Po křižácích, cesta do temného kempu

Krásné ráno pod mrakem, pobřeží jižní Francie, po několika dnech znovu u moře. I vydali jsme se s Dejvem opláchnout. Já jsem si trochu zaplaval, Dejv si smočil kotníky (studená voda mu moc nejede) a vydali jsme sklidit tábor a vyrazit dále. Na recepci už nás čekali, měli pro nás radostnou novinku. Cena campu přes noc dle jejich názoru narostla (zřejmě nějaký pohyb na akciových trzích) a tak se cena vyšplhala z původních 35 Eur skoro na 60 Euro, což už pomalu odpovídá hotelovému pokoji se snídaní. A teď se zkuste hádat. Mají vaší zálohu, mají kopie vašich dokladů a hlavně, nikdo tam nemluví jinak, než Francouzsky. V obrovském campu u moře, kde měli aktuálně téměř plno, tudíž na 750 místech pro stany, karavany a chatky mohlo být kolem 3 000 lidí. Na recepci tohoto kolosu nebyli schopni najít jediného člověka, který by uměl alespoň základy angličtiny nebo němčiny. Tento národ jsem začal upřímně nenávidět. I v Rumunsku uprostřed divočiny jsme se s místními dorozuměli daleko snáz.

S provětranými peněženkami jsme tedy nakoupili skromnou snídani, dojeli na pláž a tam si na kamenech udělali menší ranní piknik. K jídlu jsme měli takové divné malé jogurty.

Do města Séte vedla velmi zajímavá cyklostezka. Přímo u pláže, tudíž dokonalá rovinka, skvělý povrch, vpravo moře a vlevo jakýsi záliv. Prostě po obou stranách voda. Jelo se tu opravdu parádně a na silnici jsme se napojili až v Séte, kde nám jeden řidič ukázal, jak se správně jezdí po kruhovém objezdu. Prostě to rozjel, třičtvrtě kruháče vzal driftem a pak vypálil posledním výjezdem. A ani ho netrápilo, že řídí docela velkou dodávku! Inu, asi místní PPL.

Naší další zastávkou bylo město Montpellier, kde jsme konečně potkali člověka, který uměl hned několik cizích řečí. Jednalo se o místního podnapilého bezdomovce. Jinak nás město ničím neuchvátilo. Krom ledové tříště samozřejmě.

V obchodním centru na okraji jsem si konečně po několika dnech koupil náhradní řetěz. Ale na jeho výměnu jsem zatím nijak nespěchal. Ten současný, o dva články zkrácený zatím fungoval celkem v pohodě.

Z Montpellier jsme vyrazili dobýt křižáckou pevnost Aigues – Mortes. Perfektně zachovalé město, kterému hradby dávají téměř dokonalý obdélníkový tvar, který je pak dále uličkami rozdělený na menší obdélníky. Velmi zajímavé. Jeho objetí však na kole příliš času nezabralo a tak jsme mohli vyrazit dále.

Konkrétně na sever směrem na město Nimes. V této oblasti jsme se chtěli zdržet o něco déle a i si nějaké kilometry zajet, abychom se mohli vyfotit v Nimes, u Pontdu Gard, v Avignonu a Arles. Do Nimes jsme však už dnes nedorazili. Začalo se stmívat a znovu započal náš boj o nějaké místo na spaní. A vzhledem k tomu, jak jsme byli za celý den propocení, nutně se toto místo muselo nacházet u vody. To byl však v této oblasti trochu problém. Nikde nic většího a všechny malé toky byly vyschlé buď částečně a skrze hustý porost na vodu ani nebylo vidět anebo byly vyschlé úplně.

A jak hledání pokračovalo, světla ubývalo a my tak spatřili jeden z nejkrásnějších západů slunce, jaké jsme kdy viděli. Úžasná romantika …. Obzvláště když si k tomu domyslíte ty tři špinavé, propocené chlapce.

Nakonec jsme kdesi uprostřed ničeho našli takové na půl fungující zařízení. Camp o který se nikdo nestaral. Na vyžádání mi přivedli osobu, která za to vše byla údajně zodpovědná a uměla i trochu anglicky … koukat … a psát číslovky. Cena už nebyla tak strašná, ale na teplou vodu jsme mohli zapomenout. Dokonce ani světlo ve sprchách nebylo. S wi-fi byla ještě větší sranda. Heslo bylo tak dlouhé, že se jim nevešlo ani na papír. A některé znaky byly špatně čitelné, tudíž jsme museli hádat a zadávat několikrát. To přišlo Robovi jako zajímavá výzva a začal machrovat, že se ho naučí nazpaměť. Jestli se ho naučil vám ale asi neřeknu. Bylo bohužel tak dlouhé, že když nám ho pak zkoušel z hlavy opakovat, byli jsme líní to po něm kontrolovat. A tak jsme ho nechali, ať si plácá.

Celý objekt tedy vypadal dost pustě a opuštěně a krom nás tam už moc lidí nebylo. Jen skupinka místních mladých lidí tam před budovou u „recepce“ popíjela pivo. Za pár euro nám i tu třetinku prodali. Mám však takový pocit, že to byly spíše jejich zásoby, než běžná nabídka.

Ani dnes nás tedy Francouzský národ o své pohostinnosti moc nepřesvědčil …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *