Hlavní zásada přežití ve vedru – vyhnout se vodě

Kdybych měl v několika málo bodech odpovědět na otázku, jaké jsem si z druhého dne odnesl ponaučení, vypadalo by to asi takto:

  • Nikdy se nevzdaluj od poloprázdného hlavního tahu více, než na 300 metrů
  • Nejezdi se k řece osvěžit, pokud nevíš, jak se k ní dostat
  • Ne, nepokračuj dál, opravdu tam nebude vhodné místo na koupání
  • Ne, když vyjedeš tento malý kopeček, tak to nepůjde dolů a opravdu se nevykoupeš.
  • A to se nestane ani po tom druhém kopečku
  • A ani po tom třetím, čtvrtém, pátém či šestém kopci nepřijde horizont, který by tě zachránil
  • Ano, uprostřed ničeho, vyprahlé pustiny, v červenci ve Španělsku na poledním slunci může být opravdu nesnesitelné vedro
  • Ano, píchnout se dá i několikrát za den
  • I v 21. Století v Evropě lze dlouhé hodiny bojovat o sklenici pitné vody

Ještě, než se slunce rozhodlo, že sežehne vše živé na planetě Zemi, stačili jsme sbalit stan, nafotit stopy divokých prasat a popovídat si o tom, jak je tvrdý spánek prospěšný. Neslyšíte totiž divoké čuníky běhat kolem stanu, chrochat ani čmuchat.

První zastávkou bylo město Manresa, kde jsme v centru obsadili jednu lavičku, vykoupili malý obchůdek a všichni včetně želvy Nikčy se pořádně nasnídali. Na 2. Den jsme měli velké plány a některé hlasy už hovořili dokonce o Andoře. A všechno i moc krásně začalo. Trochu jsme zkoukli město, pokračovali po hlavní silnici. Nádherný asfalt, snesitelný provoz, kilometry ubíhaly. Jen to vedro nás trochu trápilo. V červenci, ve Španělsku, to byla pro všechny premiéra. A sami si vzpomeňte, jak bylo tou dobou v Čechách.

Jízdu jsme těmto podmínkám museli přizpůsobit. Na slunci se docela makalo, aby to trochu foukalo a volnější režim jsme pak měli v tunelech. To byla jediná místa, kde byl alespoň na chvilku stín a chládek (= 37 stupňů). Když už se blížilo k poledne a výheň sílila, hlavní navigátor dostal geniální nápad. Jedeme přeci podél řeky, tak proč se nezchladit? Opustili jsme tedy hlavní tah do Solsony a zajeli dolu k řece. Bohužel obdobný nápad měla i bujná vegetace, která si v těchto místech zabrala řeku pro sebe. S kolama se k ní nedalo rozumně dostat. A tak jsme si řekli, že to zkusíme o kousíček dál. Na té prašné cestě byla stejně značená stezka do dalšího bodu na mapě, do Cardony, tak proč to nezkusit? Žádná auta, více stínu a řeka vedle nás. Ujeli jsme pár set metrů, možná kilometr a k řece se stále nedalo dostat. Před námi se najednou objevil malý kopeček, převýšení pár metrů. Řekli jsme si tedy, že za horizontem to stejně půjde dolů k řece a tak jsme ho vyjeli. Nešlo. Za horizontem byla rovina. Jo, jedeme dál, za chvilku se to k té řece přeci jen musí stočit. A co přišlo? Další, teď už o trochu větší kopeček. Nu což, stejně to vede do Cardony, tak hold ještě trochu popojedem výš a pak si sjedeme krásný kopec dolu do údolí. Za horizontem zase rovinka a pak další kopec. Už nám to přišlo divné, ale vracet se? Takových kilometrů zpět? Blbost! Dyť to přeci vede do tý Cardony, všude to píšou. Teď už tedy poslední horizont, pak to spadne do údolí a dál už jenom podél řeky. No a tak po třetím horizontu následoval čtvrtý, pátý, šestý atd. Nakonec jsme skončili úplně mimo civilizaci na cestě, která se nás snažila zničit. Absolutně vydeptat. Bylo už kolem jedné, druhé hodiny. Absolutně největší vedro, co jsem kdy na kole zažil. Nikde žádný stín, prašná cesta. Vidět byl vždy jen kopeček před námi a za ním zatáčka. Vyjeli jsme to a za ním další horizont, další zatáčka a takhle furt pořád dokola. My už museli být někde na úrovni Mt. Blancu, jak jsme furt stoupali a přesto za tou hnusnou prašnou zatáčkou, když jsme se minimální rychlostí na tom štěrku vydrápali do dalšího krátkého strmého stoupání byl horizont a za ním další malý, zničující krpál.

Voda v bidonech se nedala pro svou teplotu těsně pod potem varu pít, potu z nás teklo, že by se s ním daly zavlažovat pole, konce v nedohlednu, cesta zpět už téměř nemožná. Ideální chvíle na píchnutí kola. A obětí jsem se stal já. V jediné louži široko daleko (ačkoliv je nejasné, kde se tam voda v tomto počasí vzala, patrně UFO nebo pot jiných turistů) Rob našel, kde je píchlá a pod jediným stromem vrhajícím alespoň trochu stínu, který se nacházel v ohradě s býky začala oprava. Po nějaké půlhodince boje to dal dvorní mechanik do pořádku a mohlo se pokračovat dál peklem.

Ještě jsme zažili několik horizontů, několik nechutných kopců, až jsme se po dlouhých hodinách konečně vydrápali na nejvyšší bod okolí a cesta začala mírně klesat. Být tu strojem, který k pohonu nevyužívá lidský pohon, asi bych se i rozhlédl a uznal, že krajina tam byla sice drsná, vyprahlá, ale krásná. Měla něco do sebe. Člověk si tam připadal, jak v Austrálii.

Po našem těžkém výkonu brzy přišla i drobná odměna v podobě asfaltu. Sjeli jsme dolů do Cardony (kdybychom zůstali na hlavní, nepsal bych dolů, ale nahoru, páč byla oproti hlavní silnici furt dost vysoko) a cestou nás do nosu trkla úžasná věc. Koupaliště!!!

Pěkně jsme se vyčvachtali a vyrazili dále. Na jednu věc jsme však zapomněli. Napustit si na záchodech vodu. A nekoupili jsme jí ani v žádném malém krámku s tím, že dole v údolí, u hlavního tahu bude určitě nějaký větší, levnější. A tak se nám zrodila 2. Osudová chyba dne. Dole obchod samozřejmě nebyl a šlapat ten kopec nahoru se nám nechtělo. Stejně jsme si říkali, že v dalším městě určitě něco otevřeného bude.

Nebylo.

A tak jsme pokračovali v cestě dlouhé kilometry s přídělem vody cca 0,2litru na osobu. A to ještě nebyl ani čas večeře, tudíž teploty furt dostatečně vysoko. K vodě jsme se dostali až zhruba po 12 kilometrech neustálého mírného i prudšího stoupání. V jediném otevřeném podniku široko daleko, restauraci, kde se na stolech válely ještě zbytky ze včerejška a v čase večeře to obsluha, která právě přišla do práce začala mírně poklízet, jsme narazili na první vodu. A dokonce jí měli pro podobné poutníky i v 1,5 l lahvích. Skoupili jsme co se dá, trochu si odpočinuli a vyrazili dál.

Brzy se zatáhlo a sem tam začalo i trochu kapat. Po tak horkém dni docela i příjemné osvěžení. Když jsme pak k večeru přijížděli do Solsony, začal se zvedat vítr. Sílil, sílil, až se proměnil v prachovou bouří. A opravdu silnou. Já osobně ještě nikdy venku za tak silného větru nebyl. Během pár desítek vteřin se z docela pohodové jízdy stala znovu nelítostná bitva. Proti prachu ještě trochu pomohly brýle, ovšem s vichrem se nic dělat nedalo. Z 20 km/hod. byl schopen člověka během chvilky úplně zastavit. Pokud ho dříve s toho kola neshodil.

Rychle jsme se tedy běželi schovat do Lidlu, odkud jsme pozorovali tu spoušť kolem nás. Co nevážilo pár desítek kilo, to létalo, stromy ohlé pomalu až na zem, jen ten Lidl držel pohromadě. A tak jsme se vydali na večerní nákup. I ten se brzy proměnil v zajímavý zážitek. Aby se lidé nedotýkali pečiva, byly všechny housky v boxech. A my je museli takovou lopatkou přesunout do středu, odkud šly vybrat. Tedy, tak to měli dělat normální lidé. My si z toho udělali hru zvanou „střili a davá gól“, kdy jsme housky tak úplně na střed nesunuli, ale spíše hokejově stříleli. Prostě pro dva dospělé cestovatele zábava na půl hodiny.

Mezitím se však počasí venku trochu uklidnilo a tak jsme mohli vyhodnotit, že dnes do Andory asi už fakt nedojedeme a místo toho jsme začali hledat camp. Asi poprvé a naposledy jsme camp našli ještě za světla, v klidu si postavili stan na krásném travnatém podloží a mohli se tak kochat krásnými mladými maminami, kterých byl tento camp z nějakého prazvláštního důvodu plný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *