v klidu pokecat. Jednalo se o mladého kluka, který dělá pojišťováka v Hamburku. A když si něco málo našetřil, rozhodl se, že se sám trochu projede po světě a odletěl i s kolem do Maroka, kde zhruba měsíc poznával místní kulturu a pak se s kolem vydal na cestu dál Evropou. Rozhodně neměl v plánu se vracet do Hamburku, chtěl tu Evropu projet opravdu celou. Nikdo z nás nechápal. Jednak, jak to dělá, že nechce po 14 dnech házet kolo ze skály a dále jsme nechápali, jak to může přežít sám. Já osobně bych se asi ukousal nudou. I když asi na tom něco bude. Takhle ve třech si stejně občas lezeme na nervy.

Hezky jsme si pokecali a klučina vyjel dál, zatímco my se ještě vydýchávali. Už zbýval jen kousek, posledních pár stovek výškových metrů. Byli jsme už kousek přes dva tisíce, což je zhruba linie, kde už přestává růst vegetace vyšší, než tráva a drobné keříky. A také linie, kde se buď kocháme krajinou, nebo jí fotíme, jen výjimečně u toho občas šlápneme do pedálů. Tyto finální fáze výjezdů jsou dalším důvodem, proč to všechno děláme. Prostě nádhera.

Brzy jsme se vydrápali až na samotný vrchol do výšky 2408 m.n.m.. Maník z Hamburku se tu už dávno válel u cedule a akorát dojídal svojí svačinu. Zajímavější pohled byl však na jiného cyklistu. Z druhé strany vyjel až pár metrů před samotný vrchol a z ničeho nic to otočil a jel zase dolů. Asi zapomněl vypnout sporák. Přivázali jsme tu kola ke sloupu a vydali se na průzkum, kousek na kopci byla nějaká věž.

Když bylo vše dostatečně shlédnuto, připravili jsme se na sjezd. Čekala nás zhruba hodinka cesty téměř bez šlapání. Další úžasná věc na pořádných kopcích. Ještě v Andoře jsme se zastavili na poslední nákup a pak přejeli do Francie. Tu poznáte docela snadno, je tam všechno dražší a ošklivější. Sjezd probíhal naprosto v pořádku, bezpečně, bez jakéhokoliv riskování, překračování povolené rychlosti či předjíždění zprava. Koho by přeci napadlo mě předjíždět zprava v padesátikilometrové rychlosti, když mezi mnou a skálou na kraji silnice je zhruba 60 centimetrů. Roba určitě ne!

Na jednom odpočívadle měli krásné kamenné lavičky a stoly. Vytáhli jsme prvně nový vařič, já se ujal role šéfkuchaře a začala hostina! A i mytí nádobí v řece se zvrhlo v docela slušnou zábavu.

Po jídle jsme pokračovali směrem na hrad Foix. I zde jsme zůstali věrní tradicím. Co by to bylo za Tour, kdybychom alespoň jednou nejeli po špatně označené cestě a neskončili na dálnici, kde nás každý přivítá s otevřenou náručí a hlasitým klaksonem?! Otočka a hezky po krajnici zpátky až na místo, kde jsme špatně odbočili. Upřímně, je to takový divný pocit jet na kole po dálnici v protisměru. Sice úplně na kraji té krajnice, jednou nohou na poli, ale stejně jsem to radši na půl vedl.

Na okresce jsme si moc nepomohli. Sice tam nebyla auta a jelo se moc krásně, ale po několika píchnutích v prvních dnech jsem přišel s revoluční novinkou. Praskl mi řetěz! Následovala série výrazů, které by jednou mohly obohatit náš český slovník a oprava. Do opravy nám trochu fušoval kolemjedoucí cyklista. Že je to tu nebezpečné a že bychom měli montovat kola jinde. Nějak jsem mu nemohl vysvětlit, že si úplně nevybírám místo, kde mi rupne řetěz a že v pangejtu, kde jsme to dávali dohromady, moc aut nejezdí.

Každopádně dobrá hodinka zdržení. Hrad Foix jsme viděli, nafotili trochu z dálky a pokračovali dál. Pomalu se však blížil čas zavíračky v krámech. Sprintem jsme dorazili do jednoho zapadlého supermarketu (nechápu, jak tam kluci našli cestu, já bych jel úplně někam jinam) a pár minut před zavíračkou se nám podařilo získat trochu jídla a vody. Večer tak mohl být už docela pohodový. Vyzdvihnul bych třeba koupání v řece na kraji města, zatímco tam na zahrádce místní grilovali ryby.

Ale i první přespání ve Francii stálo za to. Ve vhodnou dobu jsme odbočili z hlavní silnice, ujeli pár set metrů a našli zastrčenou louku. Slunce zrovna zapadalo nad slunečnicovým polem a my objevili poklad. Slámu! Nanosili jsme si to pod stan a celý nedočkavý naskákali do peřin. Za sebou jsme měli první historický přejezd Pyrenejí, oběd v přírodě, večerní koupání v řece a teď jsme usínali na měkoučké slámě. A v tom je prostě ta krása našeho cestování!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *