Řada památek s vrcholem u Pont du Gard

Sedmý den naší výpravy byl jedním z nejpohodovějších a nejbohatších na zajímavá místa. A vypráví v podstatě o jedné obrovské zajížďce.

Po noci v kempu, kde netekla teplá voda a ani elektřině se zrovna moc fungovat nechtělo, utrpěly baterky našich přístrojů velmi těžké ztráty. To bylo dosti nepříjemné vzhledem ke skvostům, které nás tento den čekali. Vydali jsme se tedy do Nimes. Část snídaně jsme nakoupili v supermarketu, zbytek v místním pekařství a uvelebili jsme se na lavičku v parku na hlavní třídě. Tento styl parků mi přijde strašně zajímavý a setkali jsme se s ním již na mnoha místech ve Španělsku i Francii. Hlavní třídy ve městech jsou velmi široké, na každé straně je prostor pro parkování a jednoproudová či dvouproudová jednosměrka. Uprostřed mezi silnicemi pak zeleň s fontánami.

Po jídle jsme se vydali na průzkum města. Velikostně je Nimes přibližně na úrovni Plzně a nachází se v něm řada památek z dob osídlení Římany. Není divu, když už tenkrát zde žilo přes 50 000 lidí. Po prohlídce velmi zajímavého vodního díla, jehož účel nám byl trochu nejasný (takový systém kanálů a asi i zásobárna vody)jsme prozkoumali jeden z nejzachovalejších římských chrámů vůbec – Maison Carrée. Následovala projížďka historickým centrem a hledání místní arény. Nikoliv fotbalové (na tu jsme narazili hned na kraji města), nýbrž té, kde se kdysi bili gladiátoři.

Jakmile jsme nasáli atmosféru, nastal čas vyhledat vrchol dnešního dne, akvadukt Pont du Gard. Chvilku trvalo chytnout správný směr a vymotat se z centra, a když už jsme konečně našli směr, nastala vynucená pauza v mekáči. Foťák i telefony už totiž byly naprosto vyšťavené. Zajímavý byl zde objednávkový systém, kdy před kasami bylo několik automatů s dotykovými obrazovkami, my si mohli objednat i zaplatit jídlo přes ten automat. Mělo to tu výhodu, že na rozdíl od obsluhy uměl hned několik jazyků. A za to jsme byli ve Francii sakra vděční!

Když se mě zeptáte, kde vlastně Pont du Gard je, odpovím, že uprostřed ničeho, zhruba 3 kilometry rovně a jste tam. Nachází se opravdu uprostřed ničeho severovýchodně od Nimes na půli cesty do Avignonu. Vidět ho na vlastní oči bylo mým velkým snem už od doby, kdy jsem se tento akvadukt pokoušel ztvárnit při hodinách architektury na střední škole. V reálu pak ještě předčil má očekávání. Pro mě naprosto úchvatná stavba. Zaparkovali jsme kola, svázali k sobě a vydali se na průzkum. Vzhledem k teplotám daleko za hranicí třicítky přišlo vhod i koupání v řece pod akvaduktem a krátký odpočinek, než se vydáme dál do Avignonu.

Cestou nám moc nepřály povětrnostní podmínky a do Avignonu jsme dorazili později odpoledne. Prozkoumali jsme centrum, udělali pár fotek, vykoupili zhruba polovinu zásob ledové tříště a vyrazili na jih.

Tajně jsme doufali, že podél řeky povede nějaká cyklostezka, bohužel. Při jejím hledání jsme několikrát zabloudili, tak jsme se na to vybodli a vyrazili po silnici. Tentokrát už s místními větry byla o něco rozumnější řeč a tak se jelo opravdu krásně. Na půl cesty do města Arles jsme se ještě zastavili v supermarketu a docela jsme měli chuť na pivo. Nikdy bych nevěřil, co s člověkem dokáže udělat jedno pivo poté, co absolvuje 100 kilometrů na slunci proti větru v pětatřiceti stupních. Stačilo opravdu jen jedno pivo na to, abychom se motali, tlemili každé kravině a náš nákupní vozík pojmenovali „Fifinka“ , dávali mu nabumbat, napapat a chodili ho venčit ven do přírody.

Chvilku jsme počkali, než vyprchá ta ohromná spousta omamných látek v našem těle a vyjelo se dále. Už byl pozdější večer, chladněji, vítr foukal do zad, prostě paráda. Tyto okamžiky mám na našich cestách nejradši. Nádherná příroda, cizí neznámá krajina, pohodová svižná jízda, klid a pohoda.

Do Arles jsme dorazili po nádherné silničce nižší třídy, která vedla uprostřed polí v době, kdy už sluce začalo pomalu zapadat. Byli jsme však dosti hladoví a tak jsme ještě před průzkumem města odhlasovali, že k večeři bude pizza s kolou z místního stánku. Mimochodem všímáte si naší vyvážené zdravé stravy plné vitamínů a minerálů, naprosto ideální pro sportovce? K obědu burgery s hranolkami, ke svačině zmrzlina a pivko, k večeři pizza s colou … upřímně věřím, že na lososa se salátem by to možná šlapalo lépe, nebyl však dostatek času a prostředků. Každopádně ta pizza v mém případě nebyla zrovna ideální volba. Místo klasiky jsem si já vůl vzal Neapolskou a oni mi na to naházeli něco, co chutnalo jako zkažená ryba. Tak jsem to tam musel vynípávat. Ale ani kluci si moc nepolepšili, páč ingrediencemi se zde opravdu šetřilo.

Každopádně západ slunce byl nádherný a stejně tak i prohlídka města. Další krásně zachovalá aréna, amfiteátr i zbytky akvaduktu. Ve městě jsme našli i celkem solidní kemp za rozumnou cenu, kde nás snad prvně ve Francii nikdo neokradl. A ještě mě šéf po kempu povozil na skútru. Všichni se zde chovali velmi přátelsky a to včetně místních komárů. Ti se nám věnovali, jak jen to šlo a pečovali o naší krev s láskou a potěšením!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *