Furkapass, Oberalppass a neuvěřitelní švýcarští stavitelé

Je ráno, slunce svítí, hřeje a za zpěvu ptáků se probouzíme do 13. dne naší výpravy s cílem dobýt Furkapass. V mnoha smyslech vrchol naší cesty!

A teď vážně. Opravdu jste si mysleli, že ve Švýcarsku někdy svítí slunce? V té zemi prší 24 hodin denně, 365 dní v roce a to už od doby, kdy z moře vylezly první vícebuněčné organismy. Bohužel Švýcaři jsou národ náročný a chtějí mít nejzelenější trávu na světě. A tak své louky a pole i přes všechny ty neustále deště dál uměle zavlažují. V obavě, že se ze země někde v naší blízkosti vysune zavlažovací systém a pěkně nás pokropí, jsme zrychleným tempem vše sbalili a vyrazili do nejbližší vsi.

Tam jsme v malém obchůdku nakoupili něco na snídani, najedli se a šlapali směrem pod Furkapass. Bylo to v době, kdy jsem byl stále ještě přesvědčen o tom, že Švýcarsko je nádherná a naprosto úžasná země. Moji kolegové tento názor bohužel nesdíleli. A proto jsem při přípravném nákupu na Furkapass dostal zákaz koupit cokoliv s vlajkou Švýcarska. A že mají v národních barvách téměř všechno. Asi nejvíce mě zaujaly červené donuty s malými bílými křížky. Nakonec jsem jen někde ukořistil dvě malé vlaječky na špejlích, které nepadly mým kolegům do oka. První mi zničil celkem rychle Dejv a o druhé si povíme později….

Cesta pod Furkapass se klikatila pro nás obyčejným horským údolím a moc jsme nechápali, kam vedou z každé vsi ty lanovky nahoru do hor. Nejzajímavější atrakce široko daleko byla jedna parádní houpající se lávka nad hlubokou propastí. Až v Oberwaldu při pohledu na mapu nás mohlo trknout, že všude kolem nás byly v horách skryté ledovce a ledovcová jezera. To nás v danou chvíli už moc nezajímalo.

Před námi byl výšlap na Furkapass s převýšením něco přes kilometr a probíhaly finální přípravy. Povídali jsme si něco v tom smyslu, že jde o to si to užít, každý svým tempem, že se udělá pár hezkých fotek a v poklidu to společně vyšlapeme. Taková ta klasika, tak působíme navenek. Uvnitř každého z nás to však vře a všichni chceme stanout nahoře u cedule Furkapass 2436 m.n.m. první, jako vítězové. Mírným favoritem je tentokrát Rob, který zřejmě svede tuhý boj s Dejvem, naopak překvapivým outsiderem jsem já. Pašík Standa. Kila navíc a chybějící trénink způsobili to, že se bude slavit, pokud na vrchol dorazím ten samý den jako moji kolegové.

Vyrážíme. Rob nasadí své klasické zabijácké tempo, Dejv jede o něco mírněji a já se vzadu jen koukám, jak se mi oba pomalinku ztrácejí. Je to už možná poslední velký výšlap, z poslední pozice nemám co ztratit, cítím se celkem dobře a tak se rozhodnu pro husarský kousek. Vyhecuji se, šlápnu do pedálů a jedu. Po chvíli předjedu Dejva a za dalších pár okamžiků spatřím i Roba. S každým centimetrem, který na něj stáhnu, roste mé sebevědomí, motivace a touha uspět. V tu chvíli ani moc nedoufám, že bych mohl vyhrát, je to spíše jen takový bláznivý sen, páč před námi jsou ještě dobré dvě hodinky jízdy, ale potrápit je chci za každou cenu. Chci bojovat. A s tímto odhodláním brzy předjíždím i Roba. Ten je v šoku. Očekával, že se mu na záda lepí Dejv a když pak spatřil záda pašíka Standy, musel to nejprve trochu rozdýchat. Podle mě v tu chvíli musel uvažovat i o konci své cyklistické kariéry. Díky momentu překvapení jsem získal solidní náskok a ten v serpentýnách dále navyšoval.

Před vesničkou Gletsch pak nastala rozhodující fáze. Měl jsem slušný náskok, ten jsem si držel. Bohužel jsem ho však nenavyšoval. Pokud bych chtěl vyhrát, musel bych Roba zlomit. A to je možné jedině tak, že bych mu čím dál tím víc ujížděl nebo ten náskok alespoň dlouhodobě držel. On pak ztratí chuť soutěžit, začne se více kochat, zvolní a je klid. Bohužel pro mě začal můj náskok pomalu stahovat. Tím získal motivaci, sílu, mně se naopak můj bláznivý sen začal rozplývat. Za Gletschem byl můj náskok už jen několik málo metrů. Tím začala drobná bitva neustálých nástupů, kdy se jeden druhého snaží setřást tím, že až nesmyslně zrychluje. A v tomhle je Rob prostě třída. Nezná bolest, nezná únavu, i kdyby se při tom mělo jeho tělo roztrhat, tak to prostě udělá. Jak už jsem psal dříve, je to takový náš zombík. Po pár zatáčkách mě setřásl, ujel, zlomil a tím skončil můj slavný nástup. Druhé místo jsem držel s přehledem, to mi dovolilo zvolnit a začít i trochu fotit a kochat se krajinou.

S přibývající nadmořskou výškou se pomalu začalo ochlazovat, poprchávat, mlha houstla a viditelnost byla menší a menší. Možnosti fotit nádherná panoramata ubývaly a vše vyvrcholilo až těsně před vrcholkem. Jedu velmi hustou mlhou, viditelnost cca 20 cm za špičku nosu a najednou mi volá Rob. Zvednu mu to. Říká něco o rozcestí, že jel rovně a že tam pár minut čeká a my nikde. Ujistím ho, že to bude určitě správně, že jedu také rovně a domluvíme se, že na mě počká, že ho snad během pár minut dojedu. Zavěsím telefon, ujedu 10-15 metrů a tam Rob. Ještě nikdy jsem snad nezažil tak hustou mlhu, že bychom si telefonovali 10 metrů od sebe a neviděli se. Po chvilce dorazil i Dejv a zmrzlí a promočení jsme společně dorazili k vrcholu.

Byl to jeden z našich nejrychlejších výšlapů na pass v plné polní za ty roky. Možná ten úplně nejrychlejší. Rob vyjel tento pass průměrnou rychlostí 11,9km/h a Já s Davem jsme se tolik nelišili od tohoto průměru.

Vrchol Furkapassu. 7,9 stupňů, prší, nic nevidíme. Tiskneme se ke zdi budovy, kde na nás alespoň chvilku neprší. U vařiče si poté ohříváme promrzlé končetiny. I přes to všechno se místním bohům zdá Dejv nějaký až moc podezřele suchý (Jelikož se právě oblékl do nejsuššího oblečení, které si syslil na sjezd). Počkají si, až si půjde pro něco ke kolu a pak už stačí jen pořádná louže, náhodně projíždějící autobus a bingo! Dejv parádně zlitej od hlavy k patě a já s Robem jsme brečeli smíchy. Lépe tou louží autobus projet prostě nemohl.

Rob pak celý vysmátý už nevydržel pohled na mojí švýcarskou vlaječku. Ukradl ji, roztrhal a doslova sežral. Chtěl tak trochu zklidnit naštvaného Daveho. Uznávám, v danou chvíli jsem ji už tolik nebránil a i má láska k této zemi trochu utrpěla. Ve Švýcarsku jsme prostě nikdy nezažili den, kdybychom netrpěli hlady, nezmokli a nehledali dlouho do nočních hodin kus suchého místa ke spánku.

Ačkoliv je focení se ve sněhu na konci července ve střední Evropě docela zábavná věc, museli jsme se rychle připravit na sjezd dolů. A to je v tomto případě pěkné utrpení. Trup těla pod nepromokavou bundou několika vrstvami teplého suchého oblečení ještě uchráníte, s rukama, ksichtem a nohama je to už o něco horší. To je ta chvíle, kdy se hodí Dejvovo návleky na tretry a kdy by člověk ocenil i nějaké nepromokavé rukavice. Bez nich je to totiž solidní utrpení. Déšť, pár stupňů nad nulou, 30-50 km/h, to prstíky mrznou sakra rychle. Zkoušel jsem si na ně navléknout asi dva páry ponožek, ale nijak výrazně to nepomohlo. A tak jsem musel zatnout zuby a čekat, až se dostaneme o něco níže, kde bude o poznání tepleji.

Po sjezdu do údolí bylo naším cílem najít hospodu či kavárnu, kde bychom se mohli usušit, ohřát a dobít elektroniku. První takovou, kde měli zásuvky a za čaj bychom nenechali dvě výplaty, jsme našli v Andermattu. Městečku na rozcestí. Jedna cesta vedla údolím dále doleva a druhá přímo rovně, serpentýnami přes nejvyšší kopec široko daleko. Nikoho z nás v tu chvíli nenapadlo, že by právě toto mělo být pokračování naší cesty. My jsme přeci měli dorazit údolími v poklidu až k Bodamskému jezeru. Jenže tam se začaly objevovat názory, že naše výšlapy ještě neskončily.

V kavárně jsme zažily příjemné překvapení. Po chvilce tam strávené na nás z ničeho nic promluvila servírka česky. Šok! V tu chvíli nám všem začalo šrotovat v hlavě každé slovo, které jsme vypustili z úst od příchodu. Za těch 14 dní jsme si už sakra zvykli, že nám nikdo nikde nerozumí a komentovali jsme veškeré dění kolem nás s humorem a nahlas. Naštěstí zde k žádnému výraznějšímu faux pas nedošlo a tak na otázku, jak se nám vlastně líbí tady ve Švýcarsku Dave vykoktal, že je tu celkem fajn. Lhář jeden prolhanej. Ještě pár desítek minut celej zmáčenej nadával na tuto zemi, sliboval, že se sem už nikdy v životě nevrátí, najednou se objeví pěkná ženská a frajer by si klidně koupil triko se srdíčkem „I love switzerland“. Jako důkazní materiál nám poslouží fotka pořízená pár minut před tímto incidentem, kdy s vražedným výrazem ve tváři dává Švýcarsku jasný palec dolů.

Alespoň nás chlapec pobavil. My však moc nepobavili jeho. I po konzultaci s místní se zjistilo, že cesta dál opravdu vede přes další pass, Oberalpass a to znamenalo vystoupat o dalších 600 metrů výš. Navíc byla středa večer a nás napadlo, že by bylo úžasné dostat se domů do Plzně už ve čtvrtek večer. A tak jsme začali řešit následující dilema:

Z Lindau (cíl) jede vlak do Plzně zítra ve 13:58. Je to 200km (opět náš přesný odhad) a v cestě stojí ještě jeden ( snad už poslední ) pass (2046 m.n.m) … co dělat?

  • a) Jet nonstop dokud tam nebudeme a zlomit všechny rekordy, pak spát
  • b) Jet nonstop se spánkem uprostřed na 4 hodiny a pak přidat na tempu
  • c) Zkrátit si to vlakem ve Švýcarsku
  • d) Jet z Lindau jiným vlakem později, ale zítra nebude žádná svíčková, dvanáctka ani postel

Třeba zrovna takový Dejv z prvních dvou variant nebyl nadšený vůbec, ale ani ty zbylé dvě ho moc nelákaly. A tak se nechal přehlasovat mnou s Robem a po zralých úvahách vyhrála možnost a) , která se v případě dostatečného náskoku přemění na možnost b). Prostě těch posledních 200 km urveme hrubou silou.

Vyfotili jsme se se servírkou, dostali na cestu zdarma několik croasantů a než všude zavřou, doplnili jsme zásoby na poslední dny v akci. Na chvilku i vysvitlo slunce, lehce nás při večeři na lavičce prohřálo a my mohli začít znovu šlapat. Trochu nás zde ztrapnila jedna místní paní ve věku cca 40 let. Ona nás v tom krpálu normálně předběhla. A pak měla ještě tu drzost si to jako běžec zkrátit pěšinkou. Nějaké serpentýny jí nezajímaly, brala to nahoru vzdušnou čarou.

Jelikož už nešlo o osobní výhry, ale o přežití, o to urazit za nějakých 19 hodin oněch 200 km k vlaku, začali jsme jezdit u sebe a spolupracovat jako tým. Velmi klidným tempem tak na 70% nejpomalejšího jsme Oberalpass zdolali celkem v klidu. Počasí už bylo klidnější, viditelnost normální. Vyfotili jsme se u budky informující, že jsme na místě, kde pramení řeka Rýn a připravili jsme se na sjezd. Ten měl být mírný, dlouhý a teoreticky až někam k Lichtenštejnsku jsme měli jet celkem v klidu z kopce nebo po rovině.

První desítky kilometrů tomu opravdu napovídaly. Jelo se nádherně, svižně, nepršelo, neustále z mírného kopce, prostě paráda a hlavně nadplán, který nám dával naději, že se možná na pár hodin i vyspíme. Klid na duši nám dodávala i řeka, podél které jsme jeli a která nám měla zaručit rovinu až do cílové destinace. Dala nám takový klid, že jsme si mohli i v klidu v jednom městě u hlavní silnice sednout na lavičku a v čase kolem půlnoci se konečně i za světla lamp pořádně navečeřet.

Bohužel je Švýcarsko zemí neomezených možností. Po večeři jsme ujeli pár kilometrů podél řeky a silnice začala stoupat. Nechtělo se nám tomu uvěřit. Nechápali jsme, který fyzikální zákon umožňuje Švýcarům stavět silnice po proudu řeky do kopce. Stejně to dokázali. A tak jsme u města Ilanz začali hezky stoupat. A nebyl to zrovna malý kopeček. Nastoupali jsme zhruba to samé jako na Oberalppassu. Navíc po tmě, kdy jediný řádně osvětlený člen výpravy jsem byl já. Dejvovi fungovalo už jen zadní světlo a Robovi pro jistotu žádné. Ten si s tím však moc hlavu nelámal. Místo toho, aby se mě držel a něco viděl, řídil se svým mottem pro tuto výpravu „Musíš to mít tak trochu v pi*i“, oba nás předjel a vesele si letěl z kopce v naprosté tmě. Po rovině to celkem ještě šlo, ale zatáčky jsou ve tmě trochu složitější. Prostě z ničeho nic viděl, že obrysy silnice nepokračují rovně, tipnul si, zda to bude doleva či doprava a někam odbočil. Nepochopím, jak je možné, že toto individuum vždy domů z výpravy přivezeme vcelku.

Aby té zábavy nebylo málo, cestu nám google naplánoval přes několikakilometrové tunely. Jeden se nám podařilo objet, ale u těch dalších už to nešlo. Ne, že bychom měli něco proti teplu a suchu, které v tunelech panuje, trápil nás spíš ten zákaz cyklistům a velmi oblíbenou věc u staveb podobného typu – kamerové systémy. Neměli jsme však na výběr. A tak tunely, netunely, proletěli jsme jimi maximální možnou rychlostí. Co si budeme povídat, na kole se v nich jezdí prostě parádně.

Policie už zřejmě spala a my mohli pokračovat v krasojízdě. Do Churu, města, které jsme znali už z naší první výpravy, jsme dorazili už uprostřed noci. A opět to byla obdoba první výpravy. Chur je zkrátka město, kde jednou koupíme pár pozemků, postavíme na nich větrné elektrárny a pohádkově zbohatneme. Šlapání proti prudkému a silnému větru tu znají už od sestrojení prvního kola. Je úplně jedno, zda je léto nebo zima, zda je poledne či půlnoc, tady to prostě fouká 24/7, 365 dní v roce. A vždycky proti!

Čas jsme však měli více než solidní. Proto mohli začít úvahy i o variantě b) – jít se na pár hodin prospat. Přeci jen jsme za ten den měli už přes 160 km v nohách s převýšením skoro tři kilometry. Zajeli jsme tak za město a při první příležitosti si ustlali pod širákem v poli u cesty. Obloha byla zatažená, šance, že zmokneme, se pohybovaly kolem 50%. Únava přesto zvítězila. Nastavili jsme si budíky na necelé 4 hodiny spánku a spokojeně usnuli…

Až vstaneme, bude zbývat už jen něco přes 90 kilometrů a budeme na to mít více, jak 6 hodin času…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *