Konec cesty v Budapešti

Dnes pojedeme kolem internetu, Maďaři nás nepustí na silnice, okrademe padlého vesničana a nečekaně zase zmoknem!

Policie nás nakonec nechala přes noc v klidu. Moc dobře totiž věděli, že kdyby nás sebrali, tak by to bylo spíše vysvobození, než trest. O utrpení se totiž postarala matka příroda skrze počasí. Znovu jsme ráno otevřeli oči za zvuku kapek dopadajících na náš stan. Už pátý den ze šesti. My už z toho počasí byli natolik zničení a zdrcení, že už jsme ani nepřemýšleli o tom, jestli bude pršet nebo ne, ale jak moc bude pršet. A v tomto ohledu zlomil rekord právě 6. den naší výpravy. Nikdy v životě jsme takto nezmokli.

Ze stanu jsme vylezli zhruba kolem desáté hodiny, kdy na chvilku proudy vody vystřídalo jen drobné poprchávání. Den jsme si naplánovali tak, že bychom rádi na oběd dorazili do Budapešti, tu si pořádně prohlídli a pak vyrazili na jih směrem k hranicím s Rumunskem.

Jako první nám cestu začala komplikovat maďarská nejoblíbenější dopravní značka. Zákaz vjezdu pro kola, traktory a koňské povozy. Kterou dávají snad na každou silnici s minimem děr. Respektování tohoto značení nás tedy odsunulo na okrsky nejnižších tříd, kde jsme na jedné vesnici zažili i takovou raritu jako dopravní ceduli, informující o skutečnosti, že projíždíme místem, kde se jen 50metrů doleva nachází internetové připojení. Zřejmě jediné v kraji.

Radost z jízdy však zkazila stoupající intenzita deště a Lukášovo koleno. V první chvíli jsem myslel, že jen fňuká a že ho bolí nožičky, páč málo trénoval. Schválně jsem tedy tempo zrychloval. Jenže toto byla trochu jiná bolest, což nám docvaklo, když musel přerušovat jízdu čím dál tím častěji. Došlo to až do fáze, kdy musel úplně přestat používat jednu nohu.

Cesta do Budapešti tedy vypadala tak, že na nás tři hodiny v kuse intenzivně pršelo, byla nám zima a jeden člen výpravy šlapal pouze jednou nohou. Prostě horor.

My moc netušili, jak špatné to s ním je a stále jsme věřili, že to nějak zvládne, bolet to přestane a Lukáš pojede dál. Bohužel se jednalo o operované koleno, které nevydrželo nápor a zhoršovalo se každým metrem. Na kopci u Budapešti pak ohlásil, že končí, dál nedojede a bude muset nasednout na vlak. Tím nás moc nepotěšil.

Usušit jsme se chtěli v nějaké místní hospodě, ale jak už to tak bývá, není snadné najít v hlavním městě hospodu s domácí kuchyní po které jsme toužili asi nejvíce. Po půlhodinovém hledání, promočení na kost jsme na jednu takovou narazili. Ale nebrali tam karty. Musel jsem tedy ještě jednou vyrazit do té zimy a deště, abych vybral v asi kilometr vzdáleném bankomatu. Ty více, než tři hodiny moknutí způsobili, že jsem se při návratu už celý klepal zimou. A nebylo se jak usušit, do čeho se obléci. Všechno bylo mokré, úplně všechno. Museli jsme prostě zůstat v tom, co jsme měli na sobě a počkat, až to na nás uschne.

Náladu nám alespoň trochu zvedly místní desetitisícové bankovky. Takové sumy moc často po kapsách nenosíme. A sranda byla i při objednávání jídla. Jídelní lístek byl totiž v maďarštině. Nejprve jsme zkoušeli překladač v mobilu. To moc nepomohlo. Než jsme rozluštili první název jídla, už u nás byla 3x servírka, jestli tedy budeme opravdu jíst. Pak jsme našli daleko lepší metodu. Do googlu jsme zadávali rovnou celé názvy jídel v maďarštině a nechávali si vyjíždět obrázky. Nakonec jsme si vybrali místní gulášovou polévku a pizzu. Ta to jistí. Pizza quattro stagioni je všude na světě prostě pizza quattro stagioni.

Po jídle se pak venku naskytl neuvěřitelný přírodní úkaz. Mraky se začaly trhat a sem tam i lehce prosvítalo slunce. Nemohli jsme věřit svým očím. Ale nebylo nám to moc platné. Blížil se večer a místo další cesty jsme akorát hledali hlavní nádraží, abychom mohli Lukáše poslat domů. Došlo tedy na poslední společné fotky, pak jsme ho obrali o všechny užitečné věci, které vezl, koupili jízdenku, zamávali a zůstali jen sami dva s Dejvem.

Slunce už zapadalo, nálada byla zkažená, noční Budapešť nás očekávala. Ani nevím, jak bych jí popsal. Určitě se jedná o jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděl. A v noci mi i přes mojí národní hrdost a nenávist vůči všemu maďarskému (získanou čerstvě nabytými zkušenostmi) přišla krásnější, než Praha. Spousta úžasně nasvícených památek, úchvatné, kouzelné. Nejde to popsat, nelze to vyfotit, to se prostě musí zažít. Rob se Zuzkou zde byli den předem a psali nám něco podobného.

Zhruba hodinku, dvě jsme se toulali po městě, žasli a fotili. Pak nadešel čas jít do hajan, což je v centru Budapešti docela problém. Nepoučeni zkušenostmi z předchozího dne jsme se znovu dobrovolně vrhli do spárů cyklostezky číslo 6 a kousek dál od centra začal náš holý boj o přežití. Všude absolutní tma, vylidněno, místo nablýskaných cest a nasvícených památek jsme najednou projížděli všemožným terénem kolem rozpadlých budov starých průmyslových areálů.

Docela nahnáno jsme měli, když jsme projížděli takovou temnou zatáčkou a u ní byla otevřená vrata. A tam stál urostlý vlčák. Podíval se na nás, my na něj … znovu se na nás podíval, my nikde. To byla rychlost! Pokud na konci článku uvidíte maximální naměřenou rychlost dne, musela být z tohoto okamžiku. A musela být od Dejva, protože, kdo ho zná, ten ví, že jeho druhá nejnenáviděnější věc po výškách jsou psi. Volně pobíhající agresivní psi. Ta cyklostezka se nás prostě pokoušela zabít a toto byly její první pokusy.

Další hororová scéna probíhala o pár set metrů dále. Jedeme po cestě z dlažebních kostek podél zdi a cedule z ničeho nic ukáže doleva. Teď si představte tu zeď z klasických cihel bez omítky, uprostřed je brána, nad bránou kovaný oblouk. Vidíte, jak tam vede cesta a po obou stranách cesty je husté křoví. Nevidíte však moc daleko, protože je tma a za tou zdí není nikde žádné světlo. Prostě dokonalé místo na rozkuchání dvou mladých turistů.

My se však nedali tak snadno. Z jednoho fotbalového chorálu jsme si vytvořili vlastní píseň a tu zpívali pořád dokola, dokud jsme se jí oba pořádně nenaučili. Doprovázela nás pak po zbytek cesty, dnes už si však na ní nevzpomenu.

Ale zpět k vraždění jehňátek. Jak jsme jeli po té pofidérní cestě kolem křoví, nachystala si na nás cyklostezka číslo 6 další překvapení. Díry! Pravé, nefalšované, noční rouškou pokryté krátery! Tomu se v té tmě prostě nedalo uhnout. A když nás ta mrcha pak zavedla na opuštěné nákladní nádraží mezi vagony (lepší místo na vraždu už snad ani nejde vymyslet), došla nám trpělivost, přelezli jsme plot i koleje, vybodli se na nějakou cyklostezku a rozjeli se pryč z města po hlavní třídě.

Jeli jsme dlouho a zástavba ne a ne řídnout. Stanovat na kraji hlavního města za autosalonem nebo benzinovou pumpou se nám prostě nechtělo. Zlom nastal až v jednom satelitním městečku na železničního přejezdu. Připomínám, že celý den pršelo a až večer se počasí umoudřilo. Kolejnice byly díky všudypřítomným kalužím stále pořádně mokré a kluzké, což je pro kolaře téměř dokonalá past. Dejv se nechytil, ale já ano. Najel jsem na koleje předním kolem, to se po nich sklouzlo, zapadlo, zaseklo se a už jsem ležel na zemi. A to nekecám, najížděl jsem na ně téměř v pravém úhlu! Jako první jsem si samozřejmě zanadával, pak jsem zkontroloval počet končetin, a když jsem si ověřil, že žádná vyloženě nechybí nebo někde nevisí na kusy, koukl jsem na to nejdůležitější – kolo. Zvedli jsme ho na zadní, roztočili přední a pak už následovalo jen Dejvovo „Do prčic, já se na to vykašlu“. Nádherná osmička, kolo téměř nepojízdné, konec výpravy.

V tu chvíli už nám bylo všechno jedno. První odbočku v první vesnici jsme zajeli doprava, dojeli k parku, tam si postavili stan pod stromem a propadli absolutnímu zoufalství. A není se čemu divit. Ze šesti dní popáté zmoknete, tentokrát ale se vší parádou, tři hodiny v kuse až do fáze klepání se zimou. Pak ztratíte člena výpravy a když se trochu vzchopíte a namotivujete pro pokračování dále, zničíte si kolo.

Dnes jsme usínali už jen ve dvou, mlčky, nasraní a s myšlenkami na konec celé akce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *