Dobytí nejvyššího bodu Rakouska, hory Grossglockner

Dnes více než 170 fotek a jeden z největších zážitků v mém životě, který začal krásně prosluněný na louce u cyklostezky asi 10 km před Mittersillem. Probudily nás zvuky kolemjdoucích, ale to nás tolik netrápilo. Byly jsme rádi, že na nás nikdo nevlétl v noci s brokovnicí, že mu stanujeme na pozemku. A tak jsme se v rychlosti spakovali, zametli stopy a vydali se na cestu do Zell am See, odkud jsme se kolem poledne chtěli vydat na vrchol Grossglockneru, 2. nejvyššího a nejslavnějšího bodu na trase. Vzhledem k hektickému včerejšímu večeru jsme neměli už moc jídla ani pití, takže jsme se chtěli zastavit hned v Mittersillu v supermarketu, kde jsem včera viděl i nějaké brýle, které se mi večer při sjezdu budou sakra hodit. Po cyklostezce dojedeme do centra města k místnímu Sparu. Ten však vypadá zavřený. Řeknu si, že je ještě celkem brzy a jdu se podívat, kdy otvírají. Před hodinou a půl. Přesto zavřeno. Nechápu, je přeci čtvrtek. A tak se pořádně rozhlédnu kolem sebe. Nikde nikdo a všechny krámky pozavírané. Dojdu tedy k pekařství. Zavřeno! Znovu se kouknu a znovu má být otevřeno několik hodin. Tak zajdu za staříkem, co tam sedí na lavičce a zeptám se ho, proč je všude zavřeno.
„Heute ist Feiertag“ … Poslední věta na světě, kterou bych chtěl před výšlapem na Grossglockner slyšet. Státní svátky byla maličkost, která mě ani nenapadla studovat. A tak jsem se zeptal, zda tu je něco otevřeného. Pekařství, benzínka, cokoliv…. Nic!

Po pár nadávkách jsme prohledali město a našli jednu malou cukrárnu. A tak jsem si k snídani mohl koupit alespoň mandle v čokoládě 😀 Každopádně jsme dali dohromady zásoby a začali vymýšlet plán B. Byl jednoduchý. Najít benzínku, dokoupit to nejnutnější a před výšlapem se najíst v restauraci.
A tak jsme vyrazili po cyklostezce do Zell am See. Cyklostezka byla moc fajn, jen nás musela táhnout všemi místními vesničkami a významnými body. Jelikož jsme byli o 30km dál od začátku výšlapu, než jsme plánovali, tak se nám cesta cik cak zrovna nezamlouvala. Ale díky bohu za ní! V jedné malinké vesničce přejedeme hlavní silnici a po levé straně najednou zahlédnu malý krámek. Před ním sedí venku na lavičce pár páprdů a spokojeně popíjí místní pivo. Dveře do krámku jsou otevřené, avšak všude je zhasnuto. Nedá mi to a zeptám se těch pánů, zda by bylo možné něco koupit. Jeden z nich mi odpoví, že má sice zavřeno, ale proč ne. Zajde rozsvítit a nám všem spadne kámen ze srdce. Roba jsme včera našli, o státním svátku jsme v Rakousku dokázali nakoupit jídlo, teď si v klidu nakoupíme, sedneme si k fontánce před krámkem, natočíme trochu pitné vody a nacpeme se, co to jde.

Do Zell am See se jelo už s velikým klidem. Cestou nás míjel peleton Čechů, většinou tatínků se spoustou dětí a my se bavili tím, že jsme jeli těsně za sebou a první jezdec se snažil hlásit zatáčky obdobně jako v Rallye. „Pravá tři řež“ … „Levá tři, navazuje levá pět“ ….
No, dle mé navigace bychom se asi brzy rozbili, ale jízda ve stylu Rallye mě bavila. Jediné, co mě trochu znervózňovalo, bylo stále častější praskání v mém kole při šlapání na rovince.
Do Zell am See jsme dorazili trochu později, než bylo zamýšleno. Bylo už skoro půl druhé. A to jsme se smutnými obličeji museli přejet bez povšimnutí i tu obří bobovou dráhu, co byla cestou. V Zell am See bylo hezky. Nádherné čisťounké horské jezero, malebné městečko, všude spousta turistů. Pokud bych se měl do tohoto údolí vrátit, chtěl bych být ve zdejším hotelu. My však místo jezera spíš koukali směrem na jih a hledali Grossglockner (pro mě už od včerejška byl každý kopec Grossglockner).
Zpětně mohu říct, že jsme minimálně Edelweisspitze (nejvyšší bod na Grossglockner Hochalpenstrasse) museli vidět.

Každopádně jsme byli v turistickém centru. Zde bylo otevřeno několik restaurací a pár obchůdků, kde jsem si konečně koupil nové brýle a v jedné restauraci jsme si dali k obědu kebab s rýží. Číšník se nás samozřejmě zeptal, kam razíme. Naše horská kola ověšená bagáží vzbuzovala pozornost všude.
Já mu hrdě odpověděl, že na Grossglockner. Trochu se podivil, že tak pozdě. Prý tam většina lidí vyráží v 7 ráno kvůli počasí a provozu a teď už byly skoro tři hodiny odpoledne. Nechal jsem ho, ať si plácá, přeložil klukům jeho názor, poděkoval za doporučení a vyrazili jsme vstříc největší cyklistické výzvě v našich životech.

Grossglockner Hochalpenstrasse:

Převýšení 1820m ze 750 m.n.m. až do 2571 m.n.m. Skoro 20km s průměrným 10% stupáním, krátký sjezd o 200m níže a další stoupání ke slavné Hochtor 2504 m.n.m..
To vše však bylo stále ještě před námi.

Náš příběh se momentálně nachází ve vesnici Fusch, kde jsme zastavili, abychom si rozdělili zásoby. Cestou sem mě trochu štval Rob. Nejen, že kvůli němu máme místo plánovaných 10km před výšlapem v nohách 60 km (před pár lety by to byl můj osobní rekord 60km za den :D), ale on ještě nasadí před tou vesničkou tempo, které sotva stíhám! Rozdělí se hlavní, rezervní i nouzové pokrmy (hlavní: tousťák se solí, sýrem a šunkou, rezervní: müsli tyčinky, sušenky, jablka, nouzové: Coca-Cola, Dextro energy), namíchají se iontové nápoje, rozdělí voda a dohodneme se, že každý jede svým tempem.

Kousek za vesničkou mě Rob nasere podruhé. Dojde mi totiž dost krutý fakt. Rob nemá foťák, ani mobil. Já mám mobil s foťákem i foťák a Dejv má foťák. Já budu fotit jako o život, jelikož mě to hrozně baví a chci si vše zaznamenat. Ovšem focení zabírá čas. Musím kvůli tomu zastavovat. A Rob nemusí. Bude rychlejší. A ten hajzl netrénoval! Nemůže mě porazit. Prostě ne! 😀 …. mimochodem … nezávodíme 😀

Takže, když se zastavím a prostě si nutně musím vyfotit ceduli varující před zatáčkami následujících 23km a vidím, jak mi ten zmetek ujíždí. Dost mi to hne žlučí a nejsem na něj zrovna příjemnej 😀 … Zajímalo by mě, jestli si toho všiml … Má soutěživost nezná mezí, dost jsem se při tréninku v nadřel, ujel jsem i 262 km za den a představa, že by mě Rob porazil i přes jeho minimální trénink, byla zničující. Byl jsem jasným favoritem, ale pro ty, kdo ho neznají, Rob je šílenec! 😀 Dokáže se neuvěřitelně vyhecovat a věřím, že kdybych ho měl kousek před vrcholem jen těsně za sebou, dokázal by se zničit, přizabít, jen , aby mě předjel.

To já neumím. Dejva jsem se bál méně. Měl sice natrénováno jen o trochu méně, než já, ale je to pohodář, který by se rozhodně nezničil kvůli tomu, aby jako první vyjel kopec…. teda alespoň myslím.

A tak jsem vyrazil za Robem. Přibližoval jsem se pomalu, ale jistě. On přeci jen nekecal. Jel si své tempo a nechal se v klidu předjet. Jakmile jsem byl před ním, nekoukal jsem se za sebe, ale měl jsem pocit, že jsou oba furt těsně za mnou. Tak jsem si v klidu držel svých 10 km/h, šlapal a šlapal s pohledem upřeným jasně před sebe. Tak jsem dojel až k mýtné bráně (1150 m.n.m) a pravému začátku Grossglockner Hochalpenstrasse. Když jsem se zde u turniketů konečně ohlédl, zjistil jsem, že tak kilometr za mnou nikdo není. Tak jsem si udělal pár fotek, hlavně ceduli upozorňující na průměrné stoupání 12% dalších 33km a vyrazil dále.

Tak 500m přede mnou jel chlapík. Oblečený jak na Tour de France, kolo dražší, než můj život a bez báglů. Ani mě nenapadlo se s ním měřit, ale neustále jsme se přibližovali. Když jsem ho pak předjel, koukal jsem snad více nevěřícně, než on. Stanovil jsem si tedy další metu. Chtěl jsem se dostat výše, než je nejvyšší vrchol v ČR – Sněžka. Jenže jsem zapomněl kolik měří 😀 1602? 1608? 1612? Jiné číslo? No a tak jsem byl nucen šlapat jako o život až do výšky 1750 m.n.m, kde jsem si byl už na 100% jistý a mohl si dát první svačinovou přestávku. Ty předchozí byly spíše krátké na vydechnutí. Zhruba od těch 1750 m.n.m. už se nejelo 10 km/h, rychlost spadla na 7-8 km/h. Kopec to byl zkrátka neuvěřitelný.
Auta i autobusy jedoucí nahoru se přehřívaly, všude byly cítit spojky. Člověk si vždy lehounce na pár vteřin odpočinul v zatáčce, kde zkontroloval na ceduli aktuální nadmořskou výšku a v další zatáčce už byl zase o 30-50m výše. Na jednu stranu celkem peklo, ale zase jsem jel tak pomalu, že jsem si mohl okolní krajinu vychutnat na 100%. To ti smolaři v rodinných kombících a na motorkách nemohli. Ti se museli věnovat řízení, ale mě stačilo zatočit a dalších pět minut jsem jen šlapal a dopředu se skoro nehnul, takže na pozorování času dost 😀 A ani lidem v supersportech jsem moc nezáviděl. Myslím, že dokáže naštvat, když oprášíte svého Aston Martina DB9, vyrazíte na jednu z nejlepších silnic na světě a celou cestu vás brzdí kombík v dieslu, karavan či autobus.

V této výšce už nebyla žádná vegetace, takže ideální bylo, když se hodně zatáčelo a člověk neviděl, co ho ještě čeká. Není to příjemné, když už máte 2,5h stoupání za sebou, vyjedete ze zatáčky a vidíte před sebou serpentiny a obří kopec. Každopádně jsem to nějak urval a pomalu se blížil k vrcholu. Lidi z aut již od úpatí nevěřícně koukali na naše kola ověšené brašnami a teď začali i pořádně fandit.
Někteří troubili do rytmu, jiní tleskali a ti zbylí alespoň uznale pokyvovali či dávali najevo sympatie vztyčeným palcem. Tohle jsem nečekal. Kluci dokonce říkali, že jim tleskali a fandili z aut malé děti. Ne každého prcka napadne, že na tom kole je to fakt dřina.
Ale minul jsem skupinku Indů stínující u silnice (2400 m.n.m, nepochopim 😀 ) a zaútočil na závěrečné stoupání s náskokem dvou zatáček. Na vítězný sprint nemám ani pomyšlení. Došlapu nahoru na křižovatku, opřu kolo o svodidla a pořádně si zařvu. „Joooooooo!“ Sem tam! Největší sportovní výzva v životě zvládnuta, další velký cíl splněn! Hned začnu s focením a po chvilce dorazí i kluci.

Kopec za námi, ale úplně nahoře ještě nejsme. Jsme na křižovatce 2407 m.n.m. Doleva je to na Edelweisspitze, nejvyšší bod Grossglocknerhochalpenstrasse, doprava silnice pokračuje směrem k Hochtor. Když už tu jsme, rozhodneme se dojet až na vrchol. Rob vyrazí napřed, zatímco my se ještě stále oddáváme focení. Cesta nahoru na vyhlídku už není pro autobusy. Ostatně je spíše pro sebevrahy. Je uzounká, zatáčky ostřejší, svodidla skoro žádná a všude kostky.
Nevím jak ostatní, ale já už trofej mám a zde nezávodím, spíše si vyprávím s Dejvem historky z výšlapu. Rob pak před samotným vrcholkem udělá pěkné gesto a počká na nás, takže na úplný vrchol vjíždíme společně jako tým. Opřeme kola, oblečeme se do slavnostních triček Viktorky Plzeň a začneme se fotit. Překvapivě nejsme jediní, kdo tu mluví česky. Je tu s námi i parta motorkářů z Prahy.
Naštěstí to nebyli sparťanští hooligans, takže Dejvův foťák neletěl dolů k Zell am See a stejně tak ani nikdo z nás.

Na vrcholku jsme se zdrželi dlouho. I krámek s extrémně předraženými suvenýry zavřel. Oblékly jsme si tedy na sebe vše, co jsme našli a připravili se na velký sjezd. Ostatně nám tak trochu nedošla jedna věc. Všude kolem jsou obří hory. Obří hory vrhají opravdu velké stíny. A zde tak trochu slunce nezapadá v půl desáté či v devět. Ale už v sedm se schová za horu a uvrhne celou východní stranu Grossglockneru do mrazivého stínu. A hádejte na které straně je Grossglocknerhochalpenstrasse?! … Východ ! A hádejte kolik bylo hodin?! Po 19. hodině!

Tak jsme vystřelili směr dolů. No dolů… Mysleli jsme si, že budeme klesat 😀 Já i věděl, že to parkoviště je 2407 m.n.m. a Hochtor je 2504 m.n.m a že za parkovištěm to klesá dolů, jen jsem si to nechtěl připustit, že bych dnes měl ještě stoupat. Ze shora to byl i hezký optický klam. Cesta k Hochtor vypadala jako rovinka se zatáčkami. Jenže to nebyly zatáčky, ale serpentiny.
A tak jsme se museli znovu hecnout a znovu šlapat do kopce až k tomu slavnému tunelu. Slunce se již definitivně schovalo za horu a teplota klesla na 7°C! Pohrál jsem si se sněhem, jelikož jsem nikdy v životě nedělal sněhovou kouli v srpnu a společně jsme vyrazili dlouhý a mrazivý sjezd do Heiligenblut.

Jedna věc však na této pozdní hodině byla naprosto úžasná. Bylo pozdě a už nějakou dobu na silnici nesměla auta. Takže jsme měli celou silnici po celou dobu sjezdu jen a jen pro sebe! Top Gear by nám mohl závidět! Z 6 km/h se stalo 60 km/h, brzdy se před zatáčkami žhavily do červena … tedy jak u koho … je rozdíl když máte hydraulické kotoučové brzdy nebo ojeté špalíky, Rob musel začít brzdit před zatáčkou o kousek dříve … pár set metrů …

Promrzlí až na kost jsme dorazili k mýtné bráně na druhé straně a optali se paní v budce na kemp. Byl dole pod městem u potoka. Do kempu jsme dorazili už po tmě. Vedl to tam takový fajn ukecaný chlapík a nabídl nám myslím 9€ na osobu. Zase o 1€ dražší, ale kdo má teplou sprchu, ten určuje pravidla. Chtěl jsem koupit i slavnostní piva, ale s lahváčem za 3€ u mě chlapík nepochodil.
Takticky jsme stany postavili co nejblíže ke sprchám, já již tradičně začal vařit a kluci se vydali zahřát. Rob v té sprše vydržel snad hodinu. Jak sám později říkal, musel si po půl hodině pustit studenou vodu, aby pro něj ta teplá byla znovu požitkem. A ani já s Dejvem jsme nebyli lepší. Kdybychom neměli hlad, zůstali bychom v té sprše minimálně týden.

Časy výšlapu na Grossglockner:
Od mýtné brány nahoru k parkovišti: 2h 36 min.
Od začátku stoupání po rozdělení zásob nahoru k parkovišti: 3h 02 min.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *