Nahoru, dolu a z Rakouska ven

Tak takhle tvrdě jsme dlouho nespali. Po včerejším výkonu jsme padli a vzbudili se až po 10 hodinách. I kdyby v noci do kempu spadl meteorit, nikdo z nás by se nevzbudil.
I když… Nejsem si tak jistý u Dejva. Kemp byl v údolí ve výšce 1300 m.n.m., krásná jasná noc a ten klučina ráno povídal něco o zimě…. Vlastně nejsem si jistý ani u Roba.
Včera jsme vypili každý tak 5-6 litrů tekutin a vzpomínám, že vyprávěl, jak se v noci probudil, musel na záchod a když vylezl ze stanu a podíval se na oblohu, nevěřil svým očím.
Naprosto úžasný pohled, prý tolik hvězd nikdy neviděl.

Když jsme se ráno (dopoledne) sbalili, začal servis kol. Kluci řešili Robovy brzdy, já řešil to záhadné praskání. Netušil jsem odkud to vychází, ale při jízdě bylo slyšet furt nějaké praskání. Od včerejška se to dost zhoršilo. Už to nebylo jen na rovině, ale i trochu z kopce či do kopce. Utáhl jsem snad všechno, co šlo a rozhodl se to projet …. chvilku nic … a pak „prask, prask, prask“ … to se opakovalo asi třikrát, pak jsem vzteky do kola párkrát kopl a vykašlal se na to. Pomalu jsem začal to kolo nenávidět.

Vyjeli jsme na kopec do supermarketu, nakoupili zásoby jídla, poslali pohledy a pořádně se nacpali. Sýr, šunka, džus, banány a 750g sušenek 😀 Z počátku jsme občas koupili 250g máslových sušenek, ale naše závislost rostla. Mimochodem… vanilková kola stále nenalezena.

Hned po výjezdu z Heiligenblut Rob zařídil další zážitek o kterém jsem se dozvěděl až z vyprávění pod kopcem. Jelikož měl sjeté zadní špalíky brzd až na železo, rozhodl se je ráno vyměnit. Přední dali s Dejvem dozadu (on totiž brzdí jen zadními) a ty sjeté dopředu, což se mu zdálo jako zbytečná práce navíc a hodně u toho remcal.
Při sjezdu z kopce hned za Heiligenblut jsem jel první a Rob s Dejvem kousek za mnou. Tachometr ukazoval kolem 55km/h, když Robovi praskla šňůra upevňující spacák k brašně. Dejv ho na to upozornil a pokračoval se mnou v jízdě. Rob musel zastavit. Opravit to teď? Na kopci?….. Zbytečný! To přeci počká dolu pod kopec. A tak usadil spacák na brašnu, jednou rukou ho přidržoval a druhou řídil. A jelikož řídil jen jednou rukou, musel si neustále přibrzďovat zadní brzdou, aby se mu to moc nerozjelo. To fungovalo do chvíle, než se mu povolilo lanko a zadní brzda přestala fungovat. Jediná možnost teď byla brzdit přední, která ale už také moc funkční nebyla. Naštěstí jel pomalinku, nějakých 15km/h a tak to přední sjeté špalíky ve spolupráci s šoupáním nohama tak nějak zvládli.
Nevím, co by se stalo, kdyby mu nepadal spacák nebo kdyby ho pak jako blbec nedržel jednou rukou a jel rychleji, než 15km/h…. I když … vím … skončil by rozlámaný v pangejtu okradený o peníze, jídlo, boty, mikinu, dlouhé kalhoty a spacák 🙂
Následovalo asi 20km dlouhé klesání, které nám však moc radosti nepřineslo. Foukal silný protivítr, takže jsme jeli z kopce, šlapali jako o život a 23km/h. Na to jsme vážně neměli nervy. Do toho ještě praskání v mém kole a Robovy polofunkční brzdy.

Utrpení ukončilo až první z dnešních výšlapů Pass Iselsberg, kdy jsme vyjeli z 900 m.n.m. do 1209 m.n.m. A o pořádnou zábavu se postaral následný sjezd do 650 m.n.m. Poprvé jsme sjížděli o dost více, než jsme vyšlapali a náležitě si to vychutnali. Jen Rob se musel krotit. Dole u Lienzu jsme si sedli k mapě a přemýšleli, jak dál. Původně jsme měli pokračovat v Rakousku a jet na Slovinsko, ale bylo to delší, nudnější a tak jsme se rozhodli, že si to trochu zkrátíme, dnes dojedeme za každou cenu až do Itálie a zítra budeme u moře. Pak následoval nákup v Eurosparu (zase nebyla vanilková kola) a kola jsme vzali do servisu. Rob si koupil a vyměnil špalíky, já to tam chlapíkovi nechal. Zkoušel všechno možné, až mi nakonec řekl, že to je něco uvnitř zadního kola a poslal mě do jiného servisu. Že to není schopen opravit. V jiném servisu mě poslali do dalšího servisu a v posledním servisu mi po dlouhém čekání oznámili, že neví, co to je a že si mám koupit za 140€ nové zadní kolo. Tomu stávajícímu odhadli životnost na dalších max. několik stovek kilometrů. Tak jsem je poslal někam, odmítl jsem navštívit další servis a jel dál s tím, že mi bude kolo zbylých 1200km praskat a v ČR ho pak dám do servisu nebo omlátím výrobci o hlavu.

Cesta dál vedla po luxusní, rovné vyasfaltované cyklostezce údolím podél vlakové trati. Vítr už pomalu ustával a my mohli konečně zařadit vyšší rychlostní stupeň. Jen z úchvatných vrcholků už pomalu žačali být „posraný kopce všude, kam se podíváš“…. Od Itálie nás dělily ještě dva…. Poslední dva.
První začal ve městě Oberdrauburg 625 m.n.m. Hezká nová silnice, naprosto ideální sklon 6-7%, 10km/h. Nahoře v 984 m.n.m. jsme byli za chvilku a dopřáli si další velkou svačinu.

Horší to bylo s posledním kopcem, který začal ve městě Kötschach-Mauthen (700 m.n.m.) a táhnul se až na hranice s Itálií do výšky 1397 m.n.m.. Dorazili jsme k němu už celkem pozdě, někdy mezi 19.-20. hodinou, ale rozhodně jsme nechtěli zůstat pod ním. Za každou cenu jsme se chtěli ten den dostat do Itálie.

A tak jsme šlapali. Nejprve se zase trochu závodilo a já musel být za každou cenu první, ale pak jsem počkal na Roba a když se už opravdu setmělo, počkali jsme i na Dejva. Jeho světlo s nabíjením přes USB bylo již dávno mrtvé. Během dvou dnů jsme dohromady vystoupali už více, než 3000 m, ale dopředu nás hnala vidina úplně posledního stoupání. Žádný další vrchol minimálně týden neuvidíme. Navíc pojedeme skoro 200km k moři jen z kopce. Ale nekonečné stoupání ve tmě a ke konci pár kilometrů v tunelu dali na psychiku dost zabrat. O to větší byla radost, když se po výjezdu z tunelu objevily hranice s Itálií a zároveň i konec všemu stoupání o asi 2 km dříve, než jsme spočítali na tachometrech.

Udělali jsme pár fotek, optali se v místní restauraci na možnosti ubytování, zjistili, že jsme naivní hledat tu kemp a vyrazili jsme dál. Už nebylo vidět na krok a začala být pořádná zima. Sjezd dolů by byl za dne naprosto úžasný. Hrozně mě mrzelo, že jsme si ho tak tvrdě vydřeli a nemohli vychutnat. Někde v půlce kopce jsme narazili na penzion. Široko daleko to byl jediný osvětlený bod. Zeptal jsem se chlapíka, zda nemají volné místo. Klidně někde na zemi… Nic neměli. Poslední místnost zabrala skupinka motorkářů, kteří nás před chvilkou předjížděli při sjezdu.
A ještě na nás poslali psa 😀 Dejv mu evidentně přišel jako zajímavý předkrm. A tak jsme pokračovali v jízdě a hledali něco na spaní. O kus níže jsem pak zahlédl v údolí nějaké karavany. Byl tam takový opuštěný plácek, zřejmě bývalý kemp. Volně přístupný, s elektrikou (jen pro karavany) a tekoucí (možná pitnou) vodou. Stany jsme postavili vedle malinkého rybníčku a dopřáli si trochu nevídaného luxusu. Večeře na lavičce místo na zemi 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *