Hledání slavného náměstí

Podruhé a naposledy se po ránu probudíme, něco sníme a vyrazíme k moři. Úžasný relax. Nečvachtáme se však nějak dlouho, musíme se totiž s di Mare už pomalu rozloučit, zamávat mu a vyrazit do Benátek. Nejprve si však stejně jako včera jdeme zaplavat do bazénu. Když vejdeme do prostor, kde už je hlava na hlavě, ukážu Dejvovi, že je něco špatně. Každý má koupací čepici. Krom nás. A krom ještě jednoho chlapíka, ale ten zas nemá vlasy. A když po nás začnou pokukovat plavčíci, vydáme se zpět ke vchodu přečíst si ten obří nápis „vstup povolen pouze s koupací čepicí“. Nu což, sbalíme si věci, zjistíme, že Rob už v bazénu dávno byl (na férovku bez čepice, až si ho všimli a jednu mu tam nacpali) a vyrazíme do Benátek. Hned na kraji Caorle se zastavíme v Penny (nejlevnější řetězec v Itálii) a dokoupíme zásoby a dáme si už skoro oběd.

Pak vyrazíme na skoro stejnou cestu, jako jsme absolvovali včera. Rovina, vítr do obličeje, nic v okolí není vidět a stále mi praská v zadním kole. Naštěstí máme po ránu dobrou náladu a jsme těsně u pobřeží, kde je město za městem, tak nám to zatím ani tolik nepřijde. Původně jsme chtěli jet přes město Eraclea, ale kousek před ním jsme dostali geniální nápad.Odbočíme do Lido di lesolo a do Benátek se přepravíme lodí 🙂 Dejv byl proti, ale byl přehlasován. Jediná nevýhoda toho, že nejste hlavní navigátor 😀 Odbočili jsme a po po pár set metrech jsme dorazili k mostu přes něco jako řeku, prostě Fiume Piave. Ten most byl zvláštní. Asi pohyblivý. Byl nízký, ale dle konstrukce se mohl v polovině jakoby otevřít, aby mohli lodě proplout. A mám takový pocit, že právě kvůli tomu byl plovoucí. A také byl u něj i nějaký ceník. Cyklisté asi 0,50€. Ale nikde nikdo. Tak jsme na to šlápli, přejeli a ujeli 😀

A už jsme byli v Lido di lesolo a projížděli jednou z nejdelších nákupních ulicí na světě, jak hlásali místní billboardy. Nás však zaujal jeden naprosto nenápadný hotel. No a pak i další, trochu už nápadnější hotely :).

Nejprve jsme hledali přístav, pak informace. Vyrazil jsem se zeptat, odkud nás vezmou do Benátek lodí. Na informacích mě však trochu zklamali. Člověk přijede z ČR do Benátek na kole a po více, než týdnu šlapání mu oznámí, že se tam s koly nesmí 😀 A když k tomu dodala i cenu vodní přepravy, sebral jsem mapku Benátek (bude se hodit) a vyrazil za klukama s informací o plánu „B“. To jest, otočit se na podpatku, objet záliv a dojet do Benátek na kole. S tím, že je tam necháme na vlakovém nádraží a vyrazíme na procházku. Po výjezdu z Lido di lesolo jsme odolali Burger Kingu u silnice, stejně tak i dalšímu Mekáči a pokračovali neohroženě dále. Stejně jako včera nás totálně deptalo italské nemožné značení, kdy Benátky byly vždy údaj na značce plus mínus 10km. A to i tehdy, když značka ukazovala třeba 18 km. Další pak ukázala 9 km a třetí zase 15km.

Nejhnusnější část cesty pak byla mezi vesničkami Caposile a Carafia. 8km rovná silnice, bez jediné zatáčky, zvlnění a s větříkem proti. I přesto, že se jednalo o nejpřehlednější úsek silnice na světě, byli jsme zde svědky dopravní nehody, což nás jako obvykle moc netrápilo a kolonu jsme předjeli s úsměvem na tváři. Napojili jsme se na milovanou SS14, která nás doprovází již třetí den a kolem letiště jsme dorazili na předměstí Benátek. Už trochu později. V cukrárně se už na nás smála zmrzlina a ledová tříšť. Již od včerejška jsme přemýšleli nad tím, co za příchuť je ta zelená s nápisem „Mental“. A jak to chutná. Kluci si dali zmrzlinu a já se rozhodl vyzkoušet Mentála. Po první pozření jsem pochopil její název. Mentolovou ledovou tříšť si opravdu může dát jen mentál. Pokud bych měl vybrat jeden vzkaz za celou naší výpravu po Evropě, zněl by jasně. Nikdy si nedávejte mentolovou ledovou tříšť. Budou to nejhůře vyhozené 3€ ve vašem životě. To je lepší je ztratit. Nebudete si pak muset záplatovat žaludek čokoládovou zmrzlinou a ušetříte. Bylo už sakra pozdě. na to, že se ještě chystáme do Benátek a pak budeme hledat přespání. Rozhodli jsme se nakoupit v Lidlu, kde jsem hledal něco rozumného k jídlu a nakonec jsme koupili pytel tortellini, rajčatovou omáčku s masem a vyrazili.

Příjezd k samotnému ostrovu Venezia byl značený výborně. Jen jsme moc netušili, zda tam po tom dlouhém mostě smíme jet. Nu což. Přeškrtnutý cyklista nikde nebyl. Pak nás ještě zajímalo, proč je v silnici jedna kolej, když tu po ní nic nejezdí, ale to zůstalo záhadou.

No, pokochali jsme se obří výletní lodí v přístavu a dojeli na ostrov. Tak a teď co s koly. Rozhodl jsem se jít ihned na informace a optat se na to nádraží nebo jinou možnost. Informace zavřené. Otevírací doba pouze do 16h. Nevadí, tam jsou další. Také zavřeno. Aha… No, tak jsem tam zahlédl dvě policistky a zeptal se jich. Ty mě odkázali k obřímu parkovišti na začátku, že tam je prý speciální parkoviště pro cyklisty. A opravdu. Bike Parking. A zdarma! …. Jen tak trochu nehlídané … nějaký bezdomovec tam měl svojí matraci a pár dalších páchnoucích věcí … kola, která tam byla měla menší hodnotu, než jejich zámky … a u vchodu velká cedule, že nám za nic neručí. Nu co. Přivázali jsme to mým nejtlustším zámkem ke stojanu a dalšími dvěma k sobě, sebrali to nejdůležitější a vyrazili. Ještě jsme se zle podívali na chlapíka, co tam postával opodál a vypadal tak trochu jako bezdomovec. Co se týče priorit, měli jsme jasno. Ty podělaný kola, ať si klidně ukradnou, ještě se jim budu smát, jak jim to moje praská při každém šlápnutí a Robovo sotva brzdí … jen ať nám proboha nikdo nevezme to jídlo v brašnách!

Vyrazili jsme do slavných Benátek. Cíl jasný. Takové to slavné náměstí s tou slavnou věží. Kradenou mapku jsem ale nechal u kola, které tam už pravděpodobně není a kupovat si mapu přímo v Benátkách zas nebyl dobrý nápad pro naše peněženky. Tak si tak šlapeme po Benátkách, fotíme, zaujal nás třeba mekáč, supermarket Billa, protože to bychom tu zrovna nehledali, ale i spousta určitě hodně slavných budov a věží. Rob zase hledal u prodejců brýle nějaké slavné značky o které jsem v životě neslyšel. Ray Ban myslím. A když je nemohl najít, rozhodl se, že si vysmlouvá u černocha obyčejné. Cena byla 10€/ks. Tak nabídl 10€, ale za 2ks. Černoch nejprve zkoušel něco o 20€, ale Rob se nedal. Nakonec skončili na 15€ za dvoje brýle, ale Rob to stejně zkoušel furt na těch 10€. Nedohodli se a šli jsme dál. Přešli jsme slavný most, kde jsme se po boku líbajících se párů taky vyfotili. Kdo by nechtěl romantické foto na slavném mostě, že? 😀 Každý nápis nám něco řikal, každá cesta tutově vedla k tomu slavnému náměstí, na mnoha místech jsme už kdysi byli (ani náhodou 😀 Já s Dejvem už jsme v Benátkách byli, Rob nikdy) a tak jsme se furt proplétali těmi uličkami.

Těžko to popisovat. Benátky jsou hnusné rozpadlé baráky stojící v žumpě, kam by nikdo nechtěl spadnout, postavené chaoticky a nepravidelně. Místo, kde neexistuje něco jako orientační smysl. Bez mapy je šance na nezabloudění nulová. Ale i přesto jsou Benátky naprosto úchvatné a mají své kouzlo a už teď se těším, až se tam znovu vrátím. Vyzbrojen tou nejdetailnější papírovou mapou 😀

Když už začali krámky pomalu zavírat, nakoupili jsme rychle pohledy a Rob šel zase kšeftovat. Tento černoch byl však o něco drsnější a Rob byl nakonec šťastný, že koupil dvoje zrcadlovky alespoň za těch 15€. Ten první černoch by asi šel níž, třeba i na 12€. V tu chvíli už jsme se pomalu, ale jistě blížili k tomu slavnému náměstí. Ještě jedna ulička, druhá, třetí a ….. vylezli jsme znovu na začátku 😀 Po dvou hodinách bloudění jsme byli na místě odkud jsme přišli. Bylo už po sedmé hodině a taktika „jít s davem“ nebo „hele, ta cedule … tam jě nějaký Piazzale, to je určitě ono“ se neosvědčila. Co teď? 2. kolečko? Na to už bylo pozdě. Benátky jsme viděli, dojeli sem na kole, cíl splněn. Všichni jsme se shodli, že se sem ještě vrátíme, ale s ženskýma místo kol.

No a šlo se ke kolům 🙂 … Přísahám, že mi bylo úplně ukradené, jestli tam budou či nebudou. Passo dello Stelvio bych sice neviděl, ale máme za sebou už tolik zážitků a to kolo mě už tak strašně deptalo, že kdyby tam nebylo, pokrčil bych rameny a šel bych na vlak.
Bohužel tam byly 🙁 … Což znamenalo jistotu minimálně dalších 700 km 😀

Vyrazili jsme tedy z Benátek. Jak bylo pár dní krásně bez mráčku, tak se už začalo pěkně zatahovat. No a jak již bylo naším zvykem, do města jsme se dostali jednoduše, ale zpátky to bylo krapet horší. Trocha bloudění, několik špatných odbočení, překročení pár dopravních předpisů, hlavně naše oblíbené „šup a jsem chodec, hurá na chodník/přechod“ …. „a co jsem teď?! … třeba zase kolo…“.

Nakonec jsme našli správnou silnici a vydali se směrem do Padovy. Cesta z Mestre na Padovu byla plná místních lehkých dívek. Trochu po nás pokukovali, ale i přesto, že jsme již 10. den mimo domov, bez kontaktů se ženami a půlku nakupování v Lidlu jsem jen okukoval ty dvě německy hovořící slečny v šatičkách, nás jejich vzhled, spíše zjev, nijak neoslovil. Ale bylo jich tam

Dále byla cesta parádní. Přestalo foukat do obličeje a my jeli po menší silnice podél řeky, kde to byla jedna luxusní historická vila vedle druhé. Cítil jsem se jak v nějaké hře od Shakespeara. Jen místo koně, jsem měl nohy a místo zkrocení zlé ženy jsme museli nějak zkrotit zlý stav s bydlením, jelikož v dálce už začínalo hřmít a dosti se stmívalo. A tak se odehrál scénář známý z mnoha předchozích dní. Jeli jsme, jak šílenci, koukali napravo, nalevo, nikde žádný most, žádný lesík, nic, kde by se dal postavit stan. Ani cedule ukazující na kemp. Když už začínalo pomalu kapat, vykašlali jsme se na nějaká pravidla a ve městě Dolo jsme sjeli ze silnice do takového neudržovaného parčíku a nějakých 20m od silnice a chodníku si postavili stany. Ještě jsme se teda trochu dohadovali, jak je postavit. Byla tam vrba a já chtěl se stanem pod ní, aby nás trochu ochránila, ale byl jsem přehlasován s tím, že při bouřce nesmíme být poblíž žádného stromu. Kola jsme přivázali k lavičce a zalezli vařit do stanu, jelikož už pomalu poprchávalo. To nebyl dobrý nápad. Plynový vařič a tři mužská těla v jednom stanu pro dvě osoby. Za minutu jsme tam měli saunu. Svlékli jsme ze sebe všechny zbytečné vrstvy, ale stejně to nepomohlo. Naštěstí na chvilku přestalo pršet a mohli jsme to dovařit venku. Dodělali jsme jídlo, v klidu se najedli a zalezli do pelechů. Možná jsme byli trochu nervózní z takto veřejného místa, ale nevím, koho by napadlo jít v noci ven v bouřce do parku. Krom nějakého páru, který tam o kus dál dělal bůhvíco. Za zvuku kapek dopadajících na naše stany jsme spokojeně usnuli bez nejmenšího ponětí, že nás bude čekat noc na kterou budeme dlouho vzpomínat 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *