Navigační peklo ve městě Gyor

Dnes nasereme návštěvu, ztratíme se v bludném kruhu a Standa vyzkouší jednu z procedur maďarských lázní.

Nejkrutější den cyklistické historie nás začal trápit ještě dříve, než jsme stačili otevřít oči. Kdo nezažil, nepochopí, jak otřesný je to pocit, když vám na „sportovní dovolené“ tři ze čtyř dnů prší, vy procitnete pátý den a první, co slyšíte a vnímáte, je déšť. Pak si uvědomíte, že jste si postavili stan na zaschlém bahně, představíte si, jak asi bude vypadat vaše ranní cesta na toaletu a máte sto chutí se na to vybodnout. Močový měchýř má však daleko větší moc.

V tu chvíli začne vyzvánět telefon. Volá Rob. Je se Zuzkou v Maďarsku a snaží se nás najít. Luxusní překvapení. A vysvětlení, proč včera sháněl pro náš facebook tak pečlivě naší aktuální polohu. Jen jsme mu to zkazili tím, že jsme vybrali místo, které se nedalo najít, ani když od něj člověk stál sto metrů a tak musel zavolat a já si pro ně došel, tedy lépe řečeno probrodil bahnem až k hlavní silnici.

Ten, když nás viděl, tak rozhodně nelitoval své letošní neúčasti na Tour. Zmoklí, smradlaví, špinaví a rochnící se v bahně. Pokecali jsme, odvyprávěli pár čerstvých zážitků, předali nám trochu čerstvých zásob a dohodli jsme se, že se srazíme kousek před Budapeští, oni vezmou kola a svezou se kousek s námi. Úžasný plán. I když přiznám se, tajně jsem doufal, že to překvapení znásobí tím, že se k nám připojí na celý zbytek cesty. Každopádně tento skvělý plán dostane v průběhu dne pěkně zabrat…

Významnou roli zde bude hrát i to, že jsem si dal k Robovi nabít svůj telefon. Jediný telefon, kde byla všechna čísla a pro případ nouze i zaplacená data, navigace a mapa.

Ještě než jsme se dostali s koly k hlavní silnici (cca 200 metrů), tak se nám na ně nabalilo tolik lepkavého bahna, že staly naprosto nepojízdnými. Aby se kola přes ty nánosy alespoň točila, museli jsme to čistit snad půl hodiny. Každý z nás na to využíval jinou techniku. Lukáš to čistil rukama a jako rukavice mu posloužil svačinový pytlík, já s Dejvem jsme zase zkoušeli různé klacíky a kamínky. Když jsme se pak konečně mohli rozjet, vyrazili jsme do města Gyor. Cyklistického pekla, jedničky našeho Blacklistu. Při vyslovení toho názvu mi dodnes běhá hrůzou mráz po zádech. Nenávist zašla dokonce tak daleko, že když jsem zjistil, že se zde vyrábí Audi, vymazal jsem tuto značku z každého svého snu a začal fandit jejím německým konkurentům.

Gyor funguje v podstatě jako obří mucholapka. Do centra vás naláká velmi snadno, ale ven už se nikdy nedostanete. A i kdyby se vám to povedlo, dorazí vás spřízněná cyklostezka číslo 6.

Prohlídli jsme si tedy centrum a vyrazili ven z města. Jako výchozí bod jsme určili jednu křižovatku, kde byla jedním směrem cyklostezka číslo 6 do centra a druhým směrem na Budapešť. Vyrazili jsme tedy ven z města. Přejedeme most, objedeme kruhový objezd a po chvilce se nám ztratí značení. Jedeme špatně. Vrátíme se tedy ke kruhovému objezdu a zkusíme druhý směr. Dojedeme až na kraj města, ale podle nástřelu z mapy a orientace zjistíme, že úplně opačný kraj. Vrátíme se tedy zpět na výchozí bod a hledáme značku, kterou jsme prostě museli přehlédnout. Nikde nic. Znovu přejedeme most a znovu skončíme u toho samého kruhového objezdu. Tam potkáme nějaké turisty s mapou. Zkusíme tedy odbočit mimo značenou cyklotrasu a jet podle mapy. Znovu se ztratíme a znovu musíme zpět na začátek. Nebloudíme sami. Pozorujeme asi další tři skupinky cyklistů, kteří mají evidentně stejný problém. Zde pak narazíme na dvě Američanky. Vyloženě typické zástupkyně své rasy. Ošklivé, obézní, strašně světlá neopálená kůže. Jen před jejich sportovním duchem bylo třeba smeknout. Razili si to Evropou s plnou náloží stejně jako my, jen o trochu pomaleji. Také byli živoucím důkazem mého názoru, že při cyklistice se tloustne, páč člověk celý den jen dřepí na prdeli a nic nedělá. Každopádně holky měli jak mapu cyklostezky číslo 6, tak navigaci pro cyklisty. Oproti naší vytisknuté mapce z googlu celkem hi-tech výbava. Na první pokus jsme zabloudili i s touto výbavou, ale na další pokus se nám to všem povedlo a za pomoci několika místních jsme chytli správný směr.

A víte, který to byl? Tam, kde byla cyklostezka značená rovně a i pruhy na chodníku vedly rovně, musel člověk odbočit doleva. Tam, kde znovu nebylo žádné značení, musel odbočit doprava, jet po silnici pár bloků a pak se z ničeho nic objevila značka cyklostezky. Geniální!!!

Dobrá. Tímto jsme nabrali zpoždění asi dvě hodiny. Zrovna v den, kdy nám přijela návštěva. Ale nevadí, jedeme dál. To doženem…

Omyl! Toto nebylo vše, Gyor se jen tak nevzdá. Na kraji města jedeme podél areálu továrny Audi, až na jejím rohu narazíme na kruhový objezd. Vidím, jak cyklostezka pokračuje vlevo, nikde žádné auto a tak si zkrátím cestu o těch 20 metrů a střihnu to rovnou doleva. Kluci za mnou. Jedeme po cyklostezce dál a dál, objedeme skoro celý areál, až se blížíme k nějakému dalšímu městu. Při pohledu na ceduli se mi však zastaví srdce.

„Gyor“!!! Za celý svůj život jsem nikdy tak sprostě a hlasitě nenadával, jako když jsme se po další půl hodině cesty po cyklostezce ocitli znovu v Gyoru, jen na jiném místě. Absolutně nepříčetní jsme tu nadávali asi čtvrt hodiny, až jsme z toho dostali hlad a dali si oběd. Ano, byl čas oběda. Od rána jsme se posunuli jen o nějakých 15 kilometrů, ačkoliv jsme měli najeto tak 30 – 40 km. A půl dne v tahu. Vidina Budapešti se začala pomalu vzdalovat. Když jsme se pak uklidnili, vyrazili jsme zpět hledat ztracenou odbočku. Podezřívali jsme dvě místa, každé na jednom rohu fabriky. Zkusili jsme jedno, kde jsme viděli stopy kol, jak vedou takovou menší cestou do lesa. Ujeli jsme pár set metrů a skončili na poli. Lepší, než v Gyoru, ale nic moc. Nakonec jsme se vrátili až na ten úplně první kruháč, kde jsem to střihl doleva. A ten nás zradil, cyklostezka se zde totiž rozdvojovala. Jedna cesta (ta doleva) vedla zpět do Gyoru a další (ta správná, doprava) vedla pryč. Ještě nás zkusila trochu poškádlit, kdy další cedule nesla také název „Gyor“, ale na zástavbě už bylo poznat, že se jedná jen o nějaké předměstí.

Na scénu tedy nastoupila mezinárodní, evropská cyklostezka číslo 6. Značená pěkně číslem a vlaječkou EU. Rád bych vám popsal kaluže, kterými jsme projížděli, ale nevím, kde končí definice kaluže a kde začíná rybník, popřípadě jezero. Budu tedy psát spíše o menších přírodních jezerech, kterými jsme projížděli. Široká byla přes celou cestu, často i širší, takže se muselo jet skrz. Dlouhá byla i desítky metrů a hloubka odpovídala zhruba chovnému rybníku. Cestovní rychlost zde rozhodně nepřesahovala 20 km/hod. a tak naše zpoždění narůstalo každou minutou. Po pár kilometrech se to trochu srovnalo, a na jedné vsi jsme znovu dohnali naše kámošky z Ameriky, které díky své navigaci opustili Gyor rychleji, než my (nám to trvalo tři hodiny, jim jenom dvě), ale jejich tempo nebylo nijak vražedné. Společně s nimi jsme dojeli na další křižovatku. Město Tata rovně, cyklostezka doleva. Něco mi říkalo, že máme jet rovně, to město jsem si pamatoval z mapy v mobilu, který má u sebe aktuálně Rob. Navigace Američanek a mapa cyklostezky však ukazovali doleva a po průseru s navigací v Gyoru jsem prostě neměl koule na to si prosadit cestu rovně, po silnici do města o kterém si nejsem 100% jistý, že je to další klíčový bod… Chyba, měli jsme jet rovně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *