Dámské záchodky, Hitler a Alpy

První noc na louce neznámo kde, ale daleko za hranicemi, jsme přežili. Hodíme do sebe pár Dejvových perníčků, sbalíme naše bydlení, umyjeme nádobí v potoce (koupit houbičku nás nenapadlo, takže rukou a v sakra ledové vodě) a  vyrážíme k Dunaji. Konkrétně do Passau.
Při pokusu dostat se na silnici dojde také k prvnímu pádu. Dejv ještě nemá v tretrách moc najeto a naivně si myslí, že projede tím pangejtem bez úhony. Přední kolo se mu zaseklo, nestihl vycvaknout tretru, krásně si tam ustlal a nám se postaral o skvělou zábavu. Až do Passau se jelo perfektně. Vítr nám foukal do zad, jeli jsme po takové lepší silnici a chybějících 20km jsme zdolali za tři čtvrtě hodiny. V Passau jsme měli za úkol najít poštu, poslat první pohledy a nakoupit. Zdánlivě jednoduchý úkol.

Poštu jsme našli celkem rychle. Stačilo zajet do úplného centra k tomu největšímu kostelu a tam se zeptat. Problém nastal až poté a doprovázel nás pak v každém větším městě. Není těžké se dostat do centra, stačí hledat velkou věž, kostel a jet tam, kde je hodně lidí.
Horší je, se z toho města vymotat. Tak jsme tedy párkrát zabloudili, nakoupili, najedli se a začali studovat mapu. Na odhad vzdáleností jsem použil měřítko a prsty, výškový profil jsme neměli a tak jsme se rozhodli, že dnes dojedeme do Berchtesgadenu.
Někteří z nás (já 😀 ) uvažovali dokonce o Kitzbühelu, Zell am See. Pro ověření naší naivity využijte cokoliv, co dokáže určit vzdálenost a převýšení.

Nejprve jsme vyrazili z Passau podél řeky Inn, kde jsme narazili na nádhernou vyasfaltovanou cyklostezku. Na jedné straně vlakový koridor, na straně druhé řeka. Sice proti proudu, ale i tak nám to garantovalo poklidnou rovinku. Značená byla zatím jen do Schärdingu, kde jsme se jako obvykle trochu zamotali. Naštěstí jsme zahlédli ceduli, která značila informace pro cykloturisty a vydali jsme se tímto směrem. To, kam jsme dorazili mi doslova vyrazilo dech.

Venku bylo pod střechou několik laviček a stojany na kola. K tomu volně přístupná servis stanice pro cyklisty, kde bylo zdarma dostupné veškeré nářadí. Budova pak měla několik místností. Jedna místnost byla plná regály s mapami a informacemi o místních cyklostezkách, zajímavých místech atd. Vše zdarma.
Dále tam pak byly veřejné záchody a umývárny. Také zdarma. Navíc vše bylo čisté a hezky upravené. Nevěřil jsem vlastním očím. Vybrali jsme si pár map, díky kterým jsme mohli naplánovat cestu po cyklostezkách místo silnic. Dejv se pak rozhodl jít na záchod. Když jsem po chvilce vyrazil také, zaujalo mě, že jsem ho nepotkal ani cestou, ani na záchodech. Podivné zvuky však vycházeli z dámských toalet.
Tak jsem hodil sprint pro foťák, abych ho navždy zvěčnil 😀 O něco méně vtipná přišla tato situace paní, která také chtěla použít toaletu a když viděla Dejva, tak si asi 5x ověřila, zda opravdu jde na dámské.
Inu, vyrazili jsme dál. Cesta už bohužel nebyla tak krásná. Byla hrozná. Několik hodin uplně stejná, hnusná, štěrková a všude kolem jen křoví. Nebavilo mě to. Jediné, co mi zvedlo náladu bylo, když se Rob šel osvěžit a zahučel do potoka. Tady mu nepomohl ani opěvovaný Gore-Tex.

Tak jsme dorazili až do Braunau am Inn. Kdybychom věděli, co je to za město, strávili bychom tu hodiny a následovaly by desítky fotek. Místo toho jsme tu jen nakoupili v Eurosparu, kde Rob poprvé zahlédl vanilkovou kolu (měli jí jen v baleních po šesti, tento příběh bude pokračovat), změnili trasu do Salzburgu z otravné cyklostezky na zkratku po silnici a jeli dál. Na rozdíl od jiných měst, Braunau am Inn svojí slávu moc najevo nedává.

Silnice do Salzburgu byla celkem frekventovaná a nejelo se zde úplně ideálně. Navíc nám pomalu začalo docházet, že Berchtesgaden byl celkem naivní cíl. Ovšem nálada se zvedla, když jsme v jednom malém městečku vyšlápli horizont a poprvé viděli Alpy! Já z toho měl druhé Vánoce, zatímco Rob zůstával v klidu, jelikož tušil, že další dny se nám naskytnou mnohem úchvatnější pohledy.

V Lidlu, před kterým postával takový divný chlapík, který se hezky usmíval na všechny mladé chlapce, jsme nakoupili na večeři i snídani. Také jsme s Robem poprosili Dejva, zda ve své zázračné lékarničce nemá něco na žaludek, protože nás už pár hodin pěkně bolelo břicho. Dejv tam měl snad 20 druhů prášků. I rakovinu by s tímto arsenálem dokázal vyléčit, ale na žaludek nic. Jen černé uhlí.
Jelikož se dále silnice proměnila v rychlostní, byli jsme nuceni ji opustit a díky radě jedné babičky jsme se napojili na cyklostezku podél řeky Salzach, která vedla až do Salzburgu. Zde došlo i k druhému pádu. Nekoukal jsem na cestu, Rob přede mnou zastavil, já to sice stihl dobrzdit, ale tretry jsem už nevycvakl. A stejně jako Dejv jsem si ustlal v trávě 🙂 Krátce před Salzburgem jsme však museli zastavit. Kombinace ujetých kilometrů a hlavně bolesti břicha nás donutili lízat samotnou sůl a pozřít i to černé uhlí, jak nám bylo blbě. Já si při této pauze položil mé krásné čiré brýle Uvex na brašny, kde jsem je pak samozřejmě nechal. Když jsme pak vyjeli, slyším po chvilce, že něco spadlo a asi vteřinu na to slyším křupnutí. Ani německá kvalita nepřežije pod kolem se stokilovým nákladem.

Do Salzburgu jsme dorazili už skoro za tmy, což nám nedalo možnost se plně kochat jeho nádhernými památkami. Ani jsme nedostali šanci pořádně prozkoumat ten úžasný noční život, jen jsme zkonstatovali, že jsme v opravdu nádherném městě a řekli si, že se sem jednou velmi rádi vrátíme. Hlavní starostí totiž bylo najít místo na spaní. A to byl sakra problém. Nejprve jsme se pokusili dostat za Salzburg. Když jsme však pomalu začali opouštět město, začali se všude objevovat cedule, že jsme v chráněné oblasti a že je tam zákaz kempování. Tak jsme se pokusili poohlédnout po mostech. Jeden se nám líbil, ale z obou stran vedly frekventované cyklostezky, které byly i teď v noci plné lidí. Navíc tam byly všude kameny. Po hodině zoufalého hledání za zvuku hromů z blížící se bouřky, jsme začali trochu propadat zoufalství. Začaly se objevovat nabídky na hotely. Takový Rob byl ochotný zaplatit 40€ za noc v teple a suchu. Zkusili jsme tedy nějaké hotely. Pokoj tam na noc vyšel na 90€, ale bohužel měli plno. Tak jsme se vydali hledat další. Dost jsme bloudili, začínalo pršet a hodiny ukazovali už deset večer. V tu jsme narazili na policejní hlídku, která za Salzburgem chytala auta. Zeptal jsem se jich na možnost spaní a ti nás odkázali na oblast hotelů, kde je i jeden kemp. Při té příležitosti také zkontrolovali naší výbavu 😀 Naštěstí byli v pohodě a uvěřili tomu, že jak Robovi, tak Dejvovi došly baterky u předních světel 😀 Jen mi nařídili, abych jel jako první.

Tak jsme zase chvilku hledali, bloudili, až jsme dojeli k těm hotelům. Plno. Ve všech. Dejv, který žije v Mariánkách, kde hotely zejí prázdnotou, prostě nechápal. Ani jedno volné místo v celém Salzburgu. Nakonec jsme našli ten kemp. Byl už sice zavřený, ale vrátný nás tam pustil s tím, že se máme ráno nahlásit na vrátnici a každého z nás to vyjde na 7€. Neváhali jsme ani vteřinu, zajeli dovnitř, postavili stany a já začal vařit „rizoto“ (rýže+měkký salám+zelenina na způsob moravanky + sůl + pepř). Kluci se mezitím zašili do krásně teplých sprch. Po dnešních 175km s bolavými břichy a trápením na konec to byla parádní odměna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *