Neobvyklý oběd před výjezdem do Andorry

Zatímco první i druhá Tour začaly pěkně zostra na 150 kilometrech za den, tak ta třetí započala opravdu pozvolna. Ani třetí den jsme na náš standard nedosáhli. Což o to, my bychom se rádi projeli, ale jde to trochu hůř, když ráno přijdete ke svému kolu a spatříte krásně vypuštěnou duši. Nevím, co to bylo za rostlinu a jaký problém měla s mojí osobou, každopádně její trny udělaly z duše mého kola cedník. Ty čtyři díry by na slévání špaget stačily nejedné hospodyňce. Náhradní duše na tom však byla ještě hůř a již včera skončila v koši. A tak se šlo místo snídaně lepit.

Trochu jídla v podobně mazlavého sýra (někteří používají název „tavený sýr“ a kousají ho jako největší barbaři) jsme si dopřáli až ve stínu kapličky za městem. Po jídle následovala dlouhá a horká cesta směrem na sever do Andorry. A jak se blížily Pyreneje, začalo přibývat kopců. Bohužel se objevili i také, kde jsme byli nuceni jet z kopce. Ačkoliv jsme na těch krásných, dlouhých, prudkých a rovných sjezdech mohli pokořovat rychlostní rekordy, něco uvnitř nám tu radost kazilo. Něco nám říkalo, že za každý metr, který sjedeme, draze zaplatíme. Všechno, do posledního centimetru totiž budeme muset znovu vystoupat.

Ve městě Oliana, jednom z posledních větších měst na španělské straně Pyrenejí nás prvně napadlo, že bychom se mohli zastavit na oběd a dát si něco typicky španělského. Bohužel byl čas oběda a tak většina obyvatel stále ještě spala. Navíc jsme ještě neochutnali nic typicky španělského, třeba paellu a tak nabízený gyros s hranolkami úplně neuspokojoval naší touhu poznat místní kulturu. Jeli jsme tedy dále. Pokořili jsme první prudší stoupání a dostali se k přehradě. Slunce pálilo, voda byla čisťounká, teplá, místní ranní ptáčata zde právě roztápěla grily na první dnešní úlovky ryb. Nedalo nám to, zajeli jsme blíže a rozběhli se do vody. Koupání naprosto dokonalé. Sladká, čistá voda, teplota akorát, slunce pálilo, nechtělo se nám šlapat dál. Z vody nás vyhnal až hlad.

Od této chvíle jsme se zastavovali snad u každé restaurace (vždy 1 kus jednou za 3-5 km), zkoumali jídelní lístek a pak nadávali buď, že je to moc drahé nebo že to není nic typicky španělského. Ve městě Organyá nám už opravdu začalo kručet v břiše, prošli jsme jídelní lístky snad pěti restaurací a furt se ne a ne rozhodnout. Nakonec padla naše volba na jedno místo, kde bylo narváno místními. Jakási kombinace jídelny a fastfoodu s ryze španělskými pokrmy. Za skvělou cenu jsme mohli dostat dvě hlavní jídla (asi to tu tak jedí) a nápoj. Bohužel tu však nikdo neuměl jinak, než Španělsky. Po zoufalé snaze si něco k snědku objednat se v restauraci našla jedna mladá dívčina, která uměla anglicky alespoň pár slov a něco málo nám přeložila. I tak se ale moc dobře objednat nedalo. A tak jsme se rozhodli pro nejzábavnější možnou variantu. Zavřeli jsme s Robem oči a začali diktovat „this, this and one this“ … prostě jsme ukazovali na jednotlivé názvy bez ohledu na to, co to znamená v překladu 😀 Ještě jsem pak dorazil obsluhu, když jsem si na kolo objednal místo coly víno. Nu což, bylo to nejlevnější pití a jezdit rovně je stejně nuda.

Lehce jsem znervózněl, když za mnou po chvilce přišli a začali předvádět koně a jestli chci něco světlého nebo tmavého. Jelikož nevím, jak chutnají jednotlivé barvy koní, objednal jsem si to něco v tmavém provedení. Usadili jsme se, začali popíjet a za chvilku nám přinesli první chody. Rob dostal špagety s rajčatovým protlakem, Dejv rýži s rajčatovým protlakem a volským okem a já …. Já jsem dostal chléb, pomazaný rajčatovým protlakem a na tom koňskou tlačenku. Že je to prý místní specialita. No dobrý no. Hlad je hlad.

Když už jsme měli něco snědeno, přinesli nám na stůl druhé hlavní chody. Klobásky s bramborem a kuřecí prsíčka s bramborem. To už byla jinačí liga a my se začali hádat o to, kdo si co rozebere. Obsluha však brzy naše spory vyřešila vcelku zajímavým způsobem. Omluvili se nám, že je to omyl, že ty klobásky patří na jiný stůl. Prsíčka pak připadla Dejvovi, Robovi místo klobásek přinesli kuřecí křidélka a mně …. Mně přinesli volské oko a odporný smažený vuřtík, do kterého když jsem píchnu, tak z něj vytekla jakási divná smažená a nechutná hmota. No …. Moc jsem se nenajedl … ale víno určitě ošizené nebylo, docela jsem se první kilometry motal.

Okolní kopce se začaly více a více zvedat, silnice klikatit, hranice s Andorrou se blížily. A hned za nimi, v nadmořské výšce kolem 800 m.n.m. jsme narazili po dlouhé době na první velký a otevřený supermarket. Okamžitě bylo jasné, za čím sem jezdí lidé ze Španělska. Snad polovinu každého obchodu v Andoře tvoří alkohol a cigarety. Trochu jsme to tu prozkoumali, porovnávali ceny, nakoupili jídlo na večer i na další den, něco snědli a po osmé hodině večer vyrazili dále.

Andorra nás velmi uchvátila. Nádherná městečka, všechno upravené, hezké čisté. Všude hory, lidé zde tedy využívají každý metr rovné plochy k zástavbě. Někteří už i to hledání svého rovinatého místečka vzdali a tak si postavili svá sídla různě na těžko dostupných kopcích. Také mi furt hlavou šrotovaly dvě otázky. Jak to tam sakra dokázali postavit? A kudy se do toho domu dostávají? Stoupali jsme výš a výš, až jsme dostoupali do hlavního města Andorra la Vella. Nádherné a jistě i velmi bohaté město. Domy na sebe doslova nalepené, žádné zahrádky, žádné vnitrobloky. Každý kousek místa efektivně využitý. Kam se člověk podíval obchody s alkoholem, cigaretami, výbavou pro motorkáře či lyžaře. A pak samozřejmě i luxusní zboží. U krajnice se i začaly objevovat takové cedulky s cyklistou. Ukazovali vždy, v jaké jsme nadmořské výšce, jak prudké bude stoupání v příštím kilometru a do jaké nadmořské výšky se dostaneme. Ukazovalo to i něco, že takhle budeme stoupat dalších pár stovek metrů do výšky 2400 m.n.m., ale to jsme zatím nebrali vážně. Andorra je přeci malinká. Musíme ji přejet max. za dvě hodiny!

Co si budeme povídat, ta cedulka opravdu značila cestu k té severní hranici. A k jejímu dosažení nám opravdu chybělo ještě 1400 výškových metrů. A to už se pomalinku začalo stmívat. Rob byl samozřejmě přesvědčen, že jsme ve skluzu s kilometrama a že musíme makat přes noc. Dejv, ten jízdu po tmě odjakživa nenávidí a já už toho měl také plné zuby. Vzhledem k popisu Andorry vám však musí být jasné, že najít zde místo na spaní nebyl úplně nejsnazší úkol. Každopádně po další hodině stoupání po tmě jsem už začal přemýšlet i o první popelnici, kterou potkám. Rob stále v klidu, že těch zbývajících 1000 výškových metrů nastoupáme přes noc.

Naštěstí mě a Dejvovi seslal bůh dar z nebes. V městečku Canillo jsme objevili camp. A ačkoliv je v Andoře tak strašně málo místa, narazili jsme tu na nejlevnější camp v historii našich výprav. A nejen to! Za těch 5 Euro na osobu jsme měli ještě kvalitní wi-fi, dostatek zásuvek na elektřinu a sprchu s teplou vodou. Naprostý luxus! A tak jsme postavili stan v rekordním čase pod 20 minut, pořádně se navečeřeli a šli na kutě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *