Ztráta paměti

9. den je velkou záhadou. Nikdo z nás si přesně nepamatuje, co se ten den odehrálo a na podporu vzpomínek máme pouhých 5 fotek. Z toho jsem 2x vyfocen já u moře a 3x cyklocomputer v kempu. I proto Rob při zveřejňování fotek na facebooku tento den vynechal a chvíli trvalo, než jsme přišli na to, proč nesouhlasí datum návratu. Zahrajeme si tedy společně na detektivy a pokusíme se události 9. dne sestavit ze střípků, které máme. Jako první víme, kde jsme v sobotu 17.8.2013 usnuli. Bylo to v kempu v Monfalcone. Jako další si vzpomínám, na neuvěřitelně hodné a příjemné lidi, kteří měli vedle nás karavan. Večer mi nechali si u nich nabít telefon, hned po příjezdu všeho nechali a začali se starat, zda něco nepotřebujeme a ráno při snídani šli nabídnout Dejvovi trochu mléka. Měli jsme tuňáka, takže musel chudák odmítnout, pokud nechtěl stavět každých 15 min. ve křoví. Dále víme, že jsme tento den označili jako odpočinkový. Benátky byly dost daleko a dnes jsme chtěli ujet minimum kilometrů. Jen se přesunout do Caorle, kde už Dejv jednou byl a tam přenocovat znovu v kempu. Pak jsme se chtěli pořádně vykoupat. Proto jsme nařídili budíka a ráno vyrazili k moři. Taková paráda! A ta skutečnost, že jsme tu u moře jen na otočku, na kole, z ČR! Když nás přestalo bavit čvachtání se ve vlnách, přesunuli jsme se do bazénu. No a jak se mi kluci smáli, že neumím plavat a hlídali mě, abych se neutopil nebo nedostal za bojky, kde je to samej žralok (Dejvovo výmysly, vznikly z toho, že neponořuji při plavání hlavu), tak si i zde našli další důvod pro smích. Zacpávám si nos při skoku do vody 😀 No a co! Alespoň se mi chlór nedostane až do mozku 😀 … No dobrá, štvalo mě to a naučil sem se skákat normálně. Pak už jsme museli opustit kemp a vyrazit dále. Byl čas oběda a dle plánů odpočinkového dne jsme začali hledat Pizzerii. A stejně jako jsme včera v přístavním městě nemohli najít moře, tak jsme dnes v tom samém, velkém italském městě nemohli najít Pizzerii. Až když jsme se naštvali a rozhodli se město opustit, tak jsme na konci města jednu našli a pořádně se nacpali. No … pořádně … jíst dobré teplé jídlo byl zážitek, ale myslím, že bychom do sebe každý klidně ty 2 Pizzy nasoukali vzhledem k našemu výdeji energie.

Takže jedno je jisté. Místo plánovaných max. 60 km jsme najeli 100 km. A já byl evidentně dost vzteklej, protože jsem si ten den představoval jinak. Taky mi při každém šlápnutí praskalo v zadním kole, teď už dost nahlas a neměl jsem šanci to opravit, jelikož to bylo něco uvnitř.
Dále víme, že foukalo a na špatnou stranu a že jsme si dávali jednu ledovou tříšť za druhou.

To jsme se totiž v rámci odpočinkového dne zastavili v jednom městečku na zmrzlinu. Dali si pár kopečků a byli šťastní, jak nás to zchladilo. Jenže, pak nás začala honit mlsná a začali jsme si chodit pro další. Roba pak napadlo zkusit ledovou tříšť, kterou snad nikdy neměl. No a jelikož jsme podobných zastávek měli několik, dal si tolik ledové tříště, že už jí nikdy nebude chtít znovu vidět.

A proč jsme nic nefotili a skoro nic nezažili? Protože nebylo nic vidět! Člověk by řekl, jaká je pohodička jet celý den po rovince s nulovým převýšením. Jenže v reálu to byla hrůza. Šlapali jsme po silnici a výhled jsme měli maximálně na nejbližší domy nebo keře.

Ještě jedna věc nám kazila už tak dost nalomenou morálku. Značení. Konkrétně značení vzdáleností. To Italové řeší tak, že si vyberou významný bod, třeba Benátky, a řeknou si „no … tam je to takových 120“. V dalším městě se sejde jiná parta a řekne si „my jsme o něco blíž, hodíme si tam třeba 90“. Ovšem v dalším městě zase fandí fotbalovému Udine a chtějí být blíže k němu. A tak si k těm Benátkám hodí 130. Možná to vypadá, že přeháním, že si vymýšlím, ale není to pravda. Opravdu se nám stávalo, že bylo značené město, ujeli jsme 10km tím směrem a město se nám na další značce o několik km vzdálilo! A rozhodně to nebyl výjimečný jev, bylo tomu tak všude. Jen jsme si to nijak nefotili, protože jsme měli moc práce s nadáváním a vymýšlením historek, jak to vůbec mohli takhle blbě označit.

Do Caorle jsem dorazil psychicky naprosto zdevastovaný a odevzdaný. Kluci na tom byli o něco lépe. Radost mi udělalo, až když jsme se ubytovali v kempu a chlapík mě odvezl na místo nám určené v takovém prima golfovém vozíku 🙂 A jak jsme toho dne měli plné zuby, dali jsme si večerní koupání v moři při měsíčku. Celkem romantika, kdybych tam nebyl s Dejvem 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *