Opravdu dlouhý den při cestě do Turína

Hory, tunel, město duchů, noční Turín a na závěr spánek na poli. Tak vypadala naše cesta za rekordem. Ten se nově v rámci našich Tour zastavil na hodnotě 188,27 km za den a to v plné polní na horských kolech s nastoupaným tisícem výškových metrů.

Na takovýto den se člověk musí pořádně vyspat a probudit se tou správnou nohou. Ovšem, kdo by se neprobudil. Po deseti dnech na cestách si slovo postel pamatujete už jen z vyprávění místních babiček, takže stačí karimatka a kousek alespoň trochu rovného terénu na to, aby se člověk cítil jako v bavlnce. Navíc ráno vylezete ze stanu, rozhlédnete se po louce, naproti vám krásné kamenné, rozpadlé a zelení prorostlé stavení, vedle teče křišťálově čistá řeka a nad tím vším první sluneční paprsky dopadají na úpatí mohutných horských masivů. To je trochu jiný budíček, než od sousedů v paneláku na sídlišti.

Snídani jsme si rozprostřeli na lavičce před kostelem a pozorovali desítky a stovky motorkářů, kteří tudy projížděli. Cyklistů zde bylo o poznání méně. Myslím, že žádný. Možná se časem dozvíte proč.

Malebnými vesničkami jsme po krásné malé silničce stoupali výš a výš. Došlo po dlouhé době i na první zákruty, první serpentýny a procenty řádně opepřené stoupání. Jedeme dál, auta i motorkáři nás vesele předjíždějí. V jeden moment však všichni zpomalí a zastaví. Musí z nějakého neznámého důvodu čekat v koloně. Takové věci nás cyklisty upřímně moc netrápí a tak celou kolonu těchto turistů – amatérů předjedeme s šibalským úsměvem na tváři. Ten nám však rychle spadne poté, co projedeme opravovaným úsekem a zjistíme, že dál vede cesta jednosměrným, kyvadlově řízeným, přes tři kilometry dlouhým tunelem, kam výstražná cedule odmítá pustit cokoliv živého s vlastním pohonem.

Nevadí, zkusíme najít jinou cestu. O kousek dál byla jedna pro pěší i cyklisty. Sice bychom si dali trochu do těla, ale zase by šlo o místa, kam se člověk autem ani na motorce nikdy nepodívá. Z důvodu oprav však byla zavřená a opatřená obdobnou cedulí bojující proti všem živým bytostem. Koukl jsem na tachometr. V tuto chvíli jsme byli v necelých 1300 m.n.m., kam jsme nastoupali během 24 hodin vlastně z nuly, když jsme se ještě včera koupali v Monaku v moři. Pak jsem se koukl na mapu. Jediné správné a žádné zákony neporušující řešení v tu chvíli bylo vrátit se zpátky k moři a celé to objet jinou trasou přes několik náročných vrcholků. Zhruba dva dny cesty.

A jelikož jsme už dospělí, rozumní a velmi zodpovědní lidé, kteří respektují všechny zákony a nařízení platné v EU i po celém světě, tak jsme se rozhodli pro tuto variantu. Jiná nepřipadala v úvahu. A jelikož se nám tím prodloužila výprava o dva dny, měli jsme teď spoustu času přemýšlet o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom se rozhodli jinak. No a s touto šílenou, vymyšlenou variantou se Vám teď pokusím pochlubit, protože popisovat tu dlouhatánskou objížďku by byla prostě nuda.

Podle mě by Rob určitě vzal své hi-tech hodinky a začal stopovat čas v jakých intervalech semafor pouští auta tunelem na druhou stranu, jakou tam nechává rezervu a kolik máme času na průjezd v případě, že vyrazíme hned za posledním vozem. Já bych tato tvrdá data přepočítával na potřebnou průměrnou rychlost včetně rezervy, protože bychom jen neradi narazili v úzkém tunelu na kolonu protijedoucích vozidel. A Dejv by mohl třeba omrknout stráže.

Až by bylo vše připraveno, nechali bychom projet celou kolonu vozidel na naší straně a za posledním karavanem vyrazili. Ignorovali bychom volání dělníků, kteří to tam opravovali a soustředili se pouze na udržení rychlosti kolem 25km/ hod. Tunely mají v tomto velkou výhodu, žádný vítr. Ale i trochu nevýhodu. Nikdy nevíte, zda pojedete z kopce nebo do kopce, protože do dálky nevidíte. My, kdybychom tím tunelem opravdu jeli, bychom určitě jeli do mírného kopce a nastoupali si v tunelu cca 40 výškových metrů. Díky drsnému tempu bychom to ale přeci jen stihli, jen by na nás na konci už čekala ostraha tunelu a další pracovníci. Já bych si určitě připravoval nějakou řeč v angličtině či němčině, dle dosavadních zkušeností však už vím, že v takových situacích je nejlepší dělat hluchého a nechat „mluvit“ Roba. Schválně si zkuste někdy nadávat někomu, kdo vám absolutně nerozumí a je schopen italsky nanejvýš koukat. To vás přestane sakra brzy bavit. No a kdyby se toto všechno opravdu stalo, přestalo by to bavit i místní a nechali by nás jet s pouhým napomenutím dál.

Sjeli bychom kopec, na této straně na podstatně větší silnici a dorazili do města duchů – Cuneo. Kam jsme samozřejmě dorazili po dvou dnech i po naší objížďce. Ačkoliv se na wikipedii píše, že Cuneo má přes 50 000 obyvatel, v reálu tam nežije v létě ani těch 50. Tam prostě nikde nikdo nebyl. Absolutně vylidněno. Prázdné ulice, prázdné restaurace, zavřené obchody. Málem jsme tu také umřeli hlady. Bylo zhruba půl třetí odpoledne a všechny restaurace zavřené. A ty, které měly otevřeno, nás vyhnaly, že už jídlo nedělají, že budou zavírat. Údajně odpolední siesta. Město to bylo celkem veliké, krásné a strašně zajímavé. Středem města vedl dlouhý široký bulvár, všechny budovy podél bulváru postavené v jednotném stylu s podloubím. Všechny ulice byly na sebe kolmé a na konci bulváru bylo velké vydlážděné náměstí. Každopádně to všechno nás moc nezajímalo, my měli hlad. Po dlouhém hledání nám jeden z těch 50 lidí, co tu teď žili, poradil, kde najdeme Tesco a mohli jsme alespoň doplnit zásoby. Na lavičce v parku jsme si pak na vařiči udělali vajíčka na měkko, naobědvali se a vyrazili do Turína.

Cesta do Turína byla parádní. Vítr buď nefoukal, nebo foukal mírně do zad a celou dobu jsme jeli z velmi mírného, sotva patrného kopce. A díky těmto okolnostem se nám dařilo bez problémů celou dobu držet rychlost nad 30 km/h. A vzhledem k tak krásnému tempu jsme se ani nezastavovali v sadech ovoce, kde všude kolem nás začala pomalu dozrávat jablka, kiwi a nektarinky. V červenci byly z toho poživatelné jen nektarinky.

Do Turína jsme dorazili až večer. V první řadě jsme začali pátrat po zmrzlině a shodou náhod jsme narazili na velmi luxusní podnik, kam se lidé za zmrzlinou sjížděli z celého okolí. Měli tam snad všechny příchutě, na které si člověk dokáže vzpomenout a i přes cca 10 pracovníků obsluhy se zde tvořily fronty. A záhy jsme zjistili proč. Tak dobrou zmrzlinu jsem nikdy v životě neměl.

V naší cestě po památkách pak následovala továrna Fiatu a olympijský stadion. Zde vznikla trochu pře způsobená tím, že jsme dorazili do centra Turína v tu nejméně vhodnou dobu, bylo už po deváté večer. A to je ten absolutně nejhorší čas, protože v centru milionové metropole opravdu nenajdete bezpečné a klidné místo, kde si postavíte stan ať už zadarmo nebo za peníze. A dostat se z takového města pryč je práce na hodinku, na dvě. V tuto dobu už jsme tedy s jistotou věděli, že budeme hledat spaní po tmě. A že z centra a památek toho moc neuvidíme. To se mi moc nelíbilo, že sem člověk jede a ani si to tu neprohlídne, bohužel jsme ještě nebyli ani po večeři. A chtít si prohlédnout centrum by znamenalo jít spát někdy ve tři ráno.

Vyrazili jsme tedy směrem pryč z města a na večeři se zastavili v první rozumné pizzerii, na kterou jsme narazili. Jak je naším zvykem, najít v Italské metropoli pizzerii byl pro nás téměř neřešitelný oříšek.

Po jídle jsme se vydali směrem ke stadionu Juventusu. Abych nám ten večer trochu zpříjemnil, šlápl jsem do pedálů a podruhé za naší výpravu přetrhl řetěz. Sice jsem měl v tašce nový a oprava mohla zabrat jen malou chvilku, těžko se to však Robovi opravuje, když mu Standa ztratí důležitou, malinkou a ve tmě těžko zpozorovatelnou součástku toho nového řetězu. A tak jsme museli nejprve rozebrat starý, vzít z něj kousek chybějícího článku a pak až namontovat ten nový. Prostě velká zábava a ke stadionu Juventusu jsme se dostali zhruba v jednu ráno. Nafotili jsme pár fotek a vyrazili pryč z města. V tuto dobu už byly noční šichty v plném proudu a tak jsme viděli u silnice postávat snad na každém rohu mladé, jen lehce a vyzývavě oblečené dámy, které se krásně usmívaly na jedoucí vozy. Nás evidentně mezi účastníky silničního provozu nepočítaly. Musím říct, že ty, které stály blíže centru, vypadali opravdu výborně. Některé, jak vystřižené z pánských časopisů. S tím, co jsme viděli třeba u Benátek nebo v rumunské Constantě se to opravdu nedalo srovnávat. Toto byla trošku vyšší liga. Avšak, jak se centrum vzdalovalo, klesala i kvalita nabízených služeb.

Brzy se nám podařilo opustit definitivně Turín, našli jsme i méně frekventovanou silnici a v poli kdesi daleko za městem, kousek od řeky jsme konečně našli alespoň ucházející místo na spaní. Tachometr v tu chvíli ukazoval najetých 188 kilometrů po více, než devíti hodinách v sedle. Unavení jsme byli natolik, že jsme si odmítali postavit stan. A tak jsme si jen tak hodili karimatku do trávy, svázali k sobě kola, k nohám do spacáku naházeli největší cennosti a spokojeni usli. Do svítání nebylo daleko.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *