Hrad Carcassone a hrádky se zlatou vodou

Ani doma nemáme tak pohodlné spaní jako na louce v jižní Francii ve stanu podestlaném senem. To člověk nabere o trochu více sil, než třeba na kamenné pláži, pod širákem mezi komáry či rovněž pod širým nebem, avšak zataženým s pravděpodobností přeháňky kolem 60-70%. Ale nač předbíhat, právě jsme se probudili do krásného slunného dne a čekají nás nejkrásnější místa jižní Francie. A prvním z nich je Carcassone. Jedno z nejzachovalejších středověkých měst, proslavené stejnojmennou deskovou hrou. Jako malý jsem si myslel, že obrázek na obalu je smyšlený. Není. Naopak daleko zaostává za realitou. A než jsme se o tom na vlastní oči přesvědčili, museli jsme se prokousat několika nástrahami.

První byla hned ráno u snídaně. Tradičně ve stínu supermarketu na parkovišti. Francouzi jsou známí svými netradičními kulinářskými výtvory. I přesto si však dovolím tvrdit, že plíseň na jablka nepatří. A že tady byla zjevně za příplatek, protože jsem právě ze strachu šáhl po těch nejdražších.

Šokován touto zkušeností jsem o chvíli později při cestách po silnici nižší třídy krásně lemované vzrostlými stromy svěřil funkci navigátora Dejvovi. Nevím, jak to dokázal, ale během chvíle jsme mezi místními vinicemi zabloudili a skončili kdesi v Montreálu. Hokejový stadion ani sídlo Tomáše Plekance jsme tu však nenašli a tak jsme velice zklamaní zbavili Dejva funkce a pokračovali dále na východ.

Již na kraji města Carcassone jsem zjistil další, do života velmi užitečnou věc. Konkrétněji se mi dostalo názorné ukázky, co se stane, když pár desítek kilometrů v batohu natřásáte plechovku Mirindy, ta vypadne a přijde do kontaktu s asfaltem. Nazval bych to pomerančovou explozí, která osladila život nejednomu projíždějícímu autu.

Kolem poledne jsme dosáhli již samotného centra města. Měli tam zajímavou fontánu. Byla to plocha o rozměrech plaveckého bazénu s vrstvou vody cca 3-5 cm. Ve třech řadách tam bylo za sebou nějakých 5-8 trysek. Když se na chvilku všechny zastavily, nenapadlo nás nic lepšího, než že si každý stoupne rozkročmo nad jednu z trysek v jedné z řad. A čí tryska vystříkne jako první, ten se nesmí hnout a musí se nechat celej zmáčet. Přišlo mi trochu nefér s klukama soupeřit. Bylo naprosto jasné, že nemohu prohrát. Stoupl jsem si tam, kde voda přestala stříkat jako poslední a čekal. Samozřejmě, že jsem to schytal jako první a dopřál si tak příjemné polední ověžení.

Zmáčení jsme tedy vyrazili na hrad. Kola jsme nechali přivázaná k sobě u hradební zdi a prohlídku provedli pěšmo. Za mě naprosto fantastické. Celé město uvnitř hradeb krásně zachovalé a i obchůdky všeho druhu se nesly ve středověké tématice. Nejvíce mě asi zaujal ten, kde byly sladkosti a bombóny nabízeny z dřevěných sudů. Město jsme obešli kolem dokola a v parku u řeky, kde bylo alespoň trochu stínu jsme si uvařili vydatný oběd, protáhli hnáty a vyrazili dále. Směrem na Narbonne.

Čekalo nás asi 80 kilometrů. 80 kilometrů, kde jsme poznali peklo a obchodního ducha Francouzů. 80 kilometrů na přímém odpoledním letním slunci, nikde žádný stín. Teploměr ukazoval hodnoty, za které by se nestydělo ani Death Valely v Californii a my jen doufali, že se nám silnice nerozteče pod nohama. Hodnota vody stoupala s každým ujetým kilometrem v této pustině. Místní si toho byli dobře vědomi, a proto jí nikdo neprodával, ani nenabízel.

Na první fontánu jsme narazili zhruba v polovině, tedy po 40 kilometrech. Moc osvěžující však nebyla, voda v ní byla teplejší, než ve vířivce. A schválně si někdy zkuste ten pocit, když v tom největším pařáku vlezete do vířivky. Neochladí, zahřát nepotřebujete a tak Vám zbude jen takový divný pocit, že jste mokrý od hlavy k patě a nic z toho. Rob tam každopádně skočil po hlavě i s oblečením v naději, že si slunce dá trochu práce s tím ho vysušit a až pak mu začne být zase vedro. Omyl. V této výhni byl suchý za minutu. Ve stejném městě jsme prvně narazili i na možnost doplnit zásoby vody. Francouzi byli připraveni. Běžná voda 1,5 litru 0,25 €. Ta samá voda 1,5 l, akorát z chladicího boxu 1,5 €. Zde nastalo velké morální dilema, zda si vzít vodu o 10 stupňů chladnější, 6x dražší a sponzorovat tím místní podnikavce nebo se spokojit s pokojovou teplotou (velmi výrazně sraženou díky klimatizaci) a neutrácet tak zbytečně moc. Nakonec jsme vzali obojí. A nakoupili i pár nanuků. Bohužel stačilo překročit práh ven a z nanuků byla ovocná šťáva.

Až kousek před Bezier jsme konečně narazili na civilizaci a supermarket. Obchodnímu duchu jsme se však nevyhnuli ani zde. I v naprosto regulérních supermarketech typu Tesco, Lidl měli u chlazeného zboží přelepené etikety a cenu 5x-6x vyšší. Chápu, že s tím jsou náklady, ale ten poměr mi přišel poněkud šílený. Na decentní ochlazení jsme zde zakoupili kilovou zmrzlinu a snědli jí polívkovými lžícemi ještě na parkovišti.

Bezier jsme spíše prolétli. A tak jsme hlavní dominantu nafotili jen z dálky (byla na kopci) a nejzajímavějším uměleckým počinem se stala fotografie mostu s jeho dokonalým odrazem v řece. Na to mě museli chlapci upozornit, páč jsem byl zaneprázdněný focením různých blbostí okolo a tohoto úkazu jsem si vůbec nevšiml. A jelikož už slunce zapadalo, začalo naše pátrání po kempu. Ve Francii poprvé a vzhledem k výsledkům asi i naposledy. Během hledání jsme se pokusili nafotit i kanál Canal du Midi a zde mi poprvé došlo, že s námi byl vlastně celou cestu už z Carcassone. A že je lemován stromy a při březích jsou upravené cesty. A že jsme vlastně mohli jet celý den ve stínu a v přírodě. Ale nemyslím si, že teď byla ta vhodná na to kluky upozorňovat. Oni to prvně zjistí, až si přečtou tyto řádky a trochu zagooglí.

Jelikož jsme neměli zájem o pětihvězdičkový kemp s programem, ruským kolem a aquaparkem a toužili jsme spíše po prostém místě, kam bychom mohli hlavu složit za pár korun, nebylo úplně nejsnazší něco najít. A tak jsem se rozhodl ve městě Agde vyhledat odbornou pomoc, zeptal jsem se tedy místní blond policistky, jestli tu je někde kemp a zda mi k němu ukázala cestu. Odpověděla mi, že zde žádný kemp nemají, že stojím v centru města na náměstí.

Touto odpovědí mě dostala, poděkoval jsem a vyrazili jsme do oblasti, kde mobil ukazoval asi tři kempy. Ze dvou nás vyhodili, že mají plno a jeden stan tam nikam nenacpou, ve třetím se trochu slitovali, ačkoliv s domluvou byl docela vážný problém. Ani v kempech místní nemluví jinak, než francouzsky. To i ti Rumuni jsou na tom v jazycích lépe.

Kamp to byl vskutku obrovský. Postavili jsme stan, udělali jídlo a šli spokojeně spát. A spali jsme klidně, nikdo z nás totiž netušil, že cena za přespání během noci vzroste o 50% a jazyková bariéra nám ani neumožní se pořádně pohádat. Zlatá Itálie. Tam recepce v kempu uměla 10-15 jazyky, někde i česky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *