První test výkonnosti horou Montserrat

První den neporušil žádnou tradici a celkově byl vlastně docela o ničem. Reálně jsme se téměř nehnuli z místa a většinu času tak strávili na nákupech.

On totiž začal tak, že skupinka tří zničených, zpocených a kulhajících individuí se v tom největším pařáku prašnou cestou dobelhala k parkovišti a začala hledat bílý kamion s českou SPZ. Povedlo se. Řidič, opravdu skvělý chlapík se smyslem pro humor, pomohl nám všechno vyndat. Navíc se pokusil o restart kariéry modela a fotografa.

Ani nevím, jak bych popsal tu slast, když jsem si na nohy navlékl ty čisté, ještě voňavoučké ponožky a nazul pevnou obuv. Následovalo přerozdělení majetku a moje velká osudová chyba. Dobrovolně jsem se totiž přihlásil, že povezu ten osmikilový stan. Zatímco moji mílí kolegové povezou karimatky, spacáky a většinu společného jídla a pití. Ono totiž jídlo se během jízdy sní, pití vypije, ale ten stan nezhubne ani o gram. (A tak měl ihned Standa vynikající výmluvu, která nás doprovázela celou dobu – dodatek od Roba)

Vše v pořádku! A tak jsme mohli vyrazit. Konečně normální pohyb. Slunce pálilo, teploměr už ani neukazoval, kolik je stupňů. Prej že na to dlabe a půjde si sednout někam do stínu. A my měli zásoby vody tak na 1-2 kilometry. A tak bez ohledu na mapu a směr jízdy, jsme vyjeli kopec do městečka Castellbisbal a nakoupili vodu i nanuky. Ty se roztekly ještě dříve, než jsme je stačili otevřít. Když už nás konečně napadlo se kouknout kudy a kam máme jet, zjistili jsme, že jedeme opačným směrem a ten kopec si zase sjedeme hezky dolů. Za námi tedy další hodinka a od startovní čáry žádný posun.

Vydali jsme se směrem na Montserrat. Odhodlání a sebevědomí nám nechybělo, při první příležitosti jsme sjeli ze silnice, že prý pojedeme podél řeky po takové lepší polní cestě. Že tam bude chládek, stín a žádný provoz a smrad. Prostě naprosto stupidní nápad. Štěrk a díry, průměrná rychlost tak 12km/hod. a ještě nás to zavedlo do průmyslové zóny. Inu vrátili jsme se hodně rychle zpět na asfalt. Zde, za městem Martorell, nás silné, červencové odpolední španělské slunce téměř sežehlo. V takovém vedru jsem snad nikdy v životě nešlapal. A když už voda v bidonech i v báglech začala pomalu dosahovat bodu varu, byli jsme nuceni v dalším městě znovu zastavit a znovu něco nakoupit. Tentokrát i na večeři a na ráno. V tom obchoďáku bylo snad o 30 stupňů méně, než venku. Moc se nám odtamtud nechtělo, ale prostě jsme se museli, chtě nechtě, rozloučit s těmito nádhernými klimatickými podmínkami. Čekala nás totiž první malá zkouška. Výšlap nahoru na horu na klášter Montserrat.

Takže malá svačinka, pár fotek a jde se na to. První výšlap. První ukázka toho, jak jsme na tom s kondicí. Předpoklady neměl nikdo. Dejv najel v tréninku asi nejvíce, ale o čtyřciferné číslo se nejednalo. Já najezdil tak 600 km celkem, když jsem zrovna nesimuloval se zádíčkama. A Rob? Ten měl za sebou tvrdý cyklistický trénink, když ujel celkem asi 15 metrů při seřizování brzd. Navíc když si to kolo půjčoval, tak nebyl schopen ujet ani 9km. Prý to zas tolik nechtěl s tím tréninkem přehánět. Proto si pro něj dojel raději autem!

Ze začátku tedy jedeme všichni společně, pomalu se však ukazuje, že letos mě čeká velmi krušná dovolená. Bez tréninku jsem nahranej a ti dva mě sfouknou jako svíčku. Dejv, protože pár kopců přeci jen letos vyjel a Rob, to je prostě náš Zombík. Tomu fyzikální zákony či biologické procesy nic neříkají. A zatímco já se kochal nádhernými výhledy, první výšlap začal mít velmi nečekaného favorita – Dejva. A i přesto, že si na nás párkrát počkal, tak si dnes dojel pro své historické, první a možná i poslední vítězství!

A tak zatímco Rob rozdýchával tuto první a náročnou zkoušku a snažil se svému tělu prostě poručit, že bolet nebude a že bude makat, dokud mu nedá volno, užíval si Dejv své momenty slávy. Usmíval se, mával, pózoval fotografům. Inu nechal jsem naší celebritu, skočil jsem si dovnitř do kláštera udělat pár fotek a s blížícím se večerem jsme vyrazili dolů.

Večeři jsme si dali v půlce sjezdu na lavičkách u pramenu pitné vody, kterou tam jezdili čepovat do kanistrů lidé z přilehlých vesnic. Docela hezké. Vzali děti, hudební nástroje, věci na piknik, spousty kanistrů a udělali si takový krásný výlet.

Dojedli jsme, užili si zbytek sjezdu a vydali se směrem dál na sever. Už se stmívalo a tak začalo naše hledání místa na přespání. Nakonec jsme si pro dnešní noc vybrali místo mezi hlavní silnicí a řekou, kde byl velmi vysoký porost. Prvně jsme postavili náš 3+kk stan (2 pokoje a místnost pro kola s kuchyňským koutem, kde se dospělý člověk může i postavit). Rob mezitím prosekal cestu džunglí k řece, abychom se mohli opláchnout a začal ten pravý život v divočině. Neznámé místo kdesi ve Španělsku, tři nazí dobrodruzi koupající se po tmě v místní řece, mezi nimi po hladině plavoucí sprchový gel. Zuby se čistí s bidonem v ruce, jakožto zdrojem pitné, tekoucí vody.

O chvilku později usínáme, abychom v noci zjistili, že španělští čuníci ještě neřekli své poslední slovo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *