Zítra budem doma!

Brzy ráno se probouzíme pod mostem ve městě Zernes, kam jsme to včera večer doslova dobojovali. Pokud bych měl porovnat spaní pod mostem v různých státech Evropy, Švýcarsko by na naší stupnici nedostalo ani půl krabicáku. S pětikrabicákovým mostem v Itálii, kde bylo teplo, sluníčko, seno, lavička se stolem, cyklostezka a jablečný sad se toto ohavné místo plné šutrů nedalo srovnávat. A byla kosa.

Nálada však nebyla špatná, protože se začala reálně jevit Robova hláška, kterou hlásil už od Padovy. Zítra budem doma!

V supermarketu jsme zaútočili na regály s jídlem, kde jsme se prvně setkali s jejich originální měnou. Švýcarskými franky. Nejprve jsme museli spočítat kurz a pak se platilo raději kartou, protože franky zpět nikdo nechtěl. Jídlo ve Švýcarsku bylo o trochu dražší, ale ještě lepší, než třeba v Německu.

Ze Zernesu jsme vyrazili vstříc poslednímu extrémnímu pasu. Poslednímu brutálnímu stoupání. Začalo v městečku Susch ve výšce 1426 m.n.m. a táhlo se až do výšky 2383 m.n.m.. Po včerejším Stelviu taková oddechovka. Ovšem pěkně otravná oddechovka. Na třinácti kilometrech se střídaly ostřejší úseky s 8-10% stoupáním s nepříjemnými, rovnými a táhlými úseky s 6-7% stoupáním. To se nám moc nelíbilo. Dřeli jsme, jak blázní, abychom vystoupali do místa o kterém nikdo nikdy neslyšel. Logicky pak ani nikdo nechtěl závodit a drželi jsme spolu. Ještě jsme se museli hecovat, protože některé úseky byly opravdu dlouhé a v kombinaci s mírným stoupáním to znamenalo, že člověk dřel, na tachometru měl 10km/h a přitom to opticky vypadalo, že jede po rovince. Každopádně jsme se na vrchol dostali celkem brzy. Posvačili jsme, ohodnotili vozy a připravili se na první sjezd za optimálních podmínek. Bylo světlo, suchá silnice a celkem i teplo a před námi se rýsovalo 800 metrů převýšení na třinácti kilometrech.

Jako první vyrazilo jisté Ferrari. Což nás nenechalo chladnými a já se rozhodl, že ze mě si tu nikdo dělat srandu nebude. Zařadil jsem nejvyšší rychlostní stupeň, šlápl do pedálů a vyrazil za tím salámem. Netrvalo dlouho a musel jsem brzdit. Chlapík ve Ferrari zdržoval a okolnosti mi bránili ho předjet.

I zbytek sjezdu jsme si pořádně užili. Ostatně kdy se vám poštěstí jet dvacet minut maximální rychlostí furt z kopce.

V Davosu jsme odbočili a pokračovali i nadále z mírného kopce, kde byl pro nás připraven největší zážitek dne. Před městečkem Klosters Platz jsme tak trochu špatně odbočili, nevšimli si cedule zakazující pokračování v jízdě cyklistům a ocitli jsme se v tunelu 😀 Nejprve jsme si řekli, že takových už bylo a že jsme za minutku venku, ale i po pěti minutách jsme byli stále v tunelu. On ten tunel měl pět kilometrů! Všem bylo jasné, že tam nemáme co dělat, ale otočit se byla hloupost a tak jsme začali trénovat modlitby a já si už v duchu připravoval vysvětlení pro švýcarskou policii. Každý tunel je přeci hlídaný kamerami, že?! Ani řidičům se nelíbila naše přítomnost a tak nám to dávali všichni najevo hlasitým troubením. V tunelu to byla doslova lahoda pro uši. Musím však podotknout, že provoz jsme nezdržovali! Díky našemu úsilí,bezvětří a mírnému sklonu se naše rychlost pohybovala mezi 50-55 km/h! Při pohledu na světlo na konci tunelu jsme se naposledy pomodlili, ať tam nestojí policie, připravili si úsměv do kamer a za tunelem rychle zdrhli do první vesnice.

Chvilku jsme pak bloudili a pro pokračování jsme zvolili klikatou a nehezkou cyklostezku. Která stejně za chvíli končila, ale pomohla nám vyhnout se dalšímu tunelu. Ve městě Saas jsme se znovu přesvědčili, že něco na Švýcarsku přeci jen krásné je. A to Švýcaři. Paní v obchodě nám pomohla poslat pohledy i nám odpustila asi 50 centů z nákupu, abychom nemuseli platit větší bankovkou a nedostali zpět Franky.

Cesta se stala příjemnější, když jsme narazili na krásnou cyklostezku vedoucí údolím podél řeky a hlavní silnice. Ovšem u města Landquart na břehu Rýna nás čekalo nemilé překvapení. Odbočili jsme na Sever a přímo proti nám si to ládovala parádní bouřka. Tu provázel silný protivítr a o pár kilometrů dál ještě silnější déšť. V tom se nedalo jet.

Zastavili jsme a čekali až to přejde. Po hodině čekání už jsme se smířili, že to asi nepřejde a vyrazili v mírném dešti dál. Ještě, než jsme stačili ze Švýcarska vypadnout, tak s námi před branami ráje rozloučilo další krásnou sprškou. A o jaký ráj se jednalo?! Lichtenštejnsko!!! Nejúžasnější země světa. Na kraji byl ještě znát vliv Švýcarska – déšť a zavřené obchody, ovšem mekáč to znovu jistil. Dali jsme si oproti ČR dvakrát dražší hamburgery, ale zato jsme si mohli pochutnat na hranolkách ze švýcarských brambor a mase ze švýcarského hovězího. A hlavně uschnout.

Po opuštění našeho azylu jsem zjistil první nepříjemnost. Ještě ve Švýcarsku pár metrů před hranicemi jsem projel rozsypaným sklem a odneslo to mé zadní kolo. Povolali jsme tedy vrchního mechanika, aby to dal do kupy. Plášť prý nebylo třeba kontrolovat. A tak v něm zůstal střep, který zařídil o sto metrů dál další píchnutí 🙂 Při následné opravě jsem si ještě krásně rozšteloval přehazovačku a už jí nedal do kupy. Střep se vyndal, oprava byla hotová a my se mohli konečně plně soustředit na ráj ve kterém jsme se to ocitli. (mimochodem …. ten plášť jsme nandali opačně na což se přišlo až v červnu 2014 😀 )

Po setmění vyrazila do ulic místní mládež a my se začali cítit poněkud trapně. V Lichtenštejnsku neexistují klasická auta. Jen jejich sportovní verze. A i já jako odpůrce tuningu jsem žasl nad jejich profesionálními a decentními úpravami. Do toho luxusní černé poznávací značky a nejlepší možné motorizace. Ten chlapík s Porsche, co parkoval vedle nás se musel za své auto stydět. Proto asi parkoval mimo dění a dál šel pěšky. Ostatní by se mu posmívali.

Ještě větší šok nastal, když jsme u benziny viděli, co z těch aut leze. Člověk by čekal padesátníka, mladého frajera, co si léčí mindráky. Místo toho zastavila luxusní upravená Audi a z ní vylezly čtyři sexy kočky. A to bylo všude! Nádherné mladé holky a ještě hezčí auta. Všichni jsme se shodli, že zde požádáme o občanství a někteří z nás dokonce uvažovali o tom, že se prohlásí za mrtvého a zůstanou tu navždy pod jinou identitou. Ten, kdo se pak vrátí do ČR už měl připravený příběh o tragické nehodě, která se jeho dvěma přátelům v Lichtenštejnsku přihodila.

No, měli jsme už večer, ale touha dorazit do naší cílové stanice v Lindau byla silnější. Už jen 60km! A tak jsme zabrali a nad ránem kolem jedné hodiny dorazili do Lindau k Bodamskému jezeru.. Město jsem znal nazpaměť, jelikož bylo v mé učebnici Němčiny a na střední sloužilo jako pomůcka k tréninku orientace ve městě 🙂 Tak jsme si koupili lístky na vlak do Plzně a vyrazili na noční romantickou procházku městem. Mezitím zkušení bezdomovci zabrali na nádraží ty nejlepší sedačky a na nás pak při čekání na první ranní spoj zbyly ty horší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *