Jak málo stačí k bankrotu

To se to spinkalo! Teplíčko, pod mostem, na slámě. Sny o nejkrásnější dívce Evropy. Člověk by se divil, že jsme vůbec ráno vylezli z „postele“. Ale to nevíte, co jsme si připravili k snídani. Míchaná vajíčka! Umíchaná na zbytku dressingu z tuňákových toustů, které byly k večeři. Tak luxusní snídani bychom nedostali ani v pětihvězdičkovém hotelu. K tomu ještě čerstvá jablka přímo ze stromu a dokonalý kulinářský zážitek byl na světě.

Po snídani jsme se vydali dále na sever po naší cyklostezce. Vítr už foukal tak nějak všelijak, tudíž jsme jeli standardním tempem a až do Bolzana to byla taková klasika. Jablečné sady, vinice, sluníčko, široká hezká cyklostezka, předjíždění domorodců. Opravdu typická pohodička na dovolené. Už jsme byli zpět v Alpách, sem tam v nás trochu hrklo, když na nás vykoukla zpoza menší hory další a dvakrát taková, ale naše cesta to tam dokázala parádně prokličkovat a žádné stoupání nepřipustila. Dovedla nás tedy až do Bolzana, města cyklistů, jak hlásala cedule při příjezdu. A měla pravdu. Kolo zde bylo opravdu váženým dopravním prostředkem. Ale ani auta nezahálela. Oproti jihu byla tato část Itálie o poznání bohatší.

Našli jsme nákupní centrum, nakoupili jídlo, pití a před obchoďákem jsme zabrali takový zelený plácek pod vysokými stromy, kde jsme se naobědvali.O obědě jsme se vymotali z města a vyrazili směr Merano. Řeka, dálnice, vlak a cyklostezka vedle sebe nám zaručovali naprosto minimální stoupání. Ale z cílové stanice každého vlaku bylo zřejmé, že v Meranu naše pohádka skončí a těm kopcům se nevyhneme. Jinak cesta stále stejná. Jediná změna byla, že jsem „jablka na mém pozemku“ začal krást ve velkém. Chtěl jsem mít dvě od každé odrůdy.

V Meranu bylo naším hlavním cílem najít infocentrum. Jak na Passo jsme věděli, ale nejvíce nás zajímalo, co dál. Protože při původním plánování trasy doma u PC jsme si tam házeli jeden krpál za druhým. …. „A další dvoutisícovku“ … „Jéé a tohle má dva a půl, šup sem s tim“. No a v reálu s 1500 kilometry v nohách už uvažujete přeci jen o trochu úsporněji. Jenže nikdo nám ve městě nebyl schopný rozumně poradit. Jednak nepředpokládali s tím, že by někdo chtěl jet přes Passo do ČR no a lépe, než přes tři, čtyři velké vrcholky to snad ani naplánovat nešlo.

To mě docela srazilo. Včera jsem prvně prohrál v kopcích, krizovka ze mě ještě úplně nevyprchala, stále to nejelo tak, jako před tím a teď mi bylo oznámeno, že domů jedině přes tři další vrcholky v rozmezí 2100 – 2800 m.n.m.. No, co si budeme povídat, byl jsem nepříjemnej, negativní, vzteklej a divím se, že mi jednu nenatáhli. Musím smeknout před tím, jak se nám povedlo zachovat klid v době, když měl jeden z nás krizi a byl na zabití. Každopádně to vyústilo v situaci, kdy jsem odmítl jít nakupovat s tím, že dnes hlídám kola já. Což nebyl zrovna nejlepší nápad.

Zdálo se mi to jako věčnost, než se konečně objevili. Jako první přišel Rob. Totálně vysmátý, ten nemohl ani mluvit. Za ním Dejv, taky úplně mimo. Když se po chvíli dostali do fáze, kdy mohli začít mluvit, vyložili nákup a zeptali se mě, jestli dokážu odhadnout, kolik stál. Odhadl jsem to tak na 15-20 Euro. Rob znovu vyprskl a ukázal mi účtenku na 40 😀 Nejen, že to trvalo věčnost, ale ty dvě půlky chleba dohromady za asi 8 Eur musely léčit rakovinu, jinak si to nedokážu vysvětlit. A takových položek tam měli víc.

Ujasnili jsme si, že nákupy bez mé přítomnosti nejsou nejlepším řešením a vyrazili dál. A díky miliardě vtipů o nakupování dvojice Rob a Dejv se zlepšila i nálada. Ta trochu opadla hned za městem, kde začaly první stoupání. Přeci jen jsme byli v nížině a na Passo se vyjíždí cca z 800 m.n.m. A první stoupání po dvou dnech rovinek zvládl znovu nejlépe Rob a nejhůře já. Vztek dospěl do fáze, kdy jsem si snad poprvé sundal triko i helmu, hecnul se a začal šlapat jako o život. Ztrácel jsem furt, ale už to bylo lepší.

Pak trochu spadla teplota, po prudkém stoupání se terén srovnal na táhlé sotva citelné a mě jakoby polili živou vodou. Začalo se znovu blbnout a závodit. Na cyklostezce byla různá omezení na 30km/h, 40km/h, 50km/h, což jsme brali jako výzvu nebo v případě třicítky rychlost pod kterou se nesmí klesnout.

Trochu šok, když uprostřed jednoho sadu stálo policejní auto a chytali tam cyklisty. Zrovna tam, kde byla ta třicítka. Ale měli tam nějakého chlápka v plné výbavě na silničce. Nás, burany s bagáží mohli těžko podezřívat z pirátství cyklostezek.

Cestou jsem si natrhal i zajímavou odrůdu hezky fialových jablek a také se mi podařilo znovu spadnout z kola, když jsem od jedné mapy najížděl na silnici. Stejně jako všechny pády, krom toho Robovo, se i tento odehrál v nulové rychlosti a bez následků.

Co se týká spaní, tak jsme znovu nehledali kemp, ale nějaké vhodné místečko pod mostem či v lesíku u řeky. Ono ostatně po nákupu Roba s Dejvem jsme neměli peněz na rozhazování 😀 U jednoho potoku jsme sjeli z cyklostezky do lesíka s drobným porostem. Zajeli jsme dostatečně hluboko, kde nás nikdo nemohl vidět ani slyšet, rozbalili tábor, svázali kola, došli si na záchod do křoví, lehce se opláchli v ledové vodě, uvařili si a šli na kutě. Natěšení na další den, den D. S velkým skoro třítisícovým D! Kdybychom věděli, jak následující den dopadne, asi bychom neusínali s takovým nadšením a spokojeným úsměvem, ale o tom až příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *