Dokonalá cykloturistika v Monaku a okolí

Osmý den naší výpravy jsem myslel, že na tom kole umřu. A asi se tak opravdu stalo, protože jsme se devátý den všichni společně ocitli v cyklistickém nebi.

Už jen to probuzení ráno na pláži v Nice. Nikdo nás v noci nevyhnal, nikdo nás neokradl, bouřka se nám vyhnula a jen si tak v dáli pohřimovala, dokonce ani příliv či pěkná vlna náš pohodový spánek nenarušili. A tak jsme se hned po probuzení rozhodli světu oplatit toto milosrdenství a běžel jsem jedné paní pomoci s opravou sedačky na kole jejího dítěte. Když už jsem se v tom hrabal asi 15 minut, náš dvorní mechanik Rob to nevydržel a přispěchal na pomoc. Během chvíle bylo hotovo.

Na turisty bylo brzy ráno, město ještě spalo. Nakoupili jsme tedy zásoby na celý den, posnídali v malém parku a vydali se směrem do Monackého knížectví. Už v kopcích nad Nice to začalo zavánět luxusem. Nádherná sídla, drahá auta, dokonale upravené cesty a ulice, úžasné vyhlídky na město i na moře.

Netrvalo dlouho a těsně v závěsu za černým Lamborghini jsme dorazili do Monaka. Zkoukli jsme národní fotbalový stadion, místní „autobazar“, projeli tunelem a ten nás vyhodil přímo v přístavu, který jsme znali ze všech fotek i televize. Přímo na místě, kde startuje Velká cena Monaka a kde mají miliardáři zakotvené své luxusní jachty.

Chvíli jsme si prohlíželi jachty i sportovní vozy zde zaparkované, než nás napadlo zajet si tuto slavnou Velkou cenu na kolech. Zde jsem měl to štěstí, že Dejv i Rob jsou vášniví fanoušci a celý okruh znají nazpaměť. Co nás však celkem překvapilo, bylo stoupání, které formule musí v Monaku překonávat. V televizi ani na fotkách to moc nevypadá, ale procentuálně procentuální stoupání bylo totožné s tím, které známe z dobývání alpských vrcholků.

S jedním špatným odbočením jsme okruh úspěšně dokončili. Časově jsme na tom byli oproti formulím 1 o něco málo hůř, ale to bych dal za vinu spíše neustálému focení a nasávání místní kultury. Viděli jsme známá kasina, projížděli zatáčky i slavný tunel. Zjistili jsme, že suverénně nejčastěji domorodci jezdí v Bentley a druhou nejoblíbenější značkou je zde Porsche. Velmi často byly k vidění i nejvyšší modely Mercedesů, Ferrari, RollsRoyce, Maserrati či Lamborghini. Naopak nejodpornější věc, kterou jsme viděli bylo takové vyblitě modrozelené Bentley. Zařadilo se hned vedle oranžového SUV Porsche Cayenne, které jsme zahlédli loni v rumunské Constantě.

Jelikož Rob zajel v kvalifikaci nejlepší čas, zasloužil si fotku na Pole position. Pak jsme nakoupili pár pohledů a našli si místo pro splnění dalšího snu – vykoupat se v moři v Monaku. Voda byla perfektní. Čistá a teplotou akorát. Byla to zároveň i naše rozlučka s mořem, jelikož kousek za Monakem už naše cesta vedla na sever do hor. A jelikož nebylo jisté, kdy narazíme na další větší město, museli jsme nejprve pořádně doplnit zásoby.

V supermarketu jsme strávili asi hodinu, jelikož po devíti dnech na cestách, kdy se naše stravování skládalo většinově jen z tuňáků, šunky, sýrů, toustového chleba a několika dalších „studených“ jídel jsme už měli všeho po krk a na nic nebyla chuť. Humorná scéna nastala, když jsme vyšli ze supermarketu. Rob seděl přímo naproti nám a já ho přehlédl. Tak jsem se ptal Dejva, jestli jsem ho neviděl. Dejv zbystřil a zareagoval okamžitě. „Jo, je támhle v tý budově. Na nás mává z toho okna“. A tak koukám na tu budovu, Roba nevidím. Ten mezitím sedí na zemi, metr od mých nohou a umírá smíchy. Dejv se mi za zády také strašně tlemí, ale kdykoliv se na něj podívám, nahodí kamennou tvář a přiživuje diskuzi o tom, jak se Rob dostal do toho baráku naproti. Roba mě nechali hledat asi 10 minut, během kterých jsem o něj několikrát málem zakopl, ale prostě jsem si ho z nějakého důvodu nevšiml. Pak se mi strašně vysmáli a mohlo se pokračovat.

Teď už po dlouhé době konečně do hor. Navíc v místech, kde se jezdí Rallye Monte Carlo. A po naprosto vysněné cestě. To nejkrásnější, co si může cyklista přát. Úzká, klikatá asfaltka, nádherné kopce kolem, slunečno, už trochu chladnější podvečer. Minimální provoz, vzdalující se moře za zády, podél cesty sem tam nějaká drobná typicky místní stavba. Fakt paráda.

Nejkrásnější pohled se nám naskytl na prvním vrcholu. Projeli jsme krátkým tunelem, odbočili a před námi se otevřel výhled do krajiny. Nádherné zelené kopce nasvícené večerním sluncem, nikde nikdo. Absolutní cyklistický ráj. Zde jsme také zažili jeden z nejkrásnějších a nejpříjemnějších sjezdů vůbec. Cesta dál totiž vedla dolů do údolí, a když se zkombinovaly tyto dokonalé podmínky s nadšením, že po dlouhých dnech utrpení zažíváme to, proč vlastně na ty naše výpravy jezdíme, zažívali jsme nepopsatelné pocity radosti. A ty nepolevily ani, když jsme klesli až úplně dolů k řece a museli vše znovu vyšlapat. Tentokrát ještě výš.

Po dlouhé době se znovu začalo i trochu závodit. V serpentýnách nejčastěji od zatáčky k zatáčce. Pokud jste četli předchozí vyprávění, tak vám určitě neunikla rarita této Tour. Staníček nic moc nenatrénoval a byl všude nejpomalejší. A tak když jsem zde v jednom úseku trochu povystrčil růžky a dovolil si mé kolegy předjet, dali mi to pekelně sežrat. Ve všech dalších úsecích mě nechali daleko za svými zády a ještě mi Rob vykouzlil novou, o mé postavě a kondici skvěle vypovídající přezdívku – Pašík Standa. Ani hecování a výhružky, že si mě večer hodí na gril, mé výkony nijak nezlepšily a tak mi nezbylo, než pošetřit síly a pár set metrů před absolutním vrcholem ze sebe vydat úplně vše a utrhnout se jim. Povedlo se a v 879 m.n.m. jsem mohl slavit! 879 m.n.m. se sice nezdá jako nějaký zázrak, ale berte v potaz, že jsme začínali na nule, vyjeli na těch 800, spadli dolů do údolí a vyjeli si to znovu. Abychom zjistili, že to je jen další vrchol a že nás čeká další parádní sjezd a to ještě níž. Zhruba do 300 m.n.m.

Dole na hlavní silnici jsme se vydali směrem dál do hor k pasu, přes který se další den dostaneme do Itálie. Slunce však už zapadlo a tak bylo naší největší starostí najít vhodné místo na spaní. A našli jsme opravdu parádní. Kousek od silnice, avšak nebylo tam vidět. Pár desítek metrů od stanu staré, v noci strašidelné rozpadlé stavení. Na druhé straně čisťounká řeka. V klidu jsme se vykoupali, něco málo snědli a šli spát. Za sebou jsme v tu chvíli měli jeden z nejvydařenějších dní naší cestovatelské historie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *