Ruské kolo ve Vídni a noční přepadení

Dnes se Dejv promění v mravence, já nepustím děti k tabletu a Lukáš přepadne domorodce.

Máme krásné teplé ráno, sem tam nějaký mrak a do Vídně je to ještě dobrá stovka. Nacházíme se kousek před branami města Melk, kde probíhá i první ranní focení a nějaké ty nákupy. Včera se jelo po rovince více, než slušně a málokdo nás stíhal, natož aby nás předjel. A tak jsme po snídani vyrazili jako tři sebevědomí muži dobýt Vídeň. Sebevědomí nám hned za supermarketem zkazila jedna zhruba šedesátiletá babička. Na své skládačce nasadila z mírného kopce takové tempo, že všechny moje pokusy o předjetí přišli vniveč a tak nám nezbývalo, než se za ní zařadit a vytvořit peleton s babkou v čele. Zde utrpělo naše sebevědomí těžké rány.

A tak se od této chvíle každý pohybující se předmět i abstraktní pojem proměnil v nepřítele, kterého bylo třeba rozdrtit a vymazat z historie. Závodilo se s cyklisty na silničních kolech, s parníkem, s deštěm, ale i se závodně naladěnou rodinkou se třemi dětmi. Mezitím jsme však museli stíhat fotit všechny hrady, zámky, slavné věže a další památky, kterých bylo kolem Dunaje požehnaně. Kdo chtěl tedy fotit, musel nasadit rychlejší tempo, ujet peletonu, zastavit, rychle to blýsknout a znovu se dostat do tempa dříve, než se přiřítilo jedno ze zákeřných dětí již výše zmíněné závodní rodinky. Nebo parník. Absolutně nejvíce mě pak dokázalo vytočit, když už jsme pomalu začali získávat náskok a najednou si jeden z těch dvou vzpomněli, že by taky rádi odpočinek a svačinu. Nechápu. Se chovali, jako kdyby byli někde na výletě. Výletním tempem jezdil možná tak ten klučina, kterého jsme potkali cestou. Měl kolo ověšené více, než my všichni dohromady a z brašny mu vlála vlajka Kostariky. Ten blázen se rozhodl, že na kole objede skoro celý svět. Sám. To mě šokovalo asi nejvíce. No potkali jsme ho v momentě, kdy už byl asi měsíc na cestách. Poradil nám i portál hotshower.com, kde se dají údajně v různých lokalitách dohledat lidé, kteří zdarma poskytnou přístřeší a sprchu podobným cestovatelům. Slečinka. Jako by v Dunaji bylo málo vody 🙂

Každopádně pořádné závody začaly až pár desítek kilometrů před Vídní. Za námi se objevil dešťový mrak a pomalinku se začal zvedat vítr, což obecně nevěstí nic dobrého. Obzvlášť ne pro mé kolegy. Minimální tempo jsem stanovil na 30 km/hod. a snažil se držet tak 32-34 km/hod. s tím, že do Vídně dorazím suchý. Nějak jsem u mých kolegů nenašel pochopení. Ale vydrželi dlouho, všechna čest.

Do hlavního města Rakouska jsme dorazili zhruba v čase pozdního oběda a za mírného poprchávání. Naše objektivy jako první zaujaly některé výškové budovy, ale i semafory pro cyklisty, kde byla pro jistotu jedna zelená, jedna oranžová a hned dvě červené. Naším prvním cílem bylo dostat se do centra, jenže cestou tam jsme narazili na nějaké kolotoče (Prater). A protože jsme byli líní hledat památky v místních mapách, rozhodli jsme se, že si koupíme lístek na to slavné ruské kolo a na rozmístění pamětihodností se podíváme pěkně shora. Tedy kromě Dejva, který má z výšek mírný respekt a tak se raději rozhodl zůstat nohama na zemi, zatímco si pobrukoval píseň od Kabátů: „Do Vídně už nikdy ne na to velký ruský kolo, na ruskym kole zvracim a prachbídně mi bolo….“

My se mezitím pohupovali v kabince se skupinkou dalších patnácti turistů. Věřím, že mohlo být docela vtipné mě v té kabince pozorovat. Od malinka mám podobně jako Dejv strach z výšek, který se však snažím překonávat. A tak bylo vidět, jak pomalinku a opatrně našlapuji, jak se držím spíše ve středu kabiny a jak se neustále něčeho pevně držím. Na fotce pak ale vypadám jako největší vysmátej frajer samozřejmě. Z výšky kolem 64 metrů byl pak nádherný výhled na celou Vídeň, atrakce Prateru a mravenčího Dejva. Nejvíce nás však zaujal řetězový kolotoč, který svou výškou ještě překonal ono ruské kolo. Vyvezl lidi až do výšky blížící se stovce metrů a tam se pořádně roztočil.

Tento kolotoč se tedy stal naším dalším cílem. Lukáš se pro něj nadchl hned, David by radši vypil sud Staropramenu oblečen v půleném sparťansko-slávistickém dresu, než aby na to vlezl, a já jsem váhal. Na jednu stranu neuvěřitelný strach, na druhou ještě silnější touha po výzvě a překonávání se. Rozhodování trvalo asi 10 minut, pak jsem natočil rozlučkové video, odkázal maminku na čísla svých pojistek a šel koupit lístek.

Asi se divíte, jak je možné, že jsem stále živ a píši tyto řádky. Ono totiž, když jsem dorazil k pokladně, tak mě odpálkovali, že se zhoršilo počasí, začalo poprchávat silněji a kolotoč už nepojede. Čímž mě pěkně naštvali, protože to dalo sakra práci sebrat odvahu, zavřít oči a jít.

Sílící déšť vzal chuť i na toulání se po památkách. Rozhodli jsme se tedy najít rychle centrum, nafotit něco cestou a pak rychle k Dunaji. Nějakou dobu se ta voda ze všech stran snést dala, ale brzy to přerostlo do stadia, kdy už existuje jen jediné možné řešení. Mekáč. Mekáč je celosvětová síť sušáren pro zmáčené cyklisty, kde se za drobnou úplatu můžete ohřát, najíst a ještě třeba dostanete skleničku nebo se připojíte na wi-fi.

V našem tradičním útočišti jsme zůstali až do pozdních večerních hodin. Neustále totiž lilo, lilo a lilo. A svojí roli hrál i dětský koutek s tablety. Když se počasí po setmění uklidnilo, vyrazili jsme hledat místo na spaní. Ideálně poblíž Dunaje v dosahu cyklostezky. Kousek za Vídní se nám podařilo jeden velmi zajímavý plácek najít. Sice nad námi i pod námi vedly cesty pro chodce a cyklisty, ale kolem té desáté večer už zely prázdnotou. Postavili jsme tedy stan a schovali kola. Rozmístění ve stanu již mělo svůj jasný řád a dnes byl na kraji náš neohrožený vesničan Lukáš. Vybavil se tedy nožem, pepřovým sprejem a začali jsme usínat. Po chvilce se však z okolí stanu začaly ozývat divné zvuky. Nějaký podezřelý pohyb. Když si představíte, že ležíme na absolutně neznámém místě kdesi na kraji Vídně, kde jsme si drze postavili stan na břehu zátoky Dunaje, tak musíte pochopit naše mírné znepokojení v momentě, kdy kolem stanu začne někdo chodit a zakopne o jeden z provázků. No nic, byli jsme tří, Lukáš měl službu, je to stejně nováček, toho jsme mohli v klidu obětovat. A tak jsme ho poslali na průzkum. Opatrně vylezl ze stanu v trenkách, pantoflích a s kudlou. Pomalinku se začal drápat nahoru k cyklostezce, kde zahlédl nějakého člověka. Pak si však uvědomil, co dělá a vrátil se zpět do stanu.

Proč?

Ono je třeba se na situaci podívat i z druhé strany. Teď si představte, že jste občan Vídně, žijete si svůj poklidný život měšťáka a jako každý den si večer před spaním vyjdete na procházku podél Dunaje za svitu několika málo hvězd. Přemýšlíte zrovna o tom, co vás zítra čeká v práci a z ničeho nic na vás ze křoví vyběhne náš Lukáš. Pantofle, trenky, kudla v ruce, německy neumí ani slovo a ještě by začal něco hulákat na svoje kumpány v jazyce připomínajícím ruštinu. Jaká by byla vaše reakce?!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *