Ticho před bouří u Krimmelských vodopádů

Název „Ticho před bouří“ dokonale popisuje průběh pátého dne od rána zhruba do 18. hodiny, kdy bouře začala. Každopádně plán byl jako obvykle jiný. Naším cílem bylo „ticho“ na celý den. V klidu si projet Kitzbühel, prohlédnout si Krimmelské vodopády a utábořit se u Zell am See ideálně tak 20 km před začátkem Großglockner Hochalpenstraße.
Vše začalo slunečným teplým ránem v kempu u Waidringu. Většina věcí ze včerejška byla ještě stále vlhká ale než by tři chlapi přišli na to, jak v kempu funguje ta věc s názvem „sušička“, uschlo by prádlo dříve přirozenou cestou. Boty už naštěstí tolik nečvachtaly a tak nám nic nebránilo vyrazit.
Prvních pár kilometrů jsme si užili jízdu z kopce, ale po zhruba 8km se vše vrátilo do normálu a začali jsme neustále mírně stoupat až do Kitzbühelu (750 m.n.m.). Cestou jsme si vyprávěli vtipy z české nahrávky policejní akademie a já se několikrát marně pokoušel si v místních sportech pořídit brýle. Všechno bylo buď drahý nebo ošklivý. Kitzbühel byl místem, které si chtěl projet hlavně Rob. Lákal nás na nejdrsnější lyžařské svahy na světě. Ty měly být logicky na kopci. A tak jsme hledali dostatečně velký kopec.

Nenašli 😀 Projeli jsme městem od Severu k Jihu a nic jsme neviděli. Tak jsme si alespoň vyfotili ceduli, že jsme byli v Kitzbühelu a pokračovali směrem k Zell am See. Cesta neustále mírně stoupala a pak začala stoupat trochu více, až jsme zlomili naše osobní rekordy a dostali se na kolech do výšky 1273 m.n.m (Pass Thurn).

No a pak začala ta pravá zábava, jelikož nás čekal prudký sjezd o 500m níže. Zábava však byla přerušena v půlce sjezdu, když se nám odkryl výhled do údolí. To bylo něco neuvěřitelného. Přibližně 60 km dlouhé údolí táhnoucí se od Krimmelských vodopádů po Zell am See.
Údolím teče řeka podél které je vybudovaná cyklostezka a trať na které se střídají historické parní lokomotivy s moderní lokálkou. Na straně, ze které jsme přijeli, zdobí údolí dvoutisícové vrcholky a na straně druhé se v pásech zvedají hory až do výšek přes tři kilometry.

Sjeli jsme dolu do Mitersillu a já se šel zeptat na informace na nějaký kemp a cyklostezku k vodopádům. V luxusních informacích se mě ujaly dvě krásné mladé slečny, dostal jsem tři mapky a informaci, že k vodopádům na kole to může být maximálně hodinka. Buď v životě nejely na kole nebo si byly jisté, že mě vidí poprvé a naposledy. Hodinka to rozhodně nebyla 😀 Ale jelo se krásně. Cyklostezka luxusní, okolí nádherné a počasí nám přálo. Jen ke konci jsme zjistili, že ty slečny nebyly jediné se špatným odhadováním.

U vodopádů se asfaltová cestička proměnila v bahnitou štěrkovitou lesní cestu, což nám nevadilo, protože na cedulích pro pěší se udávala vzdálenost k vodopádům 30 minut. Nervní jsme byli, až když po patnácti minutách na kolech stále zbývalo 30 minut pěšky 😀 Po půl hodině na kole jsme přeci jen dorazili k vodopádům a začalo se prozkoumávat a fotit. Byla to paráda a další nezapomenutelný zážitek. Jen to tam trochu cáká, takže jsme odcházeli jako parta zmoklých slepic.

Přibližně 15km od Krimmlu mi pak zazvoní telefon. Volá mi české číslo. Robova Mamka. Oznámí nám, že Rob je v Krimmlu, u obchodu ADEG a volal jí z nějakého cizího čísla. Chvilku si popovídáme o tom, co s tím blbem uděláme, až ho jednou najdeme a pak mi dá číslo ze kterého volal. Zkusím ho vytočit a na druhé straně nějaká paní. Německy uměla hůř než já, anglicky také nic moc a polsky zase neumím já. Moc nepochopila, můj dotaz, zda je Rob někde poblíž a neustále mi vysvětlovala, že se ztratil a že nás hledá. Tak jsem se rozloučil, dojeli jsme na nejbližší zastávku místního vlaku a dohodli se co dál. Naštěstí jel za 10min. vlak směr Krimmel.
Nechal jsem tam Dejvovi bagáž, vzal kolo a vyrazil vlakem zpět najít Roba. Dorazil jsem pod kopec, když se začalo pořádně stmívat. Zde bych zdůraznil tu část věty „POD KOPEC“. Ze stanice nahoru do města to bylo 200m převýšení. Nic brutálního, ale večer, před Großglocknerem jsem si představoval klidnější.
V tu chvíli jsem začal přemýšlet, co mu řeknu, až ho uvidím. Nic slušného mě nenapadlo. S nacvičeným proslovem dorazím k Adegu a Rob nikde. Tak to už bylo na mě moc. Využil jsem několik hrubších tvarů svého mateřského jazyka, abych si na jeho účet trochu ulevil a pokusil se ho hledat. A tak si jezdím sem tam po Krimmlu, projedu celé okolí obchodu a Rob skutečně nikde.
Teď jsem opravdu netušil, co dělat. Dolů z kopce se mi nechtělo a tak jsem se rozhodl, že naposledy si projedu Krimmel a pak zavolám jeho mamce a nechám jí pro něj vzkaz, kde přespíme. V tom mi znovu volá jeho mamka. Rob zhruba minutu před mým příjezdem do Krimmlu opustil dohodnuté místo a šel znovu hledat telefon, aby zjistil, zda ho hledáme a co má dělat. Řekla mi, že se vrací zpět k Adegu. Když jsem ho pak viděl přijíždět, tak ze mě spadl všechen stres, všechna zlost, zapomněl jsem na všechny ty nadávky a jenom jsem vybuchl smíchy. To nešlo jinak. Takovej vůl se jen tak nevidí 😀
Společně jsme se pak už po tmě vrátili k Dejvovi a většinu cesty se jen řezali a vyprávěli si tuto historku z pohledu obou stran. Když jsme se slavnostně všichni tři sešli, docela jsme se nasmáli, než jsme znovu museli začít řešit problémy. Do kempu to bylo daleko, už byla tma a na zítřek jsme si potřebovali dost odpočinout. A tak jsme se vydali podél cyklostezky najít vhodný most, lesík nebo jakýkoliv prostor ke spaní. Nakonec jsme se rozhodli vybudovat tábořiště u cyklostezky vedle balíků slámy na otevřené louce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *