Za holuby na vrchol Linzu

Dnes se Lukáš stane pradlenou, Dejv se bude bát výšek a mě posere holub.

Konstruktéři stanů jsou homosexuálové! Pokud mezi vámi právě sedí někdo, kdo se živí návrhem konstrukčních řešení stanů, jejich výrobou a právě se urazil, omlouvám se. Někteří mohou být i pedofilové, protože i kdybych do stanu pro tři dospělé osoby nacpal dva dospělé a dítě, moc tomu chudáku dítěti nepomohu. Já osobně prohrál losování a první noc strávil na kraji. Stan byl však postaven na velmi nepatrném svahu, který byl poznat, až když jsem cítil, jak se na mě ze shora tlačí něčí žížalka. Všechny homosexuální konstruktéry však musím zklamat, nešlo o žádnou romantiku. Když zavřete tři upocené a ten večer moc nemyté muže do uzavřeného prostoru, kde se na sebe musí mačkat, nevznikne zrovna vůně jarního kvítí.

Každopádně nic nám nemohlo zkazit radost z krásného ranního počasí. Slunce, teplo a my jeli dál proti proudu Vltavy až do Rožmberka nad Vltavou, kde jsme si vychutnali na slunci úžasnou snídani. A kde také došlo k oficiálnímu rozdělení naší tříčlenné party na „Měšťáky“ a „Vesničany“. Abyste získali všemi uznávaný titul vesničana, museli jste splnit několik podmínek. Počet obyvatel vaší obce musíte spočítat na prstech. Následně je vyjmenovat a ještě si vzpomenout, kdy jste naposledy chlastali se starostou. Prádlo musíte být zvyklí prát v potoce, samozřejmě ještě před tím, než se v něm vykoupete sami, aby mělo čistou vodu. Mazací sýr musíte samozřejmě kousat a na další podmínky si teď nevzpomenu, jelikož je stejně splnil jen Lukáš, získal titul Vesničana s do zhýčkaných měšťáků nám nadával pak už celou cestu.

První střet obou kultur nastal právě po snídani v Rožmberku, když ho nenapadlo nic lepšího, než si přeprat včerejší ponožky v místní kašně. Jelikož jsme moderní měšťáci a zajímáme se o cizí kultury, nechali jsme ho jeho rituál dokončit. Člověk nikdy neví. Třeba to byly sváteční ponožky, které si bere, jen když na vesnici přijede návštěva z kraje, třeba to byly jediné jeho ponožky, děděné z generace na generaci.

Vraťme se ale zpátky k naší cestě. Po snídani jsme vyrazili do Vyššího Brodu, kde jsme se marně pokoušeli sehnat českou vlajku a pro mě nějaké levné pantofle. Pak jsme vyrazili do kopce, nahoru do Rakous. Zde došlo na tradiční focení se u státní hranice, focení Alp, které se na nás smály z dálky a v neposlední řadě focení „určitě slavných věží“. Kdo nás zná, ví, že jsme kulturní barbaři a tak fotíme všechno, co vypadá staře a má vysokou věž.

V jedné malé vísce jsme dosáhli vrcholu stoupání ne kterém byla světelná křižovatka a pak už parádní sešup až k Dunaji do Linzu. Dorazili jsme samozřejmě patřičně hladoví a tak naše cesta vedla nejprve k místnímu kebabu, který jsme si jako správní sportovci dali s rýží. To se nelíbilo místním holubům. Jeden si na mě počíhal, a když jsem si nesl jídlo ke stolu, připravil se k náletu a začal s bombardováním. Naštěstí trefil mě a nikoliv talíř. Po jídle jsme se rozhodli, že holubům nachystáme odvetu, jen jsme potřebovali dostatečně vysokou a přístupnou věž. Shodou náhod jsme zrovna seděli u nějakého muzea, kde na střeše vystavěli provizorní rozhlednu. Lukáš se ujal hlídání kol a Dejv se mnou vyrazil do boje. Problém však nastal v momentě, kdy jsme konečně našli vstup a paní po nás chtěla, ať si zakoupíme lístek do celého muzea. Nevadí. Dejv nasadil ten nejsmutnější výraz zatoulaného štěněte a vyčkal, dokud se nad námi neslitují a nepustí nás tam zadarmo. Vyšlo to! Další překážka už však byla mnohem závažnější. Oba trpíme strachem z výšek. Naštěstí jsem ve srovnání s Dejvem hrdina, takže zatímco on zůstal někde v prvním patře, já se vyšplhal až na vrchol a užíval si úžasných panoramat. Na holuby jsem v tu chvíli dočista zapomněl.

Ještě před odpolední kávičkou (vynález našeho vesničana) jsme se zajeli podívat na katedrálu, kolem které se v tu chvíli zrovna fotili kulturisté. Přemýšleli jsme, že bychom sundali trika, upoutali zraky fotografů a vyfoukli jim místo v kalendáři, nestojíme však o přílišnou publicitu. A tak jsme raději vyrazili k Dunaji na cyklostezku směrem na Vídeň. Rád bych tu cestu dále nějak popsal, ale jediné, co si z tohoto úseku cesty pamatuji je svítící slunce, úmorné vedro a nekonečně dlouhá rovina. Spotřeba vody se pak pohybovala kolem 5l/100km na osobu. Za naftu bychom utratili méně. Zásoby pitné vody tedy mizely bleskovým tempem a žádný supermarket nebyl na dohled. Nezbývalo, než tedy oprášit němčinu a optat se domorodců. Nakonec pomohl jeden velmi milý asi devadesátiletý děda, který nás nechal ve svém domku doplnit kompletní zásoby pitné vody. A tak jsme zase jeli rovně, rovně, rovně a zase rovně. Přeskočím tedy vyprávění o tom, jak jsme jeli 100 kilometrů rovně a raději popíši naše místo na spaní. Jako nejlepší jsme si vybrali místo asi 30 m, kde jsme se schovali za vysoký porost, který obrůstal stožár vysokého napětí. Po setmění jsme pak přeběhli cestu a vykoupali se v Dunaji. Nevím, jestli jsme byli špinavější my nebo ta řeka, ale minimálně za dobrý čistotný pocit to stálo. Vesničan pak završil den dalším přepráním svých fuseklí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *