V pantoflích za prasátky do Barcelony

Máme 15. července 2015 a naše původní sestava se s úsměvy od ucha k uchu setkává na hlavním vlakovém nádraží v Plzni, kde čekáme na vlak, který nás zaveze do Mnichova na letiště, odkud pak poletíme do Barcelony. Naše kola jsou už na cestě. Známý je veze kamionem.

Robovi se hlavou honí myšlenka, zda se nás zeptat, jestli máme všechno podstatné, jako jsou mobily, doklady a já se mezitím směji Dejvovi, jeho pantoflím za 50,- Kč od Vietnamce, stylovým fuseklím a tašce plné řízků. Svojí výbavou symbolizuje naší zem lépe, než samotná vlajka.

Kecáme, smějeme se a plánujeme, co všechno bychom mohli stihnout navštívit v Mnichově, když tam budeme mít asi 5 hodin volného času. Když už konečně dorazí vlak, Robovi to nedá a zeptá se nás s humorem, jestli máme u sebe doklady.

„No do prdele …“ Okamžitě mi spadne úsměv, prohmatám všechny kapsy a s bušícím srdcem otvírám peněženku. Není tam. Ta občanka tam prostě není. Ta občanka, přes kterou jsou rezervované jízdenky, letenky i hostel v Barceloně leží u mě doma na stole.

Panika! Zvedáme telefony, kalkulujeme, hledáme plán B. Během několika minut seženu kolegu a dobrého kamaráda, který obětuje pracovní schůzku, naloží nás do auta, zaveze mě domů pro občanku a pak s námi začne chytat vlak. Cestou jsem okamžitě svrhnut a zbaven všech významných funkcí ve vedení výpravy. Kapitánská páska mi nevydržela ani 20 minut. V igelitce s jídlem pak objevíme černého pasažéra. Schovala se tam Robova plyšová želva Nikča, kterou má od své přítelkyně. Velmi romantické. Kdyby se z ní později nestal nový vůdce výpravy. Ale nebudu předbíhat.

Vlak jsme nechytili a tak jsme byli vysazeni za hranicemi ve Furth im Waldu, kde jsme si počkali na lokální spoj a s přestupem dorazili do Mnichova asi dvě hodiny před odletem.

Alespoň jsme měli čas nastudovat oficiální víceúčelový slovník letošní výpravy. Letadlo mělo trochu zpoždění a nenechali nás ani sedět vedle sebe. Čehož se nejvíce obával Dejv, jelikož při jeho životní smůle bylo téměř jisté, že místo vedle něj zabere dvousetkilový potící se trestanec s rýmou a chronickým kašlem. K našemu velkému překvapení se tak nestalo a Dejv zažil své letos první podařené Vánoce. Ani já jsem na tom nebyl špatně. Místo vedle mě vyfasovala hezká devatenáctiletá slečna z Mnichova, která letěla s partou kamarádů do letoviska u Barcelony zapít konec střední školy. Tak jsem si alespoň procvičil trochu Němčinu.

Když letadlo dosedlo kolem půlnoci v Barceloně, čekalo nás první klíčové rozhodnutí. Co dál? Byla noc ze středy na čtvrtek, Dejv žil v domnění, že brzy dorazí kola a já s Robem jsme se tajně ušklíbali, páč jsme měli zarezervovaný hostel ze čtvrtka na pátek. Kola měla zpoždění a tak nějak jsme to Dejvovi zapomněli říct. Do check-inu na hostelu však stále zbývalo 14 hodin. Inu navrhl jsem, že letiště je skoro v centru a tak ušetříme dvě Eura za bus a do centra dojdeme pěšky a tam se natáhneme na pláži. V tuto chvíli jsme už u sebe neměli žádné pití, jídlo a na sobě jen košile, hawaiské šortky a pantofle.

No a právě zde jsem přišel i o funkci navigátora. Na pláž to totiž bylo cca 18 kilometrů. A vzhledem k naší profesionální trekové výbavě popsané výše to nebylo zrovna příjemných 18 kilometrů. Kolem čtvrté ráno jsme na půl hodinky vytuhli na jedné z laviček, protože jsme nemohli najít žádný nonstop, fastfood nebo krámek. Cokoliv otevřeného, kde najdeme obživu. Paradoxně jsme vytuhli zhruba 200 metrů před místem, kde se začaly objevovat první takovéto obchůdky. Za svítání jsme pak konečně dorazili zničení na pláž a ustlali si v písku. Prospali jsme se asi tři hodinky.

Zregenerovali jsme se v právě otevřeném mekáči, prohlídli si několik Gaudího domů a vyrazili se ubytovat na hostel. Celkem jsme v tu chvíli měli v nohách přes 20 km. Plán byl jasný. Prospat se do večeře, pak do sebe něco málo hodit a večer si dát malou procházku.

Nohy zničené, samý puchýř, vylézáme z postele a deme se projít. Prvním významným cílem je katedrála Sagrada Familia, následuje Guella park. Začíná se stmívat. Rob nám neustále něco vypráví o nějakém kopci, kde je socha Ježíše, něco jako v Riu. Snažíme se ho přesvědčit, že to je tady v Parku. Bohužel se na chvíli mezi stromy v dálce objeví nasvícené ruské kolo, u něj nějaká památka. Je to však hodně daleko, navíc musíme úplně dolu do údolí a pak zase na horu. Nohy už jsou úplně zničené, stále nemáme nic jiného, než koupací kraťasy, triko a pantofle. Inu začne se hlasovat. Dejv je tvrdě proti, Rob je s nadšením pro a já?! Zdrcen událostmi z počátku výpravy a hnán touhou po dobrodružství souhlasím. A ani výstižný nápis na zdi „Tourist go home“ na mém názoru nic nezmění.

Bohužel …

Navíc tam nevedla přímá cesta. A tak jsme se ve snaze zkrátit si cestu dostali do slepé uličky. Vracíme se tedy zpět. Najednou z křoví vyběhne takový černý flek. Nějaká velká kočka. Moc tomu nevěnujeme pozornost, jdeme blíž. Najednou se zastavíme. Do cesty nám nevběhla kočka, ono je to divoké prase. Já s Dejvem tam stojíme, celí zkamenělí, Rob bere čáru. Než se vzpamatujeme, má už 20 metrů náskok. I nám se po chvíli podaří zareagovat a běžíme se schovat za nejbližší vůz. Nechápeme, co se děje. Já třeba nikdy divoké prase nepotkal, natož na kraji takto velkého města. Alespoň se utěšujeme, že tam nemá mladé. A v tu ránu vyběhne ze křoví skupinka rozkošných malých prasátek.

A tak tam stojíme schovaní za autem ve slepé ulici a mezi námi a správnou cestou na kopec i domů je bachyně se svými selátky. Inu rozhodneme se, že to kolem nich zkusíme proběhnout a já se dobrovolně přihlásím na první pokus. Zavřu, oči, zatnu zuby a rozběhnu se, co to dá. Úspěšně. Bachyně mě nechala být. A stejně tak si nevšimla ani mých kolegů.

Pokračujeme tedy dále klikatými lesními cestami na vrchol. Tam dorazíme zhruba pět minut před půlnocí. Do cesty se nám však znovu postaví divoké prase, tentokrát ještě urostlejší. Znovu zdrháme a nakonec jsme nuceni počkat, až zaleze zpět do křoví. Když se konečně dostaneme do cíle, je pár minut po dvanácté a vše, co bylo krásně nasvícené, nám zhasne. A tak nevidíme vůbec, ale vůbec nic.

V nohách už máme dalších 20 kilometrů chůze, puchýře už pokrývají 87% plochy chodidel a tak se pokoušíme cestou zpět zastavit nějaké taxi. Což není na kraji světa úplně nejjednodušší úkol. Když už kolem nás taxík projede, je vždy plný. A tak se vracíme po tmě po silnici zpět do Barcelony. Čuníky potkáme ještě asi čtyřikrát a jednou vytvoříme i nový světový rekord ve sprintu na 100 metrů. A to když si takhle v klidu povídám s Dejvem u krajnice a najednou metr od nás něco zachrochtá a pohne se ve křoví. Usaina Bolta bychom dali na třech metrech o dva! I Rob hodil podobný sprint, jen nevěděl proč. Šel na druhé straně a nic neslyšel.

Mohlo být krátce před druhou hodinou, když jsme se po několika dalších konfrontacích s divokou zvěří dostali na rušnou silnici a konečně chytli jedno prázdné Taxi. To nás za nějaké 3 Eura na osobu dovezlo k hotelu a my si mohli konečně jít lehnout. Tohle nám naše nohy dlouho nezapomenou.

Ráno jsme zrušili většinu programu, dobelhali se na autobus a zajeli se podívat na Camp Nou. Nikam nás tam zadarmo nechtěli pustit a tak jsme si jen nafotili fanshop, nakoupili nějaké jídlo a vyrazili na vlak. Ten nás dovezl asi kilometr od parkoviště, kde už čekala kola a kompletní výbava, až se k nim dokulháme. Tedy možná …. Těžko říct, co se jim mohlo během cesty přihodit …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *