Drákulův hrad a návštěva Bukurešti

Ráno procitnu. První výhra. Ačkoliv nevím, jak vypadá probuzení v pekle či v nebi, zatím to vypadá, že žiji. Otevřu jedno oko (jaká radost, že mi alespoň jedno zbylo) a k mému velkému údivu otevřu i oko druhé. Zkontroluji počet horních končetin, zapíši stav dolních končetin a zjistím, že se nic nevymyká standardu. Prostě dvě levé ruce, jen jedna nasazená na špatné straně a pár bolavých nohou. Že by mě přes noc vážně nic nesežralo? Pak zkouknu Dejva. K mé smůle je také živý a zdravý. Nevěším však hlavu, alespoň nemusím ten stan tahat sám.

Vylezeme tedy ze stanu a začneme snídat. Po chvilce nás přijde navštívit chlapík z vedlejší skupinky stanů. Američan. Tak se seznámíme, pokecáme. Byl to kněz, který v Rumunsku šířil katolickou víru a byl tu s celým táborem dětí. Jako s většinou Američanů, které jsem kdy potkal, jsme si skvěle pokecali, jen ty otázky na mojí víru a proč nevěřím v boha a vyprávění o tom, jak se mu něco zjevilo, to bylo trošku moc. Taky se nás ptal, jestli jsme viděli ty medvědy. A stejnou otázku nám položili i Češi, kteří měli zaparkovanou dodávku o kousek dál. To vysvětlovalo ten rámus v noci. Po tábořišti se tam prostě honili divocí psi, domácí psi a medvědi. No a protože jsou to zvířata jako každá jiná, žádné vražedné bestie, tak se nikomu nic nestalo.

My tedy mohli vyrazit dále po proudu řeky směrem do města Pitesti. Cesta byla pohodlná, z mírného kopce nebo po rovině. Ale jak už jsme jeli delší dobu jen dva a neměli před sebou žádný velký cíl, řekl bych, že docela i nudná. Jediné, čím jsme se mohli bavit, byly krátery v silnici, ve městech. Rumuni totiž jsou schopní udělat kanalizaci tak, že každý kanál je cca 10-20 cm pod úrovní vozovky. A klidně i hlouběji. Takže jedete a z ničeho nic velká, kulatá, neoznačená 20 cm hluboká díra. Co mě však fascinovalo daleko více bylo to, že se o to nikdo nerozsekal. Že kolem těchto jam člověk neviděl vraky aut a motorek. A tak jsme museli přispět svým umem my. V Pitesti se frekvence děr zvýšila. Já jel první, jakž takž jsem se vyhýbal, ale po pár kilometrech docela klidné jízdy najednou za sebou slyším ránu. Dejv se první díře vyhnul, druhou už trefil zadním kolem.

Výsledkem byl velmi poškozený plášť, myslím, že i mírná osmička. Na kole se jet sice dalo, ale už ne moc daleko. No a jak nás to už pomalu přestávalo bavit, což nám nemůžete mít za zlé. Prvních pět dní ze šesti moknete, pak přijdete o člena výpravy, zničíte jedno kolo a nakonec i druhé kolo, to se to pak jezdí parádně.

Inu zajeli jsme k Mekáči a tam se dohodli, že na to dlabeme. Sedneme na vlak, dojedeme do Bukurešti, tu si prohlídneme, znovu sedneme na vlak, dojedeme k moři, tam se vykoupeme a pojedeme zase zpátky do ČR. Hoooodně špatné rozhodnutí mimochodem. Kdybychom se otočili domů hned, ušetřili bychom si dostatek nervů a každý i několik tisíc korun.

Na nádraží to bylo zase peklo, ale nakonec nám nějaké ty jízdenky prodali. O tom, že špatné, se dozvíme až později. Dojeli jsme tedy do Bukurešti a měli asi dvě hodiny na prohlídku. A tak jsem nasadil kameru a vyrazili jsme do ulic. Na první pohled normální velké město. Zajímavé bylo třeba tím, jak komunistická zástavba obestavěla a zastínila historické budovy. Často byl k vidění kostel a ze všech stran obestavěný paneláky. Hlavním lákadlem byl samozřejmě Ceauseskův palác. Druhá největší budova na světě. Monumentální stavba, což na fotkách snad ani nelze poznat. Objet ho nám trvalo pár desítek minut. Dokonce jsem se chtěl jednou branou dostat i dovnitř, ale to se tak úplně nelíbilo místní strážníkům. Z druhé strany ho pak hlídali i psi. A tak jsme museli jen koukat přes plot, který jsme objížděli po zajímavé cyklostezce, kde jedete, jedete a z ničeho nic je uprostřed strom. Oni tu nás cyklisty vážně nemají moc v lásce.

Z druhé strany jsme pak viděli vjezdy do podzemních garáží paláce, kam jsme na rozdíl od TopGearu také nemohli. Ale docela rád bych se tam někdy dostal. Už jen to, jak bylo všude vedro a z těch vjezdů na nás vál takový studený, zatuchlý vzduch.

No prohlídka Bukurešti byla svižná, nijak extra nás nezaujala. Projeli jsme si ještě trochu centrum a vyrazili na nádraží. K našemu úžasu ani zde nemluvil nikdo anglicky či Německy. Ani na mezinárodní pokladně. Ptal jsem se totiž už na zpáteční cestu. Znovu jsme slyšeli jen „No bicykli internašinl“ „No bicykli“ „No bicykli“. Vsadím se, že kdybych šel do vlaku s krávou a dvěma prasaty, nikdo ani nepípne. I koňský povoz by mi naložili, ale prostě z kola se tady mohli všichni zbláznit. Snad v Constantě bude někdo hovořit naší řečí.

Nastoupili do vlaku směr Constanta a vyjeli. Po chvíli přišel průvodčí, znovu bez znalosti jakéhokoliv jazyka a snažil se nám vysvětlit, že máme špatnou jízdenku. A měl pravdu. Paní nám sice v Pitesti prodala jízdenku až do Constanty, ale kola jenom do Bukurešti. Geniální! A jelikož jsem odmítal zaplatit, tak přišel po druhé, potřetí a nakonec se nechal uplatit. Vzal si v přepočtu 100,- Kč a nechal nás žít.

Do Constanty jsme dojeli už za tmy. Rozhodli jsme se, že si trochu projedeme město a pak budeme hledat místo na spaní. A tak jsme projížděli podél pláže, parkem, všude živo tak akorát. Moc na to, abychom našli klidné místo, kde postavíme stan a málo na to, abychom si užívali, že to tam žije. Projeli jsme tedy Constantu křížem krážem a začali hledat kus něčeho zeleného na mapě. A tak jsme dorazili na ulici, kde postávali prostitutky a sem tam divocí psi. A ten zelený plácek na mapě, o kterém jsme doufali, že to bude nenápadný parčík na kraji města, tak to byl hřbitov. Když to shrnu, tak kolem půlnoci v Rumunsku jedeme kolem hřbitova ulicí plnou prostitutek a z křoví na nás vystartují dva velcí agresivní divocí psi. Paráda! V tuhle chvíli jsem už propadal zoufalství a doufal, že nikdy nebudu muset zažít nic podobného. Špinavý, smradlavý, bez místa na spaní, unavený, honí mě tam pes a o kus dál zazobaní mladíci vozí své slečny v luxusních vozech z jednoho baru do druhého.

No, co nadělám, vyrazili jsme nejprve na pláž. Tam jsme hledali nějaký nehlídaný úsek, kde jsme si na chvilku natáhli karimatky a jen tak polehávali. Měsíc svítil, konečně jsme byli u moře, využil jsem toho, svlékl se a trochu se vykoupal. Voda byla parádní. Mít vedle sebe místo Dejva ženu a hotel v docházkové vzdálenosti, bral bych to jako fajn romantiku. Po pláži se furt trousili hlídači a úklidové čety, tak jsme se přesunuli jinam. K Mekáči. Bohužel neměl nonstop a tak jsme tam jen tak chvíli polehávali venku na lavičkách, než nás znovu vyhnali. Místo na spaní nebylo a tak když začalo lehce svítat, vydali jsme se najít vhodné místo na pobřeží, kde by se dalo natáhnout a zároveň pozorovat východ slunce. Podařilo se. Našli jsme klidné místo v trávě a já mohl sledovat celý východ slunce. Znovu úžasná romantika, kterou jsem se ženou nezažil a znovu u toho já a Dejv. Slunce bylo nad obzorem a i já jsem na chvilku usnul. Zabalený ve spacáku, kolo hozené vedle mě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *