Vrchol výpravy – Transfagaras

Toulaví psi, hladoví medvědi, Drákulův hrad a to vše u jedné z nejhezčích silnic této planety.

Ráno nás trochu zaskočila mlha, přes kterou nebylo nic vidět. Ale když trochu opadla, vyrazili jsme celý natěšení a neustále pozorovali pravou stranu silnice a hledali tu odbočku, tu skulinku, tu cestičku do hor. A jak už zde bývá zvykem, nakonec to byla ta nejméně nápadná.

I rozhodli jsme se pro snídani u místní benzinové pumpy. Stejný nápad při pohledu na nás měli i dva obrovití divocí psi, naštěstí byli dostatečně krotcí, že je i sám Dejv dokázal odehnat. Ale není to příjemný pocit, když se s vámi rozhodne posnídat takový kus cizího hafana. Ještě pár fotek místní požární ochrany (Dejvova nemoc z povolání), zapózovat českým motorkářům a jede se do kopce!

Cesta na vrchol se mi nepopisuje snadno. Šlapete, šlapete, zastavíte, pijete, fotíte. Šlapete, šlapete, fotíte, šlapete, točíte, šlapete, jíte, fotíte. A takto pořád do kola zhruba tři hodinky. Rychlost minimální odhodlání však obrovské. S každou zatáčkou se mění krajina kolem vás a naskytují nové a ještě úžasnější výhledy.

Zajímavá byla třeba lanovka Coca-Cola visící pár desítek metrů, nad reklamou Pepsi nebo paní, která u stánku grilovala kukuřici fénem. Bezpečnost u krajnic se tu také moc neřeší.

Každou půlhodinku pak fotíte už ze shora místa ze kterých jste vyjížděli, což vypadá naprosto neuvěřitelně a dodá to i sílu a motivaci stoupat dál.

Až asi po dvou hodinách stoupání se konečně otevře ta finální, nejkrásnější část cesty. Bohužel ale o tom nevíte, protože zespod to není moc vidět 😀 Musíte být nahoře a koukat se dolů, abyste viděli, jak krásně se ta silnice klikatí. Na tom kole si to nahoru sice docela užijete, ale v rychlosti 7km/h se ty zatáčky nedají řezat nijak dramaticky. Když se pak ale člověk dostane na samotný vrchol, tak spatří tu neuvěřitelnou nádheru pod ním i kolem něj. A to nemluvím o slečnách, které si tam přivezli svými luxusními sporťáky mládenci z vyšších tříd, ale spíš ta jezera, pasoucí se ovce, krajina a hlavně ta velkolepá magistrála stočená jako nekonečný had z údolí kdesi tam v dáli.

Pokochali jsme se, nafotili stovky fotek v nejrůznějších pózách, navlékli na sebe všechno oblečení, co bylo po ruce, přilepili GoPro na helmu a vyrazili tunelem vstříc sjezdu na druhé straně. Mám ho celý natočený.

Hned po stoupání jeden z nejúžasnějších okamžiků. Půlhodinový sjezd v neskutečných rychlostech nádhernou přírodou.

Kousek před přehradou se však změnil v peklo. V silnici nenápadné krátery by tolik nevadily, páč jsme do nich zapadli skoro celí, ale co nás pěkně naštvalo, byla objížďka přehrady. Vždy 100 m do mírného kopce, 100 m z mírného kopc a zatáčka. Pak znovu, znovu a znovu. Ta přehrada má snad 1000 zátok a my museli objet každou, každičkou z nich. Mám pocit, že jsme to jeli snad i několik hodin, než jsme konečně dorazili na hráz.

Na hrázi nás nejprve prohnal místní ochočený pes (ti byli na rozdíl od divokých nadmíru agresivní) a pak už jsme mohli fotit tuto monumentální stavbu včetně místa, kde přespávali moderátoři Top Gearu.

Následovalo pár tunelů, krásný sjezd, velká roura a pomalu jsme se blížili k „pravému“ rozpadlému, ale nádherně nasvícenému Draculovo hradu. Shodou okolností právě pod tímto hradem byl asi jediný plácek vhodný na přespání. Větší táhlý travnatý úsek podél řeky. Také už zde bylo postaveno několik stanů. Rozhodli jsme se tedy připojit k ostatním. Hned u vjezdu nás zastavil chlápek v autě. První široko daleko, který hovořil alespoň lámanou angličtinou. Řekl, že normálně tam vybírají peníze, ale že je už docela pozdě večer, tak nás nechá být. Ale varoval nás, ať si nedáváme stan na kraj, že tam před chvilkou viděl medvědy. Inu rozhodli jsme se, že postavíme stan, uděláme oheň a konečně si opečeme klobásky, co už asi dva dny vezeme. Dejv měl za úkol vybrat vhodné místo a začít stavět, já sháněl dříví. Úplně se mi nechtělo jít do lesa tam, kde pán viděl ty medvědy, tak jsem spíš sbíral klacíky a větve okolo cesty. Moc tam toho nebylo. A jak se stmívalo, tak jsem ani z těchto křovin a stromů neměl ten nejlepší pocit. Obzvlášť, když odešel ten divoký pes, který mě tam chvilku pozoroval.

Dejv mezitím vybral ideální místo na spaní. Úplně na opačném konci od místa, kde byli ti medvědi. Jen mu tak úplně nedošlo, že sice nejsme první stan úplně na kraji A, ale jsme teď úplně první stan na kraji na straně B. Geniální!

Dali jsme dohromady pár větví, založili oheň a začali opékat. Na jednom tenčím klacíku. Bohužel jen jednom, ale dlouhém, tak jsem poprosil Dejva, jestli mi dá půlku. Pak jsem ho upozornil na to, že když jsou na klacíku klobásy, není vhodné ho lámat přes koleno. „Křup!“ … klacík zlomený, a dvě tenké klobásky se na kusy rozlétly kolem stanu. Takže nejen, že jsme na kraji, ale teď už máme pro medvědy i luxusní návnadu. A hádejte, kdo byl dnes na řadě a měl spát ve stanu na kraji?! Samozřejmě já! Nedivil bych se, kdyby mě Dejv ještě trochu pomazal hořčicí, abych medvědům více šmakoval.

Inu zalezli jsme do hajan, v jedné ruce pepřák, v druhý nůž a čekali, co se bude dít. A než jsme zamhouřili očka, už se něco chytlo na naší klobásovou návnadu. Nějaké zvíře začalo zkoumat náš stan…

A tak v klidu usínáme, plně ozbrojeni, pod Draculovým hradem v Rumunsku, kolem stanu divocí psi a medvědi …. Naprostá nádhera! 🙂 Konečně to pravé Rumunsko!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *