Pekelný návrat z Rumunska

Probudil jsem se tak po hodince, dvou, když už slunce začalo i hřát a mě v tom spacáku bylo příšerné vedro. Dali jsme se tak nějak v rámci možností do kupy a vyrazili někam na pláž. Tam jsme viděli za světla jedno z nehnusnějších aut všech dob, které jsme míjeli včera večer. Vytuněné oranžové Porsche Cayenne. Hnus velebnosti.

Na pláži jsme se chvilku povalovali, odpočívali, koupali a já si již tradičně stavěl z písku. Tentokrát místo hradu tank. Po událostech posledních dní mi to přišlo nejen jako vhodný dopravní prostředek do Rumunska, ale zároveň i jako takové vyjádření pocitů, kdy jsem chtěl zničit celý svět.

To jsem ale ještě netušil, že to nejhorší nás ještě čeká. Doprava zpět do ČR.

Z Constanty vozil kola vždy jen jeden vlak za den. Něco jako je v Praze City Elephant. Velké, nepohodlné, určené na kratší vzdálenosti. Strávili jsme v něm asi 14 hodin. Byl plný rodin s dětmi vydávajícími ty nejšílenější zvuky. Druhý den ráno nás dovezl znovu do města Deva. Pro nás premiéra, protože málokdy na našich cestách vidíme něco dvakrát. A stejně jako před tím, jsme zde pouze přestupovali. Tentokrát však nastala nová hádka s průvodčími. My se chtěli dostat vlakem až do Budapešti. A samozřejmě to nešlo s našimi pekelnými stroji. „No bicykli internašinl“ „No bicykli, no, no, no“. Dle představ Rumunů jsme měli tato kola hodit ze skály. Naštěstí na nádraží byl jeden člověk, který uměl jak Německy, tak Rumunsky a začal se nás zastávat. Že to přepravíme jako zavazadla.

Tak jsme kola rozložili, že je překryjeme a přepravíme jako zavazadla. Bohužel, i když byla kola složená a my měli slíbeno od paní na nádraží, že takto nebude problém, že si jen připlatíme za zavazadlo, průvodčí si všimla, že jde o kola. V tu ránu zjistila, že jsou ve vlaku cyklisti, naskákali ji pupínky, chytla vztek a zastavila celý vlak. Pozvala si nějakého dalšího průvodčího a začali to s námi řešit. Samozřejmě v mezinárodním vlaku nikdo neuměl jinak, než Rumunsky. Pán se nás marně zastával, že je to domluvený a že nám to tak povolili a že jsme si připlatili. Prostě průvodčí viděla kola a byla vzteky bez sebe. Mimochodem, ten vagon byl prázdný. Byli jsme tam my, kola a ještě asi pět lidí. Nakonec se rozhodla nám to naúčtovat jako místenku na dvě místa a nadrozměrné zavazadlo 2x 15 Kg. Už nevím, kolik za to chtěli, ale rozhodně více, než jsem měl u sebe. Logicky při zpáteční cestě s sebou člověk už netahá velkou hotovost v místní měně. Obzvláště, když za chvilku přejede hranice. No a tak mě poslali do jídelního vozu si rozměnit Eura na Lei. Tam však neměli dost peněz na mojí padesátieurovou bankovku a tak po další desetiminutové hádce mi dali, co měli. Ve výsledku jsem měnil v kurzu cca 20,- Kč/Euro. Až když bylo vše srovnáno, tak se vlak konečně rozjel a my už měli pokoj.

Do hranic s Maďarskem. Tam se totiž vyměnila průvodčí, vešla do vlaku, uviděla kola, chytla záchvat a chtěla jízdenky. Koukla na ně, prohlásila, že platí pouze na hranice a chtěla další peníze. Jinak se vlak nerozjede. Super. Tak jsme znovu zaplatili a vlak se konečně rozjel.

Do Budapešti jsme se dostali tedy druhý den večer. Maďarsko už bylo o poznání dále s jazyky i cyklistikou a tak na mezinárodní pokladně uměla paní alespoň trochu anglicky. Dost na to, aby mi sdělila, že všechny dnešní spoje do ČR neberou kola nebo jsou obsazeny a první spoj, který nás domů hodí, jede další den ráno. Co naděláme. Tohle už bylo naprosté zoufalství.

Na nádraží si nás odchytil chlápek, který nabízel ubytování. Pronajímal byt po pokojích na jednotlivé noci. Uměl zatím nejlépe ze všech anglicky a tvářil se docela mile. Typický chladnokrevný vrah. Ale co, v této fázi naše životy už neměli moc velkou cenu a představa scénáře z Constanty nás motivovala risknout tuto loterii, zajet k němu na byt a přespat tam. Pán byl trochu vlezlý, ale ubytování za 400,- Kč/noc v centru Budapešti s teplou vodou, postelí a možností si uvařit v kuchyni, to byla paráda.

Ráno jsme se k našemu úžasu znovu probudili, předali klíče a vypadli na vlak. Pro cyklisty na nás čekal speciální vlak Českých drah. Pohodlný, klimatizovaný, čistý, s usměvavým personálem a připravený na cyklisty. Prostě nebe. Kdo nezažil východní země, nedokáže tento nenáviděný podnik ocenit. Absolutní slast na nás čekala pak v Praze. Během 10 minut jsem koupil jízdenku pro 2 lidi a 2 kola z Prahy do Plzně za 270,- Kč a to on-line, z mobilu a zaplatil jsem kartou. Konečně civilizace!!! Pro srovnání podobná vzdálenost v Rumunsku stála 2x tolik a museli jsme se dorozumívat znakovou řečí a platit v Lei.

V Plzni už nás čekal jen závěrečný ceremoniál v podobě piva, jídla a hlavně už nikdy, nikdy žádná kola! Nikdy!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *