Přes Simplon Pass do Švýcarska, země mnoha podob

Po náročné noci v kempu pro rodiny s dětmi jsme sbalili náš 3+kk stan, koukli se na jezero, které šponovalo cenu kempu do nebeských výšin a vyrazili jsme na nákup do nákupního centra v Gravellona Toce. Museli jsme přeci doplnit zásoby a připravit se na zlatý hřeb dne – tortilly k obědu. Po nákupech následovala mnou vynucená zastávka na poště, snad jediném podniku, který funguje ve všech zemích stejně. Neskutečně dlouhé fronty a důchodci, kteří se musejí dlouhé hodiny s paní za přepážkou vykecávat.

Do města Domodossola to byla ještě celkem rovinka u řeky. Počasí bylo znovu perfektní a dlouhou cestu jsme si již tradičně krátili deptáním cyklistů na silničních kolech bez jakékoliv bagáže. Ani si nechci představit ten krutý pocit, když dřete na lehounkém silničním kole s uzounkými plášti, máte dokonale padnoucí dres, každý detail vaší výbavy je precizně sladěný a zezadu se na vás přiřítí banda buranů na horských kolech s obrovským nákladem, drží se vás jako klíště a ne a ne je setřást. Dokud tedy nepřijde první kopec. Tam se těch 25 Kg navíc a přes tisíc kilometrů v nohách za poslední týden pozná velmi rychle. A nejvíce to bylo znát u mě, pašíka Standy. Ti dva mi ujeli už za první zatáčkou. Naštěstí počkali a přizpůsobili mi své tempo až k hranicím se Švýcarskem. Alespoň jsme mohli celou dobu všichni společně nadávat, že ta silnice je nějaká široká a že auta v takovém množství tu nemají co dělat, natož kamiony. I doufali jsme, že se brzy silnice rozdělí nebo narazíme na nějaký tunel speciálně pro ně. Naději jsme dávali i do vlaku. Všude byly cedule odkazující na vlak, který tunelem převáží auta a kamiony do Švýcarska a tak jsme doufali, že brzy spatříme ceduli zakazující pokračování všem vozidlům nad 3,5 tuny, silnice se zúží, zaklikatí a nám se otevře cyklistický ráj.

Do hranic se Švýcarskem se tomu tak nestalo. Byl však čas oběda a tak jsme si našli ve městečku Zwischbergen dokonalé místečko pro naše kulinářské umění. Lavička ve stínu, všude čisto, že by se dalo jíst ze země, fontánka s výbornou pitnou a zároveň ledovou vodou, která posloužila jako chladící zařízení pro naše nápoje i jako zdroj tekutin. Prostě Švýcarsko, země zaslíbená.

Nakrájeli jsme šunku, rozbalili krájenou slaninu, připravili rajčata i ledový salát, zavzpomínali na počátky kariéry v KFC a ubalili si parádní tortilly. Jejich kvalita vzhledem k možnosti použít jen studené a nijak neupravované suroviny nebyla nijak vzrušující, ale nebyl to tuňák ani tousťák se sýrem, takže luxus.

Po obědě se pokračovalo ve stoupání. Zde se naše příběhy možná trochu rozdělí, jelikož pašík Standa nezvládal tempo svých kolegů a tak mi znovu a tentokrát už definitivně ujeli. Potkal jsem se s nimi až za pár hodin na vrcholu.

Příroda, panoramata, vesničky, krajina, opět absolutní nádhera. To nejsem schopný zachytit textem ani fotografií, to prostě musíte zažít. A věřte mi, že to stojí za to, jinak bychom se znovu, opakovaně a dobrovolně netáhli s brašnami do dvou kilometrů nadmořské výšky. Co trochu kazilo zážitek na této cestě, byly kamiony a jim přizpůsobená cesta. Menší procenta stoupání, méně ostré zatáčky, širší a kvalitnější silnice. To samo o sobě je nepříjemné ale ne tolik jako samotné kamiony. Smrad, hluk a nebezpečné předjíždění. Představte si, že šlapete do toho kopce po svahu hory a jste v takovém betonovém „polotunelu“. Na jedné straně skála, nad vámi beton a na druhé straně betonové sloupy držící tu masu zeminy nad vámi. Rozdíl oproti klasickému tunelu je jen v tom, že se tu dá trochu lépe dýchat a není tu jen umělé světlo. Úzké a pevně ohraničené skálou resp. Betonem jsou však stejné jako u klasického tunelu. Šlapete si svých 7 km/h a za vámi kamion. To stoupání mu evidentně nedělá dobře a bojuje s ním ze všech sil při rychlosti zhruba 40 km/ hod. No a proti vám jedou dva kamiony, které mají opačný problém. Brzdí jako o život a moc jim to nezpomaluje. No a ten za vámi vás začne v tom úzkém prostoru předjíždět, protože kdyby zpomalil, tak už to nikdy nerozjede. A aby se vyhnul protijedoucímu kamionu, jehož brzdná dráha je v současné době tak 15-20 kilometrů, vezme vás hodně natěsno. A tak se mi několikrát za celé stoupání stalo, že mezi mnou a předjíždějícím kamionem bylo jen pár desítek centimetrů. Strašně nepříjemný pocit.

Možná můžete namítat, že si za to můžeme sami, že tam nemáme jezdit na kolech, ale upřímně, to kolo zapadá do konceptu vysokohorských silniček opravdu o poznání lépe, než plně naložený polský kamion. Obzvláště v době, kdy se tak strašně řeší emise a vliv na životní prostředí.

V 2005 m.n.m. jsem se znovu shledal se svými kamarády a všichni jsme se podělili se zážitky ze stoupání.

Kluci spolu zpočátku trochu závodili. Rob se chtěl trhnout, Dejv se však držel zuby nehty. Trhnul se mu až u prvního tunelu. Začal mu ujíždět a brzy se vzdálil tak, že už na sebe ani neviděli. Jenže cesta se na mnoha úsecích opravovala, většinou se semafory a Rob na jedné červené zůstal viset. Dejv si ho tedy v poklidu a pohodě svým tempem dojel. Dobře mu tak našemu zombíkovi. Není normální, aby lidská bytost za léto sedla na kolo jednou na 10m, když zkoušela brzdy a pak nás drtila v Alpách. Jak tam padla zelená, Rob znovu vyrazil, Dejv si však pokračoval ve svém klidném tempu a tak začala jeho ztráta narůstat. Rob si nakonec své prvenství pohlídal a vítězoslavně si v restauraci na vrcholku objednal jednu colu. Nedošlo mu však, že už je ve Švýcarsku. A tak za tu třetinku coly zaplatil 4€. Při takto úžasné ceně jim ani nevadilo, že platí v Eurech. Dále nám Rob tvrdí, že tam byl číšník a že se spolu zakecali anglicky. Co je na tom pravdy netušíme a vsadil bych boty, že pokud nějaký rozhovor opravdu byl, nebyl z Robovo strany delší, než 10 slov, které ještě musely být z 50% tvořeny názvy nebo mezinárodními výrazy. Každopádně Rob nám vyprávěl, že se ho číšník zeptal, odkud jedeme. Rob odpověděl, že z Barcelony (1. slovo). Číšník se zamyslel a trochu nechápal. Pak začal šátrat v paměti, zda pod kopcem není nějaká vesnice jménem Barcelona. Na to Rob pohotově zareagoval slovy „Barcelona in Spain“ (2.-4. slovo), číšníkovi to došlo, spadla mu brada a nestačil se divit. Celá tato jejich konverzace trvala zhruba 25 minut, než dorazil Dejv. Něco si povyprávěli a začali se bavit na můj účet. Ztrátu pašíka Standy na první místo odhadovali cca na hodinu a čtvrt. Jenže nestihli to ani doříct a už se v dáli objevila křiklavě žlutá bunda. Pašík Standa to zvládl se ztrátou pouhých 35 minut!!! Z čehož minimálně 20 minut fotil. (fotili jsme všichni – poznámka editora)

Následovalo společné foto, pár záběrů okolí a již tradiční převlékání a příprava na sjezd. To vypadá asi tak, že na sebe navlečete vše, co máte k dispozici na těch 14 dní a vypadáte asi jako panáček Michelin. Ale nezmrznete.

Za ty útrapy při stoupání jsme byli na sjezdu náležitě odměněni. Už byl večer, kamiony přestaly jezdit a v některých úsecích se silnice dolů opravovala a byla řízená semafory. Tím pádem stačilo pustit kolonu před námi, nechat je odjet dostatečně daleko a pak už jsme měli celý sjezd až dolů jen pro sebe! Žádná auta, jen my, krásná široká silnice, volnost a rychlost!!!

A tak nám bylo zase jednou umožněno okusit na našich horských kolech sedmdesátku. Králem sjezdů nebyl nikdo jiný, než pašík Standa. Moje kila navíc, nejtěžší 29 palcové kolo s nejtěžším nákladem, to byla tak velká výhoda do sjezdu, že jsem nemusel šlápnout a i když se Ti dva za mnou mohli uhnat, vzájemně si pomáhali, snažili se jezdit těsně za sebou, rozrážet si vzduch, střídat se na čele, stejně neměli jedinou šanci mě dohnat, natož předjet.

Jen si nedokáži představit, jak moc s nimi musel zamávat přejezd přes známý most Ganterbrücke. I přes ochranné bariéry zde byl boční vítr tak silný, že mě to málem v té rychlosti srazilo z kola a to jsem vážil to, co ti dva dohromady.

Když jsme po nějaké půlhodině řádění dorazili do města Brig, opakoval se již tradiční švýcarský uvítací ceremoniál. Všechny obchody zavřené, zásoby vyčerpané, žádné vhodné místo na přespání. Místo okukování památek jsme tedy vyrazili na nádraží, kde by ještě mohlo být něco otevřeno. Tam v extrémně předraženém obchůdku koupili trochu vody, pesto a těstoviny (kluci o tom v životě neslyšeli, tak jsem zase mohl posunout jejich kulinářské znalosti), nechali tam 60% rozpočtu na týden a vyrazili dál.

Teď už jsme pokukovali jen po vhodném místě na přespání a zároveň se podivovali nad místními zlozvyky. Krom brzkého zavírání obchodů je to třeba zavlažování luk a polí. Nikdy v životě se nám nestalo, že bychom strávili ve Švýcarsku 24 hodin, aniž bychom zmokli. Proč tedy zavlažují pole? To tam pěstují rostliny z deštných pralesů?! Další zajímavostí bylo, že tam byl jeden hotel vedle druhého a nic zajímavého, jen lanovky. Až zpětně jsem zjistil, že jsme jeli pod největším Alpským ledovcem – Aletschským, který je zapsán na seznamu UNESCO. Zajímavé byly i místní kempy u řeky. To byl takový plácek, kde nebylo nic. Žádná sprcha, žádné sociální zařízení, žádná elektřina či Wi-fi, prostě nic. A za to nic se platily nemalé peníze.

Pokračovali jsme tedy dále podél řeky a kolem nás se klikatila železniční trať, kde jezdili speciálně upravené vyhlídkové vagony. Když už se setmělo, sjeli jsme ze silnice a před jednou vesnicí jsme si našli na louce krásné místečko pro stan. Na silnici to byl kousek, ale z žádné strany tam nebylo vidět. Ani z vyhlídkového vozu na trati, která byla kousek od nás pod svahem. Zřejmě to byl i soukromý pozemek, ale Švýcaři si určitě dali večeři hned poté, co zavřeli své obchody (ve tři odpoledne) a šli spát, tudíž nehrozilo nebezpečí.

Uvařili jsme si těstoviny s pestem, byly opravdu vynikající a šli v poklidu spát. Zatím i pozitivně naladěni. Ve Švýcarsku jsme totiž strávili už několik hodin a ještě jsme nezmokli. A ani na chléb se solí a hrozinkami zatím nedošlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *