Rumunsko – země kontrastů

Ráno vstaneme pod hradem u kukuřičného pole a vydáme se na náš vlak. Hlavním cílem je dostat se k transfagarašské magistrále, hlavnímu bodu naší výpravy. Cestou se pokusíme nasát trochu místní atmosféru.

Ta se bude horko těžko popisovat, tak si spíš pořádně prohlédněte fotky. Hned ráno na nádraží nás zaujala třeba krásná a moderní tabule s odjezdy a příjezdy vlaků, psí smečky a odpadkové koše, které jsem popisoval v minulém díle.

Samotný rumunský vlak odpovídal staršímu českému rychlíku a to i v oblasti WC. Nic moc, ale vyloženě to nebyla nějaká hrůza. Co se mi naopak líbilo, byl signál. Ten byl v Rumunsku prostě všude a to včetně 3G pokrytí. V Plzni se hůř připojíte mobilem k internetu, než v divočině uprostřed Rumunska. Jak vlak polykal další a další kilometry o něco rychleji, než to dělají naše nohy, začala se krajina trochu zvedat a mi mohli udělat i pár zajímavých fotek.

Pokusili jsme se ochutnat místní speciality i místní pivo, jen restauraci s typickou Rumunskou kuchyní jsme k naší nelibosti hledali jen velmi těžko. Takže těžko říct, co jsme vlastně chutnali. Vše přizpůsobené turistům.

V Sibiu nás zaujala věc, kterou jsem ještě nikdy nikde neviděl. Každý semafor byl s odpočítávání. Takže každý věděl přesně, za jak dlouho mu tam skočí zelená nebo naopak červená. Efekt to mělo takový, že tři vteřiny před koncem červené už byla auta v křižovatce.

Jeden z nejkrásnějších přírodních úkazů jsme trochu paradoxně spatřili u Carrefouru. Pro vysvětlení těch krásných rumunských kontrastů, tak tam, kde končilo parkoviště moderního obchoďáku, hned začínala pastvina pro ovce. Ale to nejzajímavější se odehrálo nad našimi hlavami. Mračna udělala přímo nad námi jednu dlouhou čáru. Vlevo téměř 100% čistá azurově modrá, vpravo zataženo, tmavě šedivá mračna, déšť a duha. Bohužel žádná fotka (ani ta panoramatická) nebyla schopna zachytit tu krásnou, rovnou linii.

Nakoupili jsme zásoby na zítřejší výšlap a vyrazili hlouběji do toho pravého, čistého Rumunska. Z dálky se už na nás smály krásné Karpaty. Odbočili jsme z hlavní silnice, kde běžná auta předjížděla nás a sem tam koňské povozy a projeli si první vesničky. Domky menší, hezky upravené. Každý druhý měl velká vrata a z nich vycouvalo BMW nebo kůň. Díky tomu byla i silnice trochu bohatší na trus, než u nás. Já si vyfotil i sloupy, které nesly několikanásobně více různých drátů a kabelů, než je zvykem u nás.

Abychom se vyhnuli hlavní ulici, museli jsme se od ní vzdálit ještě o pár desítek metrů dál. A tak si tak šlapu po vesnici a z ničeho nic, proti mně si to šlape kráva. Zastaví se na chodníku, koukne na mě a šlape si to zase po vsi dál. Právě zde vznikla má oblíbená „Selfie s krávou“. O dalších pár metrů dál jsme již narazili i na tradiční domorodce. Ti už na nás koukali trochu divně.

A také na tradiční polní cestu, která však byla stále lepší, než evropská cyklostezka číslo 6.

Večer jsme se ubytovali kousek před odbočkou na naší magistrálu. U něčeho, co vypadalo jako vyschlé koryto řeky s drobnými jezírky, případně právě budovaný kanál.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *