Jako na dovolené u jezera Lago di Garda

Když si vybavím cestu od Verony k Trentu a 12. den naší výpravy, vybaví se mi jako první pocit nádherně hřejícího sluníčka a neuvěřitelné pohody.
Naším prvním cílem bylo město Peschiera del Garda, kde jsme chtěli začít naší naši cestu zpět na sever. Po několika dnech rovin se také krajina začala trochu vlnit, i když je stále řeč o převýšeních v řádech metrů až desítek metrů.

Ve městě jsme nejdříve našli Penny, nakoupili zásoby na celý den, dali si tradiční džus a máslové sušenky a pozorovali dění na parkovišti. Parkující karavan, opilého bezdomovce. Do toho už nás pomalu začínalo hřát slunce. Najezení jsme se pak vydali hledat to slavné jezero, abychom se mohli vydat nějakých 60km po jeho východním břehu na sever. Což na tom, že s 370 čtverečními kilometry je to největší italské jezero, najít ho tam nebyla taková sranda. Možná to chtělo jet směrem k jezeru a ne opačným. Každopádně jsme propletli mezi kempy a dostali ke břehu. Následujících pár km se nám dařilo pokračovat po chodníku u pobřeží, ale díky množství lidí a různým povrchům to nebyla ideální volba. Bychom daleko nedojeli. A tak jsme se při další příležitosti odbočili doprava, abychom našli onu silnici, která kopíruje oba břehy jezera. Silnici jsme našli, ale nebyli jsme sami. Tisíce motoristů měli tento krásný den stejný nápad. Něco tak ucpaného jsem dlouho neviděl. Chvilku jsme jeli poslušně v koloně, ale to nám vydrželo jen pár minut. Pak jsme začali řádně využívat toho, že máme jen dvě kola a jsme širocí jen pár desítek centimetrů a obratněji, než místní motorkáři jsme začali předjíždět. Zleva, zprava, středem, prostě všemi směry.

Turisté se po čase trochu rozprostřeli a my si dali kousek za městečkem Garda první pauzu. Zrovna v tom úseku, kde se jezero začíná zužovat. Proběhlo nějaké to focení a pozorování a komentování perverzních párů turistů pod námi, kteří se po sobě váleli ve velmi luxusním kempu a netušili, že je na ně z kamenné zídky u silnice krásný výhled.

A pokračovalo se dále. Kopce na obou stranách jezera se zvedly do pořádné výšky a po dlouhé době se bylo na co dívat. O kousek dále jsme zažili i jeden z nejpohodovějších obědů. Sjeli jsme ze silnice a vybrali si jedno opuštěné dřevěné molo. Ta cedulka u branky byla italsky, takže o jejím textu lze pouze spekulovat. Já si jí vyložil jako „čeští cyklisté vřele vítáni“. Rob si zaparkoval kolo přímo k vodě, já s Dejvem jsme si je dali trochu výš. Pak už stačilo jen napočítat 1 …. 2 …. 3 … a Robovi kolo spláchla vlna 😀 A chlapec musel vymyslet lepší parking.

Pak jsme vyndali všechno jídlo, najedli se a na nějakou chvilku se natáhly pěkně na molu na sluníčku. S Dejvem jsme si pak i zaskákali a pořádně se osvěžili. Voda byla stejně jako celé okolí a celý tento den prostě akorát. Srandu jsme si dělali trochu z některých windsurfistů. Moc to zatím nefoukalo a ty kachny, které jsme si vykrmovali byly často na vodě daleko rychlejší.

To se však nedá říci o těch, kteří surfovali na samotném severním konci jezera. Zde už to bylo o něčem jiném. Projeli jsme pár tunely a dorazili k městu Riva del Garda. Nejprve jsme se s Dejvem pokusili zbavit Roba, když nám trochu ujížděl a rozhodl se jet tunelem pro auta, zatímco my si zvolili krásnou cyklostezku okolo a pozorovali lidi, jak tam skáčou ze skály do jezera. Bohužel se Rob tentokrát neztratil a čekal na nás za tunelem 🙁

Celý den jsme trochu řešili co dál. Toto bylo snad poslední město v téměř nulové nadmořské výšce. Dál už jsme si museli přiznat, že znovu míříme do Alp a čeká nás další šlapání. Všichni jsme se těšili na Passo dello Stelvio, které mělo přijít už možná zítra, pozítří, ale nejprve to chtělo k němu najít nejsnazší možnou cestu. Trochu nám pomohl ten Němec včera, jen bylo třeba se dostat na tu cyklostezku. Šli jsme tedy na informace a sháněly dva typy map. Jeden, který nás dostane na tu cyklostezku a dále nás zajímalo co bude po Passo dello Stelviu. Potřebovali jsme se pak dostat k bodamskému jezeru, ale nikdo z nás neměl chuť šlapat přes další čtyři dvoutisícové vrcholy. Přeci jenom při plánování trasy tenkrát doma u PC se tam házela jedna hora za druhou celkem snadno 😀 Ale šlapat tři, čtyři hodiny desetiprocentní stoupání na nějaké kopce, které nikdo nezná, to se nám v reálu nechtělo.

Každopádně cestu k Passu jsme tak nějak vyřešili, pokračování zůstalo otevřené. Rob našel WC a slečna na informacích byla neskutečná kočka. Úspěšnost mise: 90%.

Do 100% chyběl už jen kousek. A tím byla poslední ochutnávka italské zmrzliny! A tak jsme zastavili v cukrárně, kde jsme narazily na jeden český pár ve věku našich rodičů. V pohodě paní a pán hroznej chytrák. Všude byl, všechno znal, ale rozumná rada, kam po Passu, z něj nevypadla. Spíš nás navedl k tomu, že Passo asi nebude poslední extrémní vrchol na cestě domů.

Po hromadě zmrzliny, krátké pauze a snad týdnu bez kopců začalo za městem první stoupání. Moje osobní smrt a zruinování celého dne. Šlapal jsem, funěl jsem, ale stejně jsem mohl jen sledovat, jak mě Rob krásně předjíždí a ujíždí. Totálně mi nakopal prdel. A to mě hodně naštvalo.

Nejlépe vyzní situace z jeho pohledu:

Tento den, byl nejlepší den cesty . Celé dopoledne se jelo skvěle a hlavně rychle, kolem jezera Lago di Garda. Navíc byl slunečný a teplý den. A po nejdelším obědě naší cesty (který už zde Standa rozebíral) pak přišlo to, na co jsem celou dobu čekal :D. Když jsme jezero objeli, udělali jsme poslední fotky a naplánovali si cestu do Trenta. První stoupání přišlo ihned. Sice bylo krátké, ale o to drsnější. První metry jsme se drželi za Standou, abychom vyjeli kopec společně. Já se cítil skvěle, a proto jsem musel za Standou stále podřazovat na nižší stupeň, abychom drželi pospolu. Ale když přehazovačka byla na nejmenším stupni, nevydržel jsem to a nasadil jsem si svoje tempo. Tím jsem Standu předjel a jen jsem slyšel: „Hmm, tak si jeď!!!“ Jel jsem si to svoje, kouknu za sebe a Standa nikde. Až mi zahřálo u srdce. On je ten, který se konečně trápí! 😀 Konečně zažíval ten pocit, kdy je horší. Když jsem na ně počkal ve městě Nago, musel jsem se jen tiše smát. Jelikož kdybych se smál nahlas, Standa by mi asi jednu ubalil, jak byl nas*anej. Mlčky jsme se koukli do mapy, kam se máme vydat. Cíl byl jasný. Musíme cyklostezkou opět do kopců (tentokrát delších) do města Mori. Na této cyklostezce se stala nevídaná věc. Nejen, že jsem ujel Standovi normálním tempem já, ale vystrčil růžky i Dave a i ten svým tempem se mu utrhl. Když jsem viděl v dáli, že se trháme, počkal jsem na Daveho . Když jsme společně zajeli za roh, radovali jsme se jako malí. Udělali jsme si tím předčasné Vánoce. Jelikož celou dobu se nám smál a teď přišla krize i na něj. Když jsme na něj čekali, tak jsme samozřejmě dělali, jako že nic. Jako kdyby to bylo normální, že jsme lepší. Standa neřekl ani slovo a jel dál. Když jsme dojeli na vrchol, čekal nás hned menší sjezd. Tam nám to chtěl asi ukázat, tak ze sjezdu šlapal, jako kdyby spurtoval na Champ Elysee o první místo. A tam jsme si s Davem jasně potvrdili, jak je na tom špatně. A nenápadně se mu za zády opět smáli 😀 . Zde jsem věřil, že výstup na Passo dello Stelvio bude můj!“


Ano, tento kopec mě složil. Trochu fyzicky a totálně psychicky. Jsme lehce nad mořem, zítra máme být skoro ve třech tisících, domů to vede přes další dva, tři pasy nad dva tisíce a já nevyjedu kopec za barákem. Nějakou dobu jsem všechno ignoroval a trochu života jsem získal pod kopcem u řeky. Narazili jsme na tu cyklostezku. Dva metry široká, rovná cyklostezka, která se vlekla mezi jablečnými sady a vinařstvími. Podél cyklostezky tekla řeka, vítr foukal do zad a slunce krásně hřálo. Pro zpestření jsem vymyslel nový majetkový zákon. Každé jablko vyčuhující přes plot je na mém pozemku a mám na něj nárok. A tak jsme si postupně naplnili brašny. A já musel mít od každé barvy jedno. Hodně veselí byli kluci, když slyšely „Tohle ještě nemaaaaam! A je na mém pozemkuuuuu!“.

Krom italských sadařů jsme trápili i místní cyklisty. Si takhle jede Ital na své značkové lehounké silničce. Celý vyšperkovaný. Dres, trenky, tretry, malá lahvička s pitím, žádná zavazadla, vše barevně sladěno. Jede, šlape a najednou „cink, cink“ uhne trochu na stranu, otočí se a kolem něj prosviští 35 km/h tři tajdrdlíci na horských kolech ověšení bagáži a s šibalským úsměvem na rtech. Kdyby nám rozumněl, slyšel by: „ty vole, koukejte, jak za sto metrů zastaví, hodí kolo do řeky a začne raději běhat 😀 Chudák bude mít doživotní trauma :D“

Když přišel čas nakupování, bylo následujícím velkým městem Trento. A jelikož jsme od řeky neviděli žádné supermarkety, rozhodli jsme se vydat do centra. Na jedné autobusové zastávce byla paní a tak jsem se jí slušně zeptal, kde najdu supermarket. Začala mávat jedním směrem se slovy „Četá, četá“ a my měli nové italské slovíčko. Doufali jsme, že to znamená“rovně“. Dodnes jsem se neptal, co to znamená 😀 Ale už jsme uměli „Presto, presto, četá, četá! Uno, di tri, čento, quatro formaggi“ a „alive derči, grácia“. Rození italové 😀 Každopádně žádný krám tím směrem nebyl a ztratili jsme se tam. Na náměstí jsme už dostali lepší typ a našli coop. Nakoupili jsme vše potřebné a na ráno jsme si koupili vajíčka. Že si dáme míchaná vajíčka s cibulkou. Neměli jsme, ale co dát pod ně, aby se nepřipálily a tak jsme se rozhodli, že je uděláme na tatarce, co zbude z tuňákových sendvičů.

Venku pak nastal typický problém. Do centra jsme se dostali, ale z centra správným směrem a nevracet se, to už bylo horší. Všude možně jsme bloudili, hledali řeku, cyklostezku, ale nešlo se k nim dostat. Navíc se nějak špatně stočil vítr i cesta a tak silný protivítr jsem v životě nezažil. Ten mě dokázal při dvacetikilometrové rychlosti zastavit lépe, než kotoučové brzdy. Bloudili jsme městem, hledali vodítko, mapku. A na jednu jsme narazili u mostu. Jen nám nic neřekla. Ale spatřili jsme tam něco lepšího. Nejkrásnější holku naší Tour. Zrovna tam pracovala na zahradě. Zde snad poprvé nepoužiji námi pořízenou fotku, abych vám názorně předvedl, jak jsme všichni tři vypadali. Asi takto:

Po nás tam musely zůstat loužičky, jak jsme slintali 😀 Každopádně jsme se museli zeptat na cestu. Koho asi? Těch cyklistů? Té babky?! 😀 Slečny! Zkusil jsem angličtinu, ale nevyšlo to. Mluvila německy! Podlomily se mi kolena a málem zastavilo srdce blahem. Zažil jsem nejkrásnější minutovou konverzaci s cílem zjistit cestu v mém životě. A i tu cestu jsem zjistil!

Jen dalších 500m jsme furt jen slintali a nemohli jí dostat z hlavy. Teď už nám ten doslova protiorkán nevadil. O dnešních snech bylo rozhodnuto.

A hned po pár kilometrech jsme našli ideální spaní (nehledejte prosím souvislosti 😀 ). Pod mostem, kde se sušilo a vonělo seno. Hned u cyklostezky, nebylo tam vidět, na druhé straně byly jablečné sady a pro ideální snídani pak lavička a stůl. Naházeli jsme si seno pod stany, Rob si z něj udělal i maskování a na lavičce pak rozbalili večeři 🙂

Ten nahoře se ještě pokoušel závěr našeho dokonalého dne zkazit (marně) a na dálnici, která také vedla údolím, v úseku, který byl nejblíže, seslal extrémě hlučné pípající a troubící vozidlo a začali to tam opravovat. Ale nás už nic nerozhodilo, čekalo nás nejkrásnější spaní vůbec 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *