Dunajská cyklostezka jen pro kliďase

Dnes pojedeme rovně, navštívíme naše bratry a zmokneme ve třech státech Evropy.

Že je ta voda teplá? A čistá? Na kraji Vídně u Dunaje?! To ať si Lukáš vypráví někomu jinému. Jelikož však nebylo, jak zahnat nudu v době Dejvova několikahodinového snažení narvat spacák do jeho obalu, vlezl jsem tam i já. Taková paráda! Vidět bylo pomalu až na dno a voda byla teplá, jak v dětském bazénku. On to totiž nebyl přímo Dunaj, ale nějaká zátoka, kde o kus dál trénovali veslaři.

Ostatně na to jsme přišli v momentě, kdy jsme jeli dál podél vody a najednou byl konec. Cesty. Voda před námi, voda vpravo, voda vlevo. Ještě, že jsme nepokračovali dál včera v noci. To bychom prostě jeli dál a dál a při našem špatném osvětlení bychom zjistili, že jsme ve slepé uličce asi až by to první z nás neubrzdil a ozvalo by se hlasité: „žbluňk“.

Za pomoci jednoho cykloturistického páru (opravdu nekecám, muž a žena spolu na kole se stanem, spacákem a dalším hi-tech vybavením v podobě různých vařičů) jsme se vymotali z této spleti zátok a vyrazili na Bratislavu.

Kdybychom později nezažili Gyor a maďarskou cyklostezku číslo 6, označili bychom tento úsek za jednu z nejhorších cest pro cyklisty vůbec. V určité vzdálenosti od Dunaje jsou totiž vytvořené jakési valy. Vpravo les, uprostřed vysoký val, na něm cesta a vlevo les. A jelikož je toto dílo uměle vytvořené člověkem, má pro cestovatele jednu docela závažnou vadu. Je dokonale rovné. Představte si, že jedete dvacet kilometrů po dokonalé rovině na vyvýšené cestě. Nevidíte doleva, jenom hustý porost a nevidíte doprava, kde je také hustý porost. Před sebou nevidíte také nic, jen kilometry roviny a za sebou to samé. Ujedete pět kilometrů, čekáte nějakou změnu, nějakou budovu nebo nedej bože alespoň zatáčku. Nic. Nikde nic. Jenom rovina, několikametrový pruh trávy po obou stranách, křoví stromy. To je jak scéna z nějakého psycho hororu. Na této cyklostezce Vídeň – Bratislava jsme jízdu nepřerušovali z důvodu únavy. Důležitá byla psychika. Museli jsme se ujišťovat, že ta tráva vlevo má trochu jiný odstín, než před osmi kilometry, mluvit na sebe, dokazovat si, že jsme stále na živu, že nás v noci nikdo nerozkuchal a neskončili jsme v cyklistickém pekle. Každopádně, pokud byste někdy přemýšleli nad definicí nekonečna, nad tím, jak takové nekonečno vypadá, vemte své kolo a vyrazte právě na tuto trasu.

Upřímně si už ani nevzpomínám, jak to peklo skončilo, ale byl to blažený pocit, když jsme pak znovu spatřili světlo světa. Dunaj, mosty, hrady a zámky. To už bylo Slovensko za kopcem.

Blízkost hranic začala znát hlavně na silnici, kde se začala zjevovat doposud neznámá odrůda lidského společenství, kterou jsme pracovně nazvali „Slovenský Kokotou“. Takový typický Slovenský Kokotou vlastní velké černé SUV značky Mercedes s tmavými skly a značně ho dokáže rozpálit, když mu někdo začne opravovat jeho oblíbenou silnici a on pak musí jet po objížďce. A protože má to SUV a všichni na té úzké štěrkové cestě jedou maximálně padesát, rozhodne se využít svého práva na cestování mimo obec devadesátkou a začne zde přítomné řidiče a cyklisty předjíždět zprava a po poli. Na jedné fotce se mi ho podařilo i částečně zachytit.

A jak nás jinak přijali naši slovenští bratři?! Počkali, až se vyfotíme na hranicích, napočítali do pěti a spustili vydatný déšť. Což pak trochu znesnadňuje toulání se po památkách. I když nevím, jaký máte názor na Bratislavu vy, ale podle mě to je taková kapesní kopie Prahy. Velká řeka, hrad na kopci, historické centrum s cenami jídla šitými na míru ožralým miliardářům. My sice měli hlad, ale nejeli jsme na východ proto, abychom dávali dvacet euro za oběd. Stačilo popojet pár bloků dál a za tuto cenu jsme se v daleko luxusněji vyhlížející restauraci najedli všichni. No najedli … to je silné slovo. Řekněme spíš, že jsme za tu cenu ochutnali místní halušky a lokli si místního piva. S porcemi to tu moc nepřeháněli.

To nás ale tolik netrápilo. Co nás vyloženě sralo, byl ten nekončící déšť. Byli jsme na cestě čtvrtý den a tři dny z toho chcalo. Zde už ani nebyla šance, že se večer převlékneme do něčeho suchého. Spíše vybereme to nejméně mokré a zároveň nejméně zatuchlé, protože se špatně suší věci, když celý den prší. V Bratislavě jsme tedy sáhli po tzv. rychloturistice. Na kopci jsme viděli hrad, tak jsme vyrazili tím směrem, kousek pod ním jsme odbočili do centra, projeli pár uliček, něco nafotili, něco natočili a šup k Dunaji. Napojit se na cyklostezku a vypadnout z tohoto státu, kde furt jenom prší. By si Slováci mohli podat ruku se Švýcarskem. Vytrvalý déšť a ceny jídla v centru jsou v obou státech podobné.

Naštěstí jsme na Slovensku nezůstali moc dlouho, hranice s Maďarskem byla kousek za hranicemi, kde už začínal i slábnout déšť. Na hranicích zase proběhlo tradiční focení, ačkoliv jsme si ještě nebyli na 100% jisti, že to jsou hranice. Přeci jen jsme jeli jen po cyklostezce a hranici představoval jeden ukazatel a závora. A právě s tou závorou byla docela sranda. Ona byla otevřená. Já se však rozhodl, že zastavím imigraci z východní Evropy a zavřením závory znemožním levné pracovní síle dostat se na Slovensko a pak dál do ČR, čímž dám práci českým řemeslníkům. A tak zvednu tu těžkou kovovou závoru a pomalu přemisťují její konec k příslušnému sloupku. Při přiblížení zpozoruji, že sloupek je dutý a při prvním doteku s ním zpozoruji, že je v něm hnízdo. Už Vám ani neřeknu, jestli to byly vosy nebo sršni, závora byla na svém původním místě ve zlomku sekundy a než uběhla sekunda celá, byl jsem o pár desítek metrů dál i já. A na cestě k první maďarské vesnici.

Když se řekne vesnice v Maďarsku, co si pod tím představíte? Pár rozpadlých chalup? Stromy ověšené uheráky a klobáskami? Na návsi ohniště, kde se v obřím kotli vaří guláš pro celou ves včetně starosty, který přijede na koňském povozu? Možná … možná to trochu přeháním, ale stejně to byl šok. Dokonale upravené nové domky, nablýskané cestičky, cyklostezka, která značila i kde mám vjet na silnici a jak se tam mám zařadit, přechody pro cyklisty. Luxus. Kdybychom o pár dní později nepoznali to skutečné Maďarsko, tak bychom snad i přemýšleli, kde si tu postavíme baráčky. Menší bungalov samozřejmě, abychom zapadli.

Netrvalo dlouho a i obloha se pomalu začala trhat. My pak pokračovali dále krajinou, již mimo Dunaj a jak se blížil večer, začali jsme i pokukovat po vhodném místě na spaní. Nakonec jsme vybrali místo za takovým valem, cca 100 m od silnice, kde z jedné strany byl právě ten val, z další hustý porost, ze třetí rybník a ze čtvrté takové vyschlé koryto a za ním husté křoví. Takový malý ráj pro komáry. Začali jsme s budováním tábora a zároveň i sháněním dříví. Zde v předchozích dnech zřejmě moc nepršelo, takže to nebyl takový problém. Když jsme však nanosili dostatek suchého dřeva a tábor byl dokončen, usoudili jsme, že už jsme sakra unavení a na táborák dlabem. Že si dáme pak teplou snídani. A to byla osudová chyba!

Sucho, obloha už bez mraků, slušná porce kilometrů za námi. Vypadalo to, že všechno dobře dopadlo. Omyl. Strasti posledních dní byly jen začátkem a předzvěstí toho, co teprve přijde. A začne to již zítra ráno. Ale o tom až příště…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *