Marseille, výmluvy a vlak

Popsat osmý den naší výpravy je pro mě celkem složité. Zatímco já bych mluvil o krizi, o vyčerpání, o přehřátí, úpalu, úžehu, pocitech nevolnosti či špatném psychickém rozpoložení, Dejv by stejnou situaci popsal slovy „Standa se nám rozbrečel, jak malá holka“ a Rob by mezitím dodělával stroj času, aby se mohl vrátit v čase a trochu mě proplesknout.

Než však nastane ona sporná situace, vraťme se o nějakých 7-8 hodin zpět. Vstáváme ve městě Arles vzdáleném necelých 100 km od přístavního města Marseille. Slunce pálí, obloha vymetená a my plní nadšení vyrážíme. Kolem oběda už chceme být v Marseille a pak zaútočit na rekord tak, abychom už zítra kroužili po okruhu formule 1 v Monaku.

Cesta je rovná, žádné zatáčky, žádné kopce, nic zajímavého k vidění. Slunce pálí a čím blíže jsme Marseille, tím větší je i provoz. Zde byla určitě hodně špatně zvolená trasa, protože jsme v podstatě jeli po rozpáleném hlavním tahu plném aut. A to pěkně celých 100 km. Nikde žádný stín. A kdybychom na něj náhodou narazili, bylo by v něm přes 35 stupňů. Nikdy jsem nic podobného nezažil a určitě si to ani nebudu chtít nikdy zopakovat. Když jsme se pak chtěli zchladit nanukem, už jsme ani nekoukali po kusech a vzali rovnou bednu. V půlce cesty z obchodu ke kolům (cca 1 metr) už však byla částečně rozteklá. On ten přechod z extrémně vychlazeného obchodu ven nebyl bůhvíjak příjemný ani pro nás.

Každopádně před Marseille na nás čekalo malé překvápko. Docela slušný kopec, který jsme museli zdolat. Na jeho vrcholu se nám pak otevřeli brány města a my mohli vesele pokračovat.

Zde bych chtěl podotknout, že Marseille je jedno z nejodpornějších měst, jaké jsme kdy na našich cestách navštívili. Do centra jsme jeli skrze velmi pochybnou čtvrť, kde se zrovna nedodržovali dopravní předpisy a tak se Rob chytnul s jedním místním řidičem. Jazyková bariéra byla však dostatečně velká na to, aby se na sebe ve výsledku jen divně koukali a nadávali každý ve své mateřštině. Upřímně jsme doufali, že v centru bude líp, ale nebylo. Budovy chátraly, všude panoval chaos, kolem něčeho, co připomínalo památku, byla komplet rozbouraná a rozkopaná silnice. U vodního kanálu proražené zábradlí a z vody koukala půlka auta. Prostě hnus.

Dojeli jsme, až do samotného centra rozhodli se pro oběd u vody, kde parkovaly menší jachty. Nikde ani trochu stínu a zde jsem dle mých kolegů začal být pěkně na zabití. Řešilo se, jak a kam pokračovat a já vehementně odmítal v těchto podmínkách vlézt na kolo. Neskutečné vedro, výpary z aut, fakt se mi to hnusilo. Moji kolegové však byli odhodlání pokračovat a tak se jim mé chování zrovna dvakrát nelíbilo. Navíc jsem se fakt zlepšil v plavání, tak ani možnost nešťastného utonutí nepřipadala v úvahu. (pozn. autora: plavat umím od malinka, jen jsem při předchozích výpravách nikdy nepotápěl hlavu)

Inu sebral jsem se a pokračovalo se dále. Kousek před novým fotbalovým stánkem, který se tu připravuje pro nadcházející mistrovství Evropy jsem už definitivně zkolaboval. Při představě, že bych měl v tom, co jsem dnes zažil pokračovat dalších 200 km do nejbližšího záchytného bodu – Cannes jsem se zhroutil. Odbočil jsem ke kousku zeleně před stadionem, opřel kolo a šel si sednout pod strom s tím, že dál už prostě nejedu. Bylo mi strašně zle, chtělo se mi zvracet, odmítal jsem jakoukoliv komunikaci. Desítky minut jsem se ani nehnul. Pak jsem si začal vytvářet svůj plán B.

Mezitím na mě byli oba pěkně nasraní a Rob už si pomalu začal zařizovat také svůj plán B, jak nám později přiznal. Kdybych se sebou nic neudělal, měl zařízený převod peněz na jeho kartu a pokračoval by klidně i sám, jen aby Tour dokončil.

Každopádně jsem si nakonec vydupal svůj plán B. A to „přeskočit“ nezajímavá místa, ušetřit dva dny cesty a dojet až do Nice vlakem. To se klukům moc nelíbilo, chtěli pokračovat v Tour férově, tedy na kolech a bez jakékoliv pomoci. Protože se však se mnou nedalo hnout ani bavit, nechali se přemluvit a přistoupili na můj návrh.

Když bych to měl hodnotit zpětně a sám za sebe, nebylo to fér a dle pravidel našich Tour, avšak bylo to velmi správné rozhodnutí, které nám všem dodalo sílu, chuť a radost z dalšího pokračování. Uvidíte sami, jak příští dny naší Tour nabrali na zážitcích …

Každopádně jsme vyrazili směr vlakové nádraží, já si vyběhal jízdenky a všechny k tomu potřebné slevové kartičky, skočili jsme za roh na nákup a nasedli do vlaku.

Ve vlaku se nálada začala pomalu vracet na původní hodnoty, už se i trochu ochladilo a tak jsme mohli pozorovat dvě maminky s dětmi a snaživého průvodčího, který tu jednu maminku celou cestu balil. A že měl chlapec výdrž. Mezitím jsme se střídali s nabíječkami , dobíjeli všechna zařízení a do Nice jsme dorazili po setmění. Konkrétně kolem desáté večer.

Trochu jsme si projeli noční město, pláž, a protože jsme neměli jiný nápad, jak a kde se ubytujeme, uvelebili jsme se přímo na pláži. Na rozdíl od Barcelony však nebyla písčitá, nýbrž oblázková. A musím přiznat, že na kamenech se spí přeci jen o něco hůře, než v písku. Nám to však nevadilo. A nevadilo nám, ani že jsme v centru města, nad námi hlavní třída, všude i v noci davy turistů a kolem nás všude rozesety různé skupinky lidí. Alespoň jsme se mezi nimi ztratili a nikdo si nás nevšímal. Spokojeně jsme usnuli a procitli až, když v dáli začalo hřmít …. O tom však zase příště …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *