Déšť, kopce a zlatej mekáč

Poslední 3 dny jsme udělali dohromady cca 40 fotek. Dnes 75. Myslím, že to dostatečně vystihuje sílu toho, co jsme 4. den zažili. V klidu se usaďte, postavte si vodu na kafe, páč tohle bude sakra dlouhej den 🙂

Den začíná ráno v údolí za Salzburgem. Na místo jsme dorazili unavení a hlavně po tmě, takže vylézt ze stanu byl celkem šok. Obzvláště pro mě. To, co jsem viděl, bylo zkrátka úžasný. Alpy, hory všude kolem nás. Poprvé jsme se probudili v naprosto odlišném prostředí, než na které jsme zvyklí. Dejv myslím něco mrmlal o zimě a spaní v mikině, ale tomu jsem vyhřátý se svého úžasného spacáku nevěnoval moc pozornost 😀 Rob jakbysmet. Větší pozornost jsme věnovali počasí. To nevypadalo uplně ideálně. Zatím nepršelo, ale zatahovalo se hezky.

Sbalili jsme spaní, připravili se k odjezdu a dle instrukcí jsme nezdrhli, ale šel jsem nás poctivě nahlásit a zaplatit. Chyba ! 😀 Jelikož náš noční příjezd nebyl evidován, odhadla paní cenu na 20€, účet vyhodila a peníze si strčila do kapsy. Ale říká se, že s poctivostí nejdál dojdeš, tak nám to třeba pánbůh vrátí na dětech 😀

Ovšem ten nahoře zřejmě není moc trpělivý a rozhodl se nám to vrátit okamžitě. A to krásnou, ledovou sprchou. Začalo pršet. Každý z nás samozřejmě perfektně vybavený do deště. Pláštěnky na brašny jsme sice měli, ale na nás jsme zapomněli. Rob využil mikinu Under Armour Storm s technologií odpuzující vodu, kterou jsem mu prodal, ale jako majitel sportovního obchodu sem si sám vzal pláštěnku za 20,- Kč nákupní ceny 😀 Což byl kus igelitu bez knoflíků. Dejv investoval asi o 10,- Kč více a měl stejného šmejda pláštěnku, jen s knoflíky.

Takto vybavení jsme se vydali do našeho prvního cíle – Berchtesgaden, Königsee a Orlí hnízdo. Vzdušnou čarou tak 10km. Záležitost na 30 minut. Bohužel mezi námi a Berchtesgadenem byly hory. Teď už vím, že jsme se měli vrátit do Salzburgu a celé to objet, ovšem my místo Google Earth používaly papírovou mapu, instinkt a komunikační dovednosti. Takže jsme jeli zhruba tou vzdušnou čarou přes kopec. V dešti. Myslím, že kdybyste nás nahoře na kopci vyždímali, měli byste dostatek pitné vody na dva měsíce. Ale co … přeci jsme se mohli pokochat krásnou krajinou… kdyby tam nebyla mlha a viditelnost 10 metrů 😀 Neodpustím si také poznámku, že v našich představách ten kopec měl tak 1200m, možná 1500m. Strýček Google však ukazuje, že jsme vyšlapali z 444 m.n.m. do 864 m.n.m.. Jako rozcvička po ránu v mlze a dešti slušný výkon, ale v globálu žádný zázrak. Každopádně na hoře na hoře se počasí uklidnilo, přestalo pršet a na druhou stranu z kopce už jsme jeli podstatně sušší.

Když jsme po chvilce dorazili do Berchtesgadenu, jen jsem vzteky vyhodil pláštěnku (ten kus igelitu) do koše, německy si postěžoval chlapíkovi na nádraží a vyrazil na Königsee. Rob měl informaci, že je tam McDonald´s a vidina tepla, sucha byla přinejmenším dosti příjemná.

Dorazili jsme tedy do McDonald´s, zaparkovali kola, objednali si hromadu jídla, dostali k tomu skleničky zdarma a vytáhli mapy. Rozhodovali jsme se, zda dnes dojedeme pod Glossglockner (při tom, co jsme chtěli vidět … naivita) nebo zda to rozdělíme na dva dny (i tak slušná výzva). No a venku začalo znovu pršet. Trvalo asi hodinku, dvě, než se počasí nějak srovnalo a my mohli vyrazit dál. Dojeli jsme k jezeru, pokochali se, udělali pár fotek a v dálce byla vidět na kopci nějaká chajda. Po krátkém hlasování jsme rozhodli, že se jedná o Orlí hnízdo, udělali dalších pár fotek a vydali se zpět do města. O krásách okolní krajiny asi tolik psát nebudu. Nestačí mi na to moje slovní zásoba superlativů, fotky to navíc vystihnou o něco lépe a stejně by se tam každý měl podívat. Tak dokonale čisté jezero plné ryb vklíněné mezi dvoutisícové vrcholky, prostě paráda.

Jezero Königsee
Pohled na Orlí hnízdo

Ve městě jsme poslali pohledy, nakoupili a konečně si vzpomněli i na tu houbičku na nádobí. Vanilková cola nikde a závislost na máslových sušenkách zatím nulová. Kousek za Berchtesgadenem si svůj první pád vychutnal konečně i Rob. Jako obvykle jsme jeli po rovinách a do mírných kopců těsně za sebou, abychom šetřili síly. Těsně za sebou znamená opravdu těsně. Já jel první, těsně za mnou Dejv a za ním Rob.
Jedeme po cyklostezce a kousek před námi něco opravují. Jako správní Němci to řádně označí směrovými kužely. No a jak první dva dny jízdy táhnu z 90% já, tak si neuvědomím, že ti dva za mnou nemají tak skvělý výhled.
Já se tedy v klidu kuželům vyhnu, za mnou se pak ozve „ty vole!“….. to se jim vyhne i Dejv a nakonec se ozve tupá rána…. Rob se už vyhnout nestačil, naboural a sletěl do živého plotu. Nic se mu nestalo, ale chvíli trvalo, než jsme dali dohromady kolo, konkrétně přední brzdy.

Tak jsme pokračovali dál a dál, do kopce a ještě většího kopce. Berchtesgaden byl nějakých 550 m.n.m. U Ramsau jsme si pak užili solidní stoupání až do 900 m.n.m. Chvílemi dosahovalo až 12%, ale v průměru nemělo ani 7%. Zajímavější, než stoupání byl následný sjezd. Zde padl i rychlostí rekord. Ačkoliv jsme později sjížděli větší kopce, tenhle byl zajímavý tím, že zde bylo minimum zatáček a tak nám umožnil jet až 76 km/h. Sjeli jsme ho několik kilometrů k řece až do Unterjettenbergu (503 m.n.m.). A jelikož to byl nejnižší bod v okolí, začali jsme zase stoupat 🙂 Stoupání bylo mírné, takže se nejelo úplně nejhůř. Horší bylo, že si takhle v klidu jedeme na kolech poblíž německo-rakouských hranic a z ničeho nic, zrovna když je to chvilku z kopce, tak nám tam hodí značku rychlostní silnice. Takže porada, otočka, porada s chlápkem na benzínce a šup oklikou na cyklostezku. Jelikož nám to pak udělali ještě dvakrát, donutili nás pro dnešek zapomenout na silnice a využít krásné, ale štěrkovité cyklostezky podél řeky (proti proudu, jak jinak .. stoupáme 😀 ).

Cyklostezka podél řeky Saalach
Okolí cílové stanice Waidring

Zvyklí z Německa, že všechny supermarkety zavírají ve 20:00 ani moc neřešíme, že je večer a pomalu se blíží sedmá hodina. I když krátce před sedmou nás popadne trochu nervozita a před městem Lofer šlápneme do pedálů. Pohodová jízda se pak na chvilku změní ve zběsilý závod s časem. Na kraji města žádný krám není, tak jedeme dál, pořád dál, až v dálce vidíme Interspar a dosprintujeme k němu. 19:01.
Zkuste si tipnout… jen tak ze srandy… kdy asi ten Interspar zavíral?! 😀 19:00 ! Paní za zavřenými dveřmi už jen pokrčila rameny a ukázala na hodiny. No, co si budeme povídat. Hodně rychle nás přešel smích 😀 Ani další obchody ve městě na tom nebyly lépe a poprvé se nám zastesklo po naší vlasti. Po večerkách, Vietnamcích. V Plzni bychom hlady neumřeli. V Loferu naštěstí také ne. Našli jsme benzínku, kde prodávali základní potraviny a byť draze, dokoupili jsme nějakou vodu, těstoviny a guláš v plechovce. Slečna nám ještě poradila, kde je nejbližší kemp a my se vydali celkem v poklidu do Waidringu. Co si vzpomínám, tak toto byl nejklidnější večer vůbec. Bylo půl osmé, věděli jsme, kde budeme spát, neměli to tam daleko, nikam jsme se už nehonili, jen si to vyšlapávali a celý dojezd jsme si doslova vychutnali. Kemp byl zase o euro na osobu dražší, ale 8€/osoba nebyla špatná cena. Navíc stále ještě promočení jsme toužili po teplé sprše více, než po čemkoliv jiném. Postavili jsme v klidu stany, zdrbali tu partu cyklistů vedle, kteří byli o poznání lépe vybaveni než my (oblečení, stany, kola, GPS, výbava o které se nám ani nesnilo), já začal vařit a kluci se znovu vydali do sprchy. Zní to trochu teple, ale co, tento článek píšu já 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *