Evropská cyklostezka číslo 6

O nějaké tři kilometry dál se Američanky zastavily, že jim mapa ukazuje odbočku doprava. Ale nikde nic, žádná cedule, žádná značka, prostě nic. Údajně to mělo být před přejezdem. Zajel jsem kilometr za přejezd, kilometr před přejezd. Nic. Nikde ani malinká šipečka. Po hlubším bádání a zkoušení jsme nakonec cestu našli. Jednalo se o asi dvacet centimetrů úzkou, prošlapanou cestičku po louce, která nás pak zavedla na polní cestu. I když… „Polní cesta“ je zase moc silné slovo. Jestli tamto byla polní cesta, tak u nás jezdí traktory po polních dálnicích. Koleje hluboké, že bych se do nich vešel celý, místo kaluží znovu jezera, nechutné smradlavé bahno, nepropustná divočina. Ano, stále píši o mezinárodní evropské cyklostezce číslo šest značené vlaječkou EU.

Chytře jsme tedy jeli šnečím tempem po tom klasickém travnatém středu. Koukal jsem se okolo na to bahno a přemýšlel, jak nechutné by bylo, kdyby do toho někdo zapadl a že je jen otázky času, kdy se to stane a komu se to stane. No a než, jsem dokončil tuto myšlenku, tak mi zadní kolo sjelo z toho travnatého středu, zapadlo do pravé koleje a celý i s kolem jsem přepadl na levý bok do kaluže toho nejnechutnějšího bahna. Půlka těla i kola komplet v bahenní lázni. Pár vteřin jsem bezmocně a zdrceně ležel v tom bahně, pak mi secvaklo, že vedle mě leží v bahně i kolo, brašna a v ní všechny moje věci a vystřelil jsem zpátky na nohy. První za mnou jel Lukáš. Ten, když mě viděl, tak dostal neuvěřitelný záchvat smíchu. Smál se tam minimálně deset minut v kuse a pak ještě dalších několik hodin pokaždé, když si na to vzpomněl. Ten chudák se tak tlemil, že se nemohl ani hýbat. Jako druhý dorazil Dejv a následovala velmi podobná reakce. Po chvilce se mi dorazili vysmát i obě Američanky. Zatímco to jedna točila, aby to doma dala na youtube, druhá šáhla do kapsy a nabídla mi jeden malý papírový kapesník, jestli prý nepotřebuji pomoci. Všichni se koukli na mě, z 60% pokrytého bahnem, pak na ten jeden malý papírový kapesníček a vyprskli smíchy podruhé. I ona to brala jako fór a pokračovala ve výsměchu. Já se smál také, ale ten smích mě na rozdíl od Lukáše velmi rychle přešel.

Nebylo kde a jak se umýt. Absolutní rovina, nikde žádná voda, potok ani nádrž, jen další bahno. A tak to na mě všechno začalo usychat. No to byl puch! V nejbližším městě tedy kluci usoudili, že dnes nejsem vhodným kandidátem na vrchního nákupčího a tak mě nechali venku hlídat kola, zatímco se vydali doplnit zásoby. A tak tam sedím, bahno na mě hezky usychá, páchnu, obletují mě mouchy a jim podobná havěť, kolemjdoucí si zacpávají nos, zatímco na mě vrhají opovrhující pohledy, děti se mi vysmívají. Prostě parádní dovolená.

Kluci nakupovali docela dlouho, ale pak vyběhli absolutně vysmátí. Co se dělo mi popsali asi takto:

Nevím jak je možné, že se Standa nepoučil z minulých zkušeností v Itálii, kdy jsme s Robem učinili nákup v tamním obchodě, za cenu minimálně dvou klasických nákupů, viz díl „Jak málo stačí k bankrotu“ ale asi koupel v bahenní lázni a všudypřítomný odér mu nedovolil, aby se přiblížil k jakýmkoliv lidem, natožpak vlezl do uzavřené budovy. Každopádně nechal mě a Lukáše abychom nakoupili. Byl jsem připraven přepočítávat cenu gramáže housek na cenu za jednu housku, ale potom, co jsme vlezli do obchodu a obyčejná snickerska stála asi okolo 150 Maďarských forintů, chytli jsme záchvat smíchu a bylo po jakémkoliv přepočítávání. Místní prodavačka nechápala co se to děje. Dva špinaví týpci vlezou do krámu a smějou se na sušenku. Celý nákup probíhal v podobném stylu, jako začal a tak jsme ze čtyř nabízených věcí vybrali vždy tu s nejnižší cenovkou a pokračovali dál. Další problém nastal u minerálních vod, zvyklí z domova saháme pro modře označenou vodu – bez bublin, bohužel Maďaři mají všechno obráceně, takže jsme posléze zjistili, že modrá byla samozřejmě ta nejvíce perlivá. No po velkém boji jsme nakoupili a šinuli si to k pokladně, připraveni zaplatit za nákup platební kartou, protože jsme nic jiného neměli. Paní u pokladny, v obchodě podobném našemu Coopu, kdesi na vesnici, chvíli koukala nevěřícně na platební kartu, ale naštěstí pro nás po chvíli oprášila nepoužívaný platební terminál a mi jsme vítězoslavně dokončili i tuto misi a přitom nezbankrotovali.

Mezitím na nás Rob se Zuzkou čekali kdesi v Tatabányi. Už pěkně nasraní. Můj mobil s navigací a mapou měli u sebe a vzájemná komunikace mohla probíhat jen z Lukášova mobilu. Problém však byl v tom, že jsme absolutně netušili, kde jsme a za jak dlouho se k nim dostaneme. Po hodinách v Gyoru a bahenní lázni už bylo zpoždění enormní.

Po výše popsaných zkušenostech jsme se už naprosto vybodli na cyklotrasu a dál to vzali po silnici. Asi až ve městě Tata jsme se konečně dokázali zorientovat. To už byl večer a slunce začínalo pomalu zapadat. Snažili jsme se co nejrychleji dostat za naší milou návštěvou, ale za městem bylo jezero a tomu prostě nešlo odolat. Obzvlášť, když je člověk celý od bahna a páchne jako nikdy nemytý tchoř. Zastavili jsme tedy u jezera, a zatímco kluci v klidu pozorovali místní slečny, které tam běhaly okolo, já se šel konečně umýt a vyprat. Komplet. Vlezl jsem tam oblečený i obutý a snažil jsem se ze všeho drhnout to bahno. Nenápadně, pod hladinou, ale stejně na mě lidé blbě čuměli. Vyprat jsem musel i kompletní obsah brašny, spacák a karimatku, takže to chvilku trvalo. Ale stálo to za to. Po hodinách utrpení jsem přestal odpuzovat vše živé v okruhu zhruba padesáti metrů.

Do Tatabanye jsme dorazili až pozdě večer, kde jsme se konečně setkali s Robem a Zuzkou. Chudáci na nás celý den čekali. My přijeli a půl dne později a ještě jsme nebyli schopni jim v průběhu dne dát info, kde jsme a jaké to zpoždění doopravdy bude. Neudělali jsme to schválně, byla to vážně jen souhra tragických událostí, ale chápu Robovu nasranost. Jel za námi z Plzně až do Maďarska. Kdyby to místní zákony dovolovali, asi by nás rozkuchal na místě. A byl by v právu. Tohle se nám vážně nepovedlo.

I přes to všechno zážitky onoho dne ještě neskončili. Zasedli jsme v Mekáči, kde se naplno projevila naše národnost. Jen Čech si totiž koupí bezedný kelímek a pak tajně lije Mirindu do své lahve na kolo. Odvyprávěli si historky dnešního dne a Rob se Zuzkou nás pak opustili a vydali se směrem na noční Budapešť.

V dálce se už blížila bouřka a tak jsme dnes ohledně místa na spaní nebyli moc vybíraví. Hlavní bylo postavit stan, než začne pršet. Kousek za Mekáčem už končila průmyslová zóna a začínala louka. Dojeli jsme ke křoví a postavili si stan tam. Vidět na něj bylo z jedné cesty, kde sem tam projelo nějaké auto. Jedno však jelo až podezřele pomalu, zapnulo na boku nějaké světlomety a zamířilo je přímo na nás. Jednalo se o policejní vůz. Chvilku nás z dálky pozorovali, pak zhasli světla a odjeli. Což snad bylo horší, než kdyby na nás vlítli. Protože usínáte v Maďarsku ve stanu u průmyslové zóny, venku je bouřka a jen čekáte, kdy vám na stan zaklepe maďarská policie. Vypadalo to na hodně drsnou noc…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *