Perníčky, jablíčka a Rob na Onom světě

Probudíme se, venku nádherně. Oblékneme se do sportovního, uděláme pár idylických fotek a kolem deváté ráno vyrážíme z Chlumčan s jasným cílem: dorazit do Německa a zvládnout naplánovaných 150km.

První desítky kilometrů směrem na Šumavu se jede parádně. Všem. Cesta je rovná, cyklostezka dobře značená a navíc ji už známe z tréninku. Také se nikam neženeme, jelikož platí naše dohoda, že pojedeme zvolna a hlavně nikdy, ale nikdy nezávodíme!

Nezávodili jsme ani z toho kopce, kousek před Švihovem, ani do kopce na konci jedné malé vesničky a už vůbec by nás nenapadlo objíždět kruhový objezd ve Švihově vícekrát, než je zdrávo. Zeptejte se Roba.

Na poli si vypůjčíme pár kukuřic, o kousek dál zase nějaké švestky a celý šťastní dojíždíme v době oběda do Klatov. Jídlo doplníme v restauraci, zásoby v Kauflandu a pokračujeme směr Železná Ruda.

Cestu do Běšin samozřejmě známe, přeci jsme zde byli na cyklisťáku ve 3. ročníku na střední, ale i přesto se vloudí drobná chybka a po špatném odbočení šlapeme do kopce a z kopce po naprosto příšerné polní cestě. Všichni z toho máme velikou radost.
Ještě zajímavější to ale začíná být za Běšinami, kdy šlapeme, jak blázni, dřeme více a více, a ačkoliv cesta vypadá jako naprostá rovinka, kolo jede pomaleji a pomaleji. Až když jsem se koukl za sebe, tak mi došlo, že už nějakou dobu šlapeme do kopce. Nebyl nějak velký, ale Rob začal cítit, že bez tréninku to není úplně ono

Krajina se trochu zvlnila a Roba jsme začali ztrácet častěji. Měli jste vidět jeho výraz, když za námi přijel na Onen svět a zjistil, že jsme se sem jeli jen vyfotit a otáčíme to zpět 😀 Ale tak co, on se tam fotit nepotřeboval, on měl na Onen svět daleko blíže o pár kilometrů dále na prvním větším kopci. Zde jsme si jeli každý své tempo.

My totiž nezávodíme. Nikdy! … A proto jsem vůbec neměl radost, když jsem nahoru dojel první a získal premiérový triumf …

Až 2 minuty po mě dorazil Dejv se slovy „Na ten Glossglockner by to chtělo lanovku, která by nám tam nahoru vytáhla bágly.“ … „Spíš by to chtělo lanovku, která by nám tam vytáhla Roba 😀 “ odpověděl jsem a dalších 10 minut jsme se bavili na jeho účet, než konečně dorazil. Měl toho dost.

Sjeli jsme z kopce do Rudy, tam jsme nakoupili pár minut před tím, než nám zavřeli (nikomu z nás nedošlo, že je neděle odpoledne) a pokračovali po nádherné cestě pořád níž a níž. Všichni jsme načerpali síly o které nás pak okamžitě připravila nádherná kopcovitá krajina národního parku Bayerischer Wald. S Dejvem jsme se drželi, ale Rob tu už mlel z posledního.

Po necelých 150km někdy v 20 hodin jsme si pak řekli stop a cca 20km před Passau jsme na Dejvův pokyn sjeli ze silnice a utábořili se u potůčku na kraji lesíka a začali objevovat všechny poklady, které mu zabalila mamka do ………. do všeho 😀 … Z balení stanu vypadlo několik jablíček, každý ešus, každý kout v tašce, každá skulinka byla plná perníčků, které jsme pak dojídali celou výpravu. Krom perníčků jsme si dali k večeři těstoviny s omáčkou ze šunky, sýra a smetany.

Po večeři jsme pak hledali Robův telefon, který mu zřejmě vypadl cestou, když se snažil nahrabat v tašce na rámu něco energetického k nakopnutí. Nenašli. Což nakonec moc nevadilo, jelikož během následujících dní výpravy vůbec, ale vůbec nenastane chvíle, kdy ten mobil bude sakra potřebovat.

Večerní táboření
Bayerischer Wald

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *