Jamajský servis a návštěva Szegedu

Sedmý den nás vzbudí ten snad nejméně pravděpodobný jev. Slunce a teplo. Společně s Lukášem zmizelo špatné počasí a stejně jako on už do konce naší výpravy nezasáhne. Kdy nás ale čeká onen konec?! Právě balíme stan v parku v malém městečku za Budapeští a 50% kol je nepojízdných.

Tak jako tak musíme do Budapešti, ať už nasednout na vlak a vyrazit domů nebo dát mé kolo do servisu. Nakoupíme zásoby jídla, posnídáme na rozpáleném slunci a vyrazíme ke kolejím, které to včera všechno zavinily. Jezdilo po nich cosi mezi vlakem a metrem. Chvilku jsme počkali, nastoupili a to něco nás dovezlo na okraj centra Budapešti. Dál už jsme museli po svých. Kolo jelo i s osmičkou, ale nebylo to pohodlné ani bezpečné. Koupil jsem si do mobilu nějaká data a začal vyhledávat cykloservis. V centru jich to našlo hned několik.

Hned ten první byl docela veliký, dvoupatrový, v akci tam bylo několik mechaniků. Všichni se shodli, že mé přední kolo už nelze opravit, že je třeba ho vyměnit. A tak do týdne by to mohlo být hotové, jelikož mají plno. Cena v řádech tisíců. Českých korun. No … To jsem úplně neočekával a tak mi nezbylo, než hledat někde jinde jiný servis. V dalším, takovém menším jsem zjistil, že tam mechanik zrovna není a bude až za pár dní, jinde, že to určitě nezvládnou a další byl zavřený. A tak jsem pomalinku začal propadat v zoufalství a loučit se se zbytkem trasy. U jedné křižovatky jsme pak narazili na jeden celkem pofidérní podnik zabývající se cyklistikou. Servisáka tam dělal mladý muž s vizáží rodilého Jamajčana. Dredy, oblečení, jen ta tráva tomu chyběla. Já byl však natolik zoufalý, že jsem se zeptal i zde. Přišel, koukl a řekl, ať počkám 10 minut, že něco dodělá. No počkal jsem a byl na něj docela zvědavej

Jamajčan si po chvilce vzal mé kolo a začal si s ním hrát. A za dalších 10 minut bylo hotovo. Osmička pryč. Zřejmě nějaké prastaré jamajské zaklínadlo. Naúčtoval si v přepočtu ohromných asi 80,- Kč a naše výprava mohla pokračovat.

Otázkou bylo, jakým způsobem bude pokračovat. Včerejšími a dnešními událostmi jsme ztratili nejen člena výpravy, ale i dva dny času. Inu rozhodli jsme se, že trápit se ve dvou na zdlouhavých rovinkách nemá význam a že si cestu minimálně k rumunským hranicím zkrátíme vlakem. A tak jsme nakoupili pohledy, pastelky, kostičkovaný papír a vyrazili vlakem do Szegedu.

A byli jsme za to rádi. Při pohledu na nekonečnou, nezáživnou rovinu, kterou bychom museli ve dvou absolvovat v úmorném vedru se nám nedělalo dobře. Do Szegedu jsme vyrazili večer. Projeli si město, poslali pohledy a doplnili zásoby v Lidlu. Místní bezdomovec však nemohl pochopit, že mu nic nedáme. Že jsme na tom stejně jako on. Páchneme, máme hlad, nemáme kde spát a vyhlídky na zlepšení jsou mizivé.

A ještě mizivější byly, když jsme se rozhodli, že si v místním stánku dáme kebab. Nejen, že ingredience se ani zdaleka nepodobaly tomu, co nám dávají muži tmavé pleti v ČR, natož pak někde v Turecku, ale ještě nám do toho nacpali hranolky. Nikdy nepochopím země, kde do housky dávají hranolky. Přijde mi to, jako skvělá svačina – rohlík s chlebem. Ještě, že je hlad tak dobrý kuchař.

Ze Szegedu jsme si to namířili směr Rumunsko a jako každý den jsme začali hledat ideální přespání na odlehlém místě nedaleko cesty. Čím dále na východ, tím větší strach jsme měli si jen tak někde postavit stan. A tak jsme jako ideální místo zvolili okraj fotbalového hřiště mezi takovým valem a živým plotem. Neviditelné ze všech stran.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *