Po poli přes hranice až do Rumunska

Ve většině zemí světa je kolo bráno jako jednoduchý, levný dopravní prostředek, případně jako sportovní pomůcka. V Rumunsku je bráno jako nástroj Satana. A že jsme byli varováni se bohužel dozvídáme až zpětně.

Stačilo se podívat na maďarskou silnici vedoucí k hranicím. Maďarsko je země cyklistice zaslíbená, ostatně nikde jinde na světě jsem doposud neviděl tolik kvalitních stojanů na Kola u Lidlu či u Tesca, ale jakmile jsme se začali přibližovat k hranicím, stali jsme se i zde veřejnými nepřáteli. Za každou vesnicí byla cedule zakazující vjezd traktorům, koňským povozům a nám. Povolena byla pouze jízda po vesnici či po poli. A to už pár desítek kilometrů před hranicemi. Kdyby nám tenkrát došlo, že nás v Rumunsku na kole nechtějí a jsou připraveni i na to, kdybychom tam chtěli kolo propašovat na traktoru či povozu, mohli jsme si ušetřit spoustu trápení.

My však jeli dál bez ohledu na značky, protože v blízkosti prostě nebyla žádná jiná alternativa. Alespoň jsme se mohli zabavit vymýšlením výmluv pro policii v různých světových jazycích. Než jsme se však definitivně přiblížili hranicím s Rumunskem, rozhodli jsme se doplnit stav členů naší výpravy a v posledním velkém obchoďáku jsme pořídili dokonalou kopii Lukáše Mlnáříka, která i vydávala jemu podobné zvuky. Ustlali jsme mu na hromadách prádla, které jsme se snažili vozit rozložené na brašnách, aby po týdnu ve vlhku a bahně konečně uschlo.

Kousek před hranicemi se začaly objevovat i další příznaky blížícího se Rumunska. Zejména volně běhající divocí psi. Takový nezvyk, když z ničeho nic vidíte na poli rostlého psa a páníček nikde. Ideální stav obzvláště pro Dejva, který nemá rád přítomnost jakýchkoliv psů. Alespoň to trochu zvedá jeho průměrnou rychlost.

Když už to bylo na čáru posledních pár kilometrů, napadla nás zajímavá myšlenka: Jak vysvětlíme hraniční kontrole, že přijíždíme po silnici, kde nám zakázalo vjezd už asi 10 značek? Zajímavé téma k diskusi. Nechtěli jsme riskovat a vzhledem k tomu, že máme horská kola, rozhodli jsme se dál pokračovat po poli. Že ten hraniční přechod prostě objedeme. A tak jsme se trmáceli polem a bažinami asi půl hodiny, než jsme dorazili k první vesnici. Tam jsme celí šťastní najeli na zpevněnou cestu a vydali se směrem, kde vedla ta původní, hlavní silnice. Dostali jsme se k ní celkem brzy. K našemu nemilému překvapení jsme však byli stále v Maďarsku, což trochu degradovalo úspěch naší přespolní akce.

Nu což, alespoň jsme mohli říct, že jsme přijeli úplně odjinud, kde žádná značka nebyla. I to však bylo zbytečné, páč se nás na hranicích nikdo neptal a jen nám pomohli se vyfotit a popřáli šťastnou cestu po Rumunsku.

Rumunsko. Když se mě někdo zeptá, odpovím vždy, že je to země neuvěřitelných kontrastů. A dokládají to mnohé naše fotografie. Ze začátku mě velice zaujalo, jak v Rumunsku probíhá údržba v okolí silnic. Z Čech jsme zvyklí, že to tam a zpět projede oranžové vozidlo. V Rumunsku přijede dodávka a z ní vyskáčou muži v oranžových vestách s kosou a jdou sekat. S nástrojem, který většina z nás zná jen z pohádek a historických muzeí. Hezký byl i způsob, jakým byly ukotveny dočasné dopravní značky. Místo speciálních gumových těžkých podstavců se v Rumunsku prostě opřou o pytel s pískem. Ale k těm kontrastům. Nejvíce nás šokovaly první vesnice. Domek, domek, palác. Domek, domek, palác. A že to byly paláce, jak pro šlechtu. S věžičkami a honosnými vstupy. Němci by jim mohli závidět. Mezitím se sem tam mihl mercedes, sem tam kůň.

Cesta do prvního většího města, Aradu, byla celkem rovná, suchá a horká. Furt ale lepší, než déšť z předchozích dní. V Aradu jsme byli svědky dalších zajímavostí. Například krásný svatební průvod v krojích …. Na parkovišti u Kauflandu.

Arad jsme si tak nějak projeli, prozkoumali a usadili se na pozdní oběd v místní restauraci. Zatím jsme ještě nehořeli touhou riskovat a tak nám postačila pizza. A místní velmi atraktivní servírka.

Jak lze možná vycítit i z těchto řádků, tak od chvíle, co jsme zůstali jen dva, přestala být samotná cesta takovou zábavou. A to bylo hlavní téma, které jsme s Dejvem probírali na cestě do vnitrozemí (směr Deva, Sibiu). Nakonec jsme se dohodli, že nemá smysl se trápit a nudit. Ty nejkrásnější zbývající části trasy si projedeme na kolech, ale zdlouhavé nudné roviny mezi jednotlivými body si zkrátíme vlakem. A tak jsme po dnešních cca 140 najetých kilometrech zastavili ve městě Lipova s cílem najít vlakové nádraží, dostat se vlakem do Sibiu, tam se další den trochu projet a pak si dát Transfagarašskou magistrálu.

Nevím proč jsem vůbec zkoušel ptát se místního bezzubého dědy anglicky a německy, kde že najdu to vlakové nádraží. Asi síla zvyku. Ale gesta v kombinaci s „šš š šš š húúúúúú, š š š š húúúúúú“ pochopil rychle a navedl nás správným směrem. Na nádraží nás uvítala smečka divokých psů, které jsme začali vídat čím dál častěji. Jednalo se vždy o skupinku takových míšených ořechů různých tvarů a velikostí. Nebyli vůbec agresivní a lidí si téměř nevšímali. Stejně tak si lidé nevšímali psů. To spíše si začali všímat mě a mého dalšího pokusu o komunikaci s místními. A to konkrétně s paní prodávající lístky na vlak. S jazyky jsem znovu nepochodil a tak nastoupila nová metoda známá například z hry Activity. A to konkrétně kreslení.

Na papírek jsem napsal Lipova, udělal šipku a Sibiu. Pak jsem nakreslil dva panáčky + 2 kola, hodiny s otazníkem a Dollar s otazníkem. Paní evidentně doma pravidelně podobné hry trénuje a na základě mé kresby nám našla nejbližší vlak i cenu. Koupili jsme si lístky a jelikož nejbližší vlak schopný převézt kola jel až další den ráno, vydali jsme se hledat ubytování. Nějaké klidné místečko poblíž řeky.

V městečku se nám znovu líbily ty kontrasty. Rozpadlé náměstí, zničené budovy a u toho zaparkovaný nový mercedes. Koše se třemi otvory na tříděný odpad, ale bez jednotlivých pytlů či rozdělení vnitřku. Měli jste tedy úžasný pocit, že jste papír hodili do papíru, ale stejně přistál na jedné hromadě s petlahví a slupkou od banánu. Prostě Rumunsko. Místním však brzy došlo, že jsme asi odjinud a pomalinku na nás začali vrhat nebezpečné pohledy. Nevím, čím jsme byli tak nápadní. Kola? Oblečení? Mluva? Dejv?

Jako obvykle jsme prostě nemohli najít to správné místo na spaní, kde bychom se nebáli, že nás v noci někdo rozkuchá. A tak nám s hledáním pomohla až blížící se tma. Trochu urychlila celý proces a tak jsme kousek za městem vlezli do křoví, přelezli koleje a postavili si stan na malém plácku u kukuřičného pole. Vidět na nás nebylo odnikud. A zároveň jsme měli krásný panoramatický výhled na zříceninu hradu nad námi. Jen to kukuřičné pole nebylo ideální. Stačilo, aby zafoukal vítr a člověk hned svíral kudlu i pepřák v domnění, že tam venku někdo je. K řece jsme měli daleko, navíc se ochladilo a tak už se nám moc nechtělo na večerní koupání. Byli jsme tedy donuceni přijít s geniální alternativou. Vymysleli jsme, že se osprchujeme. A jako sprchu využijeme naše zásoby pitné vody, tedy několik málo litrů. Jeden bude dělat vždycky sprchu a druhý se bude mít. Úžasné, jednoduché, geniální!!! Na dva dospělé muže nám vystačily dva litry vody a cítili jsme se jako znovuzrození!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *