Klid a pohoda v okolí italských jezer

Ráno jsme se probudili na poli ještě dříve, než tam lidi začali venčit své psy. Dejv zrovna moc nemusí volně se pohybující velké pejsky a věřím, že takové probuzení, kdy mu cizí vlčák olizuje hlavu, by pro něj bylo přinejmenším mírně stresující.

Rychle jsme se sbalili a vyrazili do blízkého města Chivasso, kde jsem si dal výbornou kávu. Ne proto, že bych na ní měl chuť, ale veškerým zařízením již zoufale docházela baterka a bylo třeba je někde alespoň trochu nabít.

Byl další krásný slunečný den a my měli namířeno na sever do Alp, do Švýcarska a přes SimplonPass pak do města Brig. To však byla zatím spíše vzdálená hudba budoucnosti. Nejprve jsme se museli dostat rovinatou krajinou k jezeru Lago Maggiore. Cestou toho nebylo moc zajímavého k vidění. Krom toho, že jsem snad prvně v životě viděl, jak na stromech roste kiwi. Zkoušeli jsme si i natrhat, bohužel bylo na sklizeň ještě brzy. Kiwi je kyselé už samo o sobě natož to nedozrálé.

Silničky se zužovali, vesničky zmenšovali a v jedné malé vsi jsme se rozhodli pro krátkou pauzu na oběd. Slunce pálilo, bylo tedy zapotřebí najít alespoň kousek travnaté plochy ve stínu pod stromem, kde bychom se o naše lahodné pokrmy nemuseli dělit s mravencema. Po obědě jsme se rozprostřeli po trávě a lavičkách a každý z nás na chvilku zavřel oči a jen v klidu odpočíval. Mezitím si o kousek dál hrála skupinka malých dětí, která pořád dokola opakovala jednu říkanku. Ta se nám tu tak zaryla do hlavy, že jsme si jí pak zpívali až do večera.

Ještě zajímavější však byly události na druhé straně návsi. Jedné babce se tu porouchalo auto a nešlo nastartovat. I přišel na pomoc soused. Sedl si do auta, zkusil nastartovat, nic. Zkusil to asi pětkrát a stále nic. A tak šel ven, otevřel kapotu, chvíli to tam zkoumal a nakonec usoudil, že je to asi rozbité. A tak zavolal syna, který se v autech vyzná o poznání lépe. Přišel tedy syn, sedl do auta a zkusil to nastartovat. Nic. Zkusil to asi pětkrát, pak to vzdal, šel ven, otevřel kapotu, chvilku se na to koukal a nakonec usoudil, že je to rozbité a že potřebují odborníka. A tak už zavolali zkušeného odborníka. Ten už měl na sobě i montérky. Sedl do auta, zkusil pětkrát nastartovat, otevřel kapotu, usoudil, že je to rozbité, vzal telefon a začal volat. Možná se to nesluší, ale když už se tam vystřídal čtvrtý člověk, přišlo nám to docela humorné. Ono to auto asi fakt jako nejelo. Ten pátý už musel být fakt profík, napadlo ho totiž zavolat odtahovku a nechali auto odtáhnout do servisu. Mě osobně tato scéna připomínala pohádku o veliké řepě. Jen na konci místo myšky přicupital na pomoc vůz odtahové služby. Je to velká škoda. Kdyby věděli, že se v jejich vesnici zdržuje sám velký Rob, náš dvorní mechanik, byli by ho možná povolali na pomoc. Komunikace by však asi trochu vázla a připomínala spíše společenskou hru Activity. Ovšem pouze kreslení a pantomima, bez jakéhokoliv mluvení.

Jinak to byl opravdu pohodový den bez výraznějších problémů. K večeru jsme dojeli ke skupině jezer a po východním břehu objeli menší Lago d’Orta. Po stoupání na vrcholky Alp je jízda podél jezer v údolí moje druhá nejoblíbenější. Na rozdíl od moře můžete jet krásně podél břehu a mít jezero neustále na očích. Turistů je zde o poznání méně, stejně tak umělých komplexů. Místo obrovských hotelů zde člověk najde spíše campy, a když se chceme vykoupat, máme k dispozici čistou, sladkou vodu.

Zde už jsme pomalu začali pokukovat po dnešním místu na spaní. Nejdřív si však Rob musel spravit svůj blatník. Evidentně důsledek neustálého skákání přes retardéry v plné rychlosti. Myslím, že lepící páska posloužila v tomto případě nejlépe, jak mohla.

V městečku Gravellona Toce jsme pak trochu odbočili z původně plánované trasy do oblasti, kde mělo být hned několik campů. V tom prvním nás vyhodili, že už mají plno, tak jsme museli hledat dál. Nakonec jsme dorazili do jednoho, kde pár volných míst měli. Paní nám však, řekla, že nás tam nepustí, že je to camp pro rodiny s dětmi a my jsme skupina mladých lidí. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že po 130 kilometrech v nohách a dvou nocích na lukách a v polích jsme sem opravdu nepřijeli chlastat a že nám stačí jen sprcha, místo na spaní a trocha elektriky. Nakonec povolila a nechala nás v campu přespat. Až později jsme pochopili, že se možná ani neobávala o to, že my budeme rušit malé děti, ale že to bude úplně naopak. Zatímco my se opravdu chtěli jen v klidu vyspat, z každé strany řvalo nějaké malé dítě, a když už na chvilku trochu utichly, dostal někdo skvělý nápad a začal pouštět rachejtle. Doslova oáza klidu ….

Ale lidé v takových campech bývají strašně fajn. Často se nám stane, že se za večer přijde samo od sebe hned několik lidí zeptat, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci a zda máme všechno. A když si chcete u někoho v karavanu nabít telefon, nemají s tím nejmenší problém.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *