Bouřka, dálnice a závod s páprdou

Den jedenáctý musíme dle dohody odvyprávět každý ve svojí verzi. Jsem totiž podezříván, že bych si upravil začátek dne ve svůj prospěch.

Petr Staníček (jediná 100% pravdivá verze 😀 ):

Diskotéka v dálce pomalu utichá, v dálce hřímá a já usínám za zvuku kapek dopadajících na náš stan. Po nějaké době procitnu, jelikož jsem nalepený na mokré stěně stanu. Znovu usnu. Nezaberu však na dlouho, znovu se probudím, jelikož si čvachtám nohy ve vodě na kraji stanu. Je mi to nepříjemné a tak si je dam na mikinu, kterou tam mám na kraji položenou a znovu usínám. A znovu se probudím. Zase nohy, zase mokrá stěna. Takto se to opakuje několikrát. Když se naposledy probudím a už je venku světlo, zkontroluji čas. Za chvilku stáváme, Dejv spí a do vedlejšího stanu k Robovi nevidím. Okamžitě začnu kontrolovat, jak jsem na tom. Boty vlhké, ponožky promočené, spacák na několika místech mokrý, stejně tak i další oblečení, co mám v našem stanu. Je mi zima, chci se nějak zahřát a ze všeho nejvíce mi vadí mokré ponožky. Kouknu se a vidím hořák. Řeknu si, že má na jednu náplň vydržet hořet desítky hodin, nový plyn stojí stovku a tak neuškodí, když ho na chvilku zapnu. Zapnul jsem tedy hořák ve stanu a začal si nad ním sušit mokré ponožky. Po chvilce se probudil Dejv. Začal slovy „No to si děláš prdel?! Copa to dělaš?!“ …“Suším si ponožky“ …. Dejv zřejmě nebyl ztotožněný s mým geniálním nápadem, taktně mě upozornil na to, že jsem uplnej debil, že tohle není normální a donutil mě to vypnout.

Když donadával, vylezli jsme ven a pomalu začali zjišťovat stav a sčítat škody. Obloha zamračená, docela zima a foukal vítr. Jako první mi padl do oka Robův rozbořený stan, což neznačilo nic dobrého. Kluci pak pomalu začali vyndavat ven všechny své totálně promočené věci. Jejich spacáky se dali ždímat. Rob začal vyprávět, jak mu do stanu pršelo, jaký tam měl rybník a že je celý mokrý, stejně tak všechno co má. Včetně peněženky, peněz atd. Dejv to samé. Celý mokrý, spacák mokrej, všechny věci mokré. No a pak se tak nějak koukli na moje věci a usoudili, že jsem nějak podezřele suchej. Spacák vlhký pouze na pár místech, brašna scuhá, věci v brašně suché, mokré jen to, co bylo volně hozené ve stanu. Takže, když jsem se k nim přidal se slovy „byla to hrozná noc, všude voda, ani oko jsem nezahmouřil“, tak začali pěkně šílet 😀 Nějak nepřenesli přes srdce, že jako jediný neždímám spacák a dovolím si tvrdit, že jsem ani oko nezahmouřil 😀 A když pak Dejv ještě řekl Robovi o incidentu s ponožkami, tak mě zařadili mezi nejkrutější postavy dějin a začali si ze mě dělat srandu, která jim pak vydržela až do konce dovolené. Co na tom, že někteří lidé mají na svědomí miliony životů. Já jsem si dovolil být o trochu sušší, postěžovat si a ještě si k tomu sušit prádlo na hořáku …

David Harant:

Jako každou noc, tak i tuto jsem se díky skvělému spacáku, ve kterém je krásně teplo, pokud teplota neklesne pod 25 stupňů, opět nevyspal. Tentokrát však k nespavosti přispívalo i něco dalšího. A to něco bylo Standovo chrápání, které muselo probouzet i obyvatele vzdáleného hotelu. A kvůli kterému určitě museli zrušit i párty, konající se o ulici dál, protože jeho chrápání přehlušilo i jejich hlasitou hudbu. Standu nevzbudilo nic, ani zima ani nekončící déšť, díky kterému se u nás ve stanu objevovali drobné kaluže vody. Ráno jsem se vzbudil překvapivě kvůli horku, což byl velký šok po promrzlé noci. A pak jsem to uviděl. Nejenže celou noc chrápal, byl v teple a ani déšť ho neprobral, Standa si ještě k tomu všemu po ránu sušil jeho lehce navlhlé PONOŽKY na našem jediném zdroji teplého jídla na zbylý týden. V hořáku zbývala sotva polovina náplně, ale kdybych se neprobral a nezastavil ho, tak by si snad nahřál i spodky jen tak pro lepší pocit a zadnici v teple. Prolezl jsem stan, abych se dozvěděl, jaké škody večerní voda napáchala – všechno oblečení a větší část konce spacáku, který se opíral o vchod do stanu, bylo zcela promočené. Rozložili jsme všechny mokré věci na dřevěná prkna a ukázalo se, že dát naše batohy (ve kterých jsme měli věci na převlečení) k Robovi do stanu nebyl nejlepší nápad, jelikož jeho stan odolával dešti asi jako Plzeňák vychlazené dvanáctce. A díky čemuž se stejně jako já nevyspal. Jediný Standa (podle něj ani oko nezamhouřil) spal celou noc a byl nejvíce v suchu a proto byl z nás nejčilejší. Po složení stanu jsem si sbalil věci, nejmokřejší oblečení jsem dal na batoh, aby alespoň při jízdě trochu uschlo a vyrazili jsme.

Robert Zápotocký:

Po večeři jsme zalezli do stanů a těšili se na spánek. Při usínání jsem slyšel v dálce diskotéku a bouřku, ale nijak zvlášť mi to nevadilo a spokojeně jsem usnul…Ta spokojenost vydržela asi jen hodinu. Po hodině jsem se probudil a připadal jsem si, jako kdybych ležel ve stanu, kde je jen voda. Pak jsem otevřel oči a doopravdy jsem spal ve stanu, kde bylo tak půl centimetru vody. Respektive jsem nevěděl, jestli spím ve stanu nebo v rybníku. Rychle jsem vstal a chtěl jsem alespoň zachránit náhradní oblečení nebo alespoň boty, aby nebyly také promočené. Ale na to už bylo příliš pozdě. Měl jsem suchý jen jeden pár ponožek, který byl schován v malé nepromokavé kapse. Momentálně jsem se cítil asi jako kdybych jel týden na kole, neměl nic na sebe a přitom jsem byl 1000km od domova skoro bez peněz (peníze ještě nějaké byly, ale i peněženka byla totálně promočená). Nezbývalo mi nic jiného než o půlnoci vylézt ze stanu na déšť, jelikož i samotný déšť byl příjemnější, než sedět ve vodě. Přitom jsem si říkal, že ty dva parchanti vedle mě spí jako nemluvňata a já byl celý promočený. Chvíli jsem jen tak seděl (tak hodinu jsem litoval toho, že jsem někam vůbec jel 😀 ) a pak jsem alespoň vzal ešus a odebíral jsem vodu z mého stanu. Nad ránem (okolo páté hodiny) když se trošku uklidnil déšť (už nechcalo, ale jen pršelo a vody ve stanu jsem měl minimálně) jsem zalehl do stanu, kde už byly jen loužičky vody a snažil jsem se usnout. Usnul jsem kolem šesté a probudil se v sedm. Pak už jsem jen čekal na to, až uslyším od kluků nějaká slova, abych mohl vylézt a mohl jsem začít sčítat škody. Po chvíli jsem jen slyšel, Staníčku to si děláš prdel!! Pak jsem se dozvěděl, že Dave byl na tom úplně stejně jako já a celou noc na něj pršelo a nespal a navíc poslouchal Standovo chrápání. Jen Standa ležel úplně vlevo (pršelo z prava) a on tak spal jako v bavlnce, jelikož na něj snad ani jednou nekáplo. Navíc měli kluci lepší stan než já, tak se jim tam netvořily louže. Jen jeho pár ponožek ležel na Daveho půlce a proto ho ráno nenapadlo nic jiného, než zapálit hořák (který jsme používali na ohřívání jídla) a začal si jeho jediné mokré oblečení sušit nad ním ( Sice je to totální hloupost, ale Standa je Standa 😀 ) a pak se Dave na něj podíval a začal na něj řvát to , co jsme slyšel já. Standa mu to chtěl oplatit a začal na něj řvát, ať ho nechá být, jelikož se vůbec nevyspal! 😀 takže shrnuto podtrženo. Já a Dave jsme spali asi jen hodinu a půl, měli jsme všechny věci totálně promočené, já jsem měl navíc stan rozbitý od větru, střepy po celé tašce (jelikož jsem si vezl od Berchesgadenu skleničku, kterou jsme tam dostali) a navíc jsem měl tašku a oblečení v ní olepené, jelikož nedělá dobrotu když se ionťák, který jsme měl v pytlíku rozpíchne o střep z rozbité skleničky a celý se smísí s vodou. A Standa? Chudáček měl promočený jedny páry ponožek a spal jen 8 hodin. …ale byl to zlomový den, kdy jsem pak každý den všem říkal, že už zítra budeme doma 😀


Za trest jsem umyl nádobí v řece na druhé straně silnice, sbalili jsme všechny věci, to nejvíce mokré dali navrch na brašny a vyrazili do Padovy. Ta byla už jen malý kousek a dopředu nás hnala naše milovaná tradice. Když zmokneme, musíme se usušit u McDonnald´s. Vítr po ránu foukal tak nějak všemi směry, ale už pomalu začínal mířit správným směrem, do zad. Cesta byla ze začátku jednoduchá, furt rovně dokud jsme nedorazili na kraj Padovy. Zde nás čekal zbrusu nový problém. Italské značení dálnic a rychlostních silnic. Z minulých dní víme, že Italové neumí označit pořádně vzdálenosti. Ani s dálnicemi na tom nejsou lépe. Jedeme tedy na centrum, podjedeme dálniční most a vidíme ukazatel Padova centrum doprava … dáme se doprava … nikde žádná značka … pak padova centrum doleva … uplně normální ukazatel …. pak jedeme a na silnici nápis „Padova centrum“ v levém jízdním pruhu … přejedeme tedy do levého jízdního pruhu a jedeme někam výš. Jelikož nikde není nic značeného a ve velkých městech běžně jezdíme po čtyřproudových silnicích, nepřijde nám to divné… Dokud na nás nezačnou všichni troubit. Nakonec zastaví jedna dodávka, vyběhne řidič a začne mi zběsile vysvětlovat, že vjíždíme na dálnici, že tu nemáme co dělat. Optám se tedy na cestu do centra, otočíme se a jedeme jinudy. A jedeme správně. Po pár set metrech vidíme obří „M“ a to znamená jediné …. snídaně ! V teple ! Přijedeme, zjistíme, že otvírají až za 10 min., zaparkujeme kola, počkáme, objednáme si jídlo a zabereme největší stůl v patře. Rob vytáhne všechny bankovky z peněženky, aby je vysušil a já vytáhnu mapy. Začneme řešit jak pak dál z Padovy na Veronu a Lago di Garda, což byl takový dnešní cíl.

Po nějaké hodince a půl v teple vyrazíme do centra Padovy. Krom snad prvního nepříjemného chodce, který nám nechtěl poradit s cestou jsme nenarazili na žádnou překážku a dojeli do centra. Krásné jako vždy. Historické budovy v italském stylu, spousta soch, slavných věží, slavných kostelů a dalších památek. Jako první však hledáme poštu, abychom poslali pohledy ze včerejší návštěvy Benátek. Optáme se, najdeme, zaparkujeme před poštou, pohledy už nadepsané z mekáče a já vejdu dovnitř. Mají tam automat na lístečky, obdobně jako na některých poštách v ČR. Další podobnost jsem našel v tom, že jsem mačkal jako blázen a nic. Až se nade mnou jeden Ital smiloval, praštil do toho, zmáčkl to vší silou a lísteček vyjel. Pak se asi 15 min. nic nedělo, krom toho, že na jedné přepážce si paní povídala s jinou paní bůhví o čem a na té další zase jiná paní něco hrozně dlouho řešila. Nikdo nikam nespěchal. Po nějakých 20 minutách jsem se dostal na řadu a pohledy poslal.

A tak jsme mohli vyrazit na prohlídku a fotit. Kousek za poštou byla jednosměrka, která však neplatila pro cyklisty. My mohli jet z obou stran. Tak jsme tam vjeli a proti auto. A jak jsou ty historické uličky úzké, nechtěl jsem to riskovat a raději jsem zabrzdil u kraje. Rob zabrzdil v pohodě, Dejv taky … zastavil … 1 …. 2 …. 3 …. a fláknul sebou o zem 😀 Italové nechápali, Dejv nadával a Rob se nám smíchy málem rozbrečel. Tretry. Když se nepodaří vycvaknout, postarají se o zábavu. Ten pohled na Dejva, který stojí na místě, na absolutní rovince a pak už jen jeho bezmocný výraz ve tváři a pád zařídil Robovi druhé Vánoce. Když se mu smál ještě po půl hodině od incidentu, začal jsem si z Roba utahovat, že se bude Dejvovi smát snad ještě na Passo dello Stelviu…. Ano … smál se mu ještě tam 😀
Návštěva Padovy byla moc hezká, určitě jsme zapomněli na spoustu superslavných památek, ale my museli razit dál. Do Verony.

Vymotat se z města byl problém jako obvykle, ale lidé nám celkem pomáhali. Paní ukázala cestu, na semaforech zas zastavil vedle motorkář a hned si s námi začal povídat. Kluci se mi sice vysmáli, že se ptám motorky s italskou značkou (sem si nevšiml) z jaké země jsou, ale sami toho moc nenakecali.
V klidu jsme si pokračovali po silnici SS11, hezká rovinka, vítr zatím nijak moc do zad nefoukal, ale špatně se rozhodně nejelo.

Sranda znovu začala kousek před dalším velkým městem Vicenza. Za Al Passo byla velká dálniční křižovatka a i naše SS11 se do toho na chvilku zamotala. Byli jsme sice na běžné silnici, ale z ničeho nic se nějak zmateně zamotala hned vedle dálnice, nikde žádný zákaz cyklistům či značení dálnice, rychlostní silnice, nikde žádné mýtné brány, ale najednou jedeme po něčem, co vypadá jako dálnice a hned vedle toho vede souběžně další dálnice. Nechápali jsme, co z toho má jaký statut a ani teď s mapami po ruce to řešení nechápu. Ovšem dle reakcí řidičů bylo zřejmé, že tam nemáme co dělat a dle naší malé papírové mapy bylo jasné, že další sjezd z této dálnicosilnice je až za pár km. A tak jsme zdrhli přes plot 😀 …
Vedla tam taková malinká silnička odkud nás už prostě nemohli vyhnat. Maximálně tak za krádež jablek. Jo a rostlo tam nějaký divný ovoce, které neznám a tak jsme ho raději nechutnali. Takový divný jablka to byly.

Každopádně jsme konečně jeli správně a brzy se dostali na kraj města. Možná nás budete chtít ukamenovat, ale my kulturní barbaři opravdu netušili, že je Vicenza na seznamu UNESCO a tak nás zde nejvíce zajímalo nákupní centrum, jídlo na večeři, džus a sušenky. A ještě nás zaujalo, jak si zde hlídají svá kola. Řetězy byly často větší, těžší a dražší, než celá kola. A chlapík co přijel na drahé silničce si jí prostě vzal s sebou do Eurosparu a tam jí zaparkoval pod kamerou u pokladen.

Z Vicenzy jsme se vymotali celkem rychle a kousek za ní jsme zastavili na WC a hlavně na změnu oblečení, jelikož se obloha roztrhala a začalo parádně svítit slunce. K tomu se zvedl vítr, zvedla se i nálada a obojí nás hnalo dopředu neuvěřitelnou rychlostí. Držet stabilně desítky minut 40 km/h s 12 Kg zátěže na horských kolech poté, co jste na nich dojeli přes alpy do Itálie, to je prostě výkon. Počasí ideální a to si tu rychlost prostě užíváte. Jeli jsme po naší SS11 až někam za vesnici Castelletto, kde jsme se zase setkali s nesmyslným značením, kde Verona byla snad všemi směry. Kluci na mě jasně řvali, že mám vyjet třetím výjezdem doleva a tak jsem jel samozřejmě druhým rovně. Zase na nás troubili a zase jsem nechápal proč, když jsme na normální silnici. A teď, když zpětně vidím mapu, tak vůbec nechápu ani troubení, ani značení, ani proč jsme jeli doleva. SS11 nás jako normální silnice mohla furt rovně dovést až do Verony. Jenže rovně byla opravdu nějak zmateně a kdesi v dáli značená dálnice. A tak jsme se otočili, odbočili a rozhodně nelitovali. Všude kolem nás jablečné sady s obřími čerstvými jablíčky. Okamžitě jsme zastavili a pár si jich vypůjčili. A otestovali. Vynikající!

Na dalším kruháči jsme zase zvolili směr Verona a v klidu si šlapali tempem kolem 28 km/h. V tom se zezadu vyřítí nějaký páprda. Zubů méně, než prstů na jedné ruce, kolo připomínající spíše zrezlou starou skládačku, věkově jak já s Dejvem dohromady…. Předjel nás jako nic. „Tak to ani náhodou!“ a už tam padají ty nejtěžší převody. Šlapeme, funíme, netrvá to dlouho a jsme zase před ním. Katastrofa zažehnána a vážně pochybujeme, že by chtěl s mladými vyježděnými sportovci závodit….
On to ale nevzdal!!! Netrvalo dlouho, já tam funím na čele a najednou vlevo páprda s úsměvem od ucha k uchu a jede dál. A jak nás vyčerpalo první stíhání, to druhé jsme si už rozmysleli. Nabral na nás dobrých 150-200 metrů. Tak si jedem nějaký kilometr dva a najednou začnu mít pocit, že ho doháníme. Přeci jen i páprdovi došly síly. Rob pomyslel na to samé a vyrazil vpřed. Zařadil se přede mne a nasadil 38 km/h! Jen aby zachránil čest naší výpravy! Já s Dejvem hned za ním, nalepení milimetry na sobě, abychom si dokonale rozráželi vzduch.
Dohnal ho, předjel ho a v tu chvíli sem se s ním prohodil na čele peletonu, abychom udrželi toto vražedné tempo i nadále. Na to prostě páprda nemohl reagovat, propadl se až na konec startovního pole se ztrátou několik set metrů.
Teď nás jistě všichni oslavujete, možná si zpíváte národní hymnu na počest našeho vítězství, možná někde ukápla i slza štěstí … ale než milé dámy vhodíte do schránky dopis s žádostí o sňatek s jakýmkoliv členem naší výpravy, musím tuto historku dokončit.
My jsme totiž nevyhráli tak jako úplně …
Na dalším kruhovém objezdu jsme jeli rovně směr Verona. A dle troubení a řidičů kamiónů, kteří kroutili hlavami a ukazovali ruce v želízkách jsme evidentně zase vjeli na rychlostní silnici či dálnici. A víte, jak jsme to poznali definitivně? Páprda jel za námi, zamakal, aby nás dohnal a to vše jen proto, aby Dejvovi řekl, že vjíždíme na dálnici a máme se otočit. Jakmile mu to řekl, otočil se, zmizel někde v dáli a už jsme ho nikdy neviděli.
Tak jsme páprdu poslechli, dojeli ke kruháči a vyrazili jediným směrem, který nebyl na dálnici. Dojeli jsme do nějaké průmyslové zóny. Projeli jsme jí směrem na Veronu a když na konci vyjíždíme ze zóny směr Verona, hádejte před jakou značkou se zastavíme?! Dálnice! Kdo by to byl čekal. Jediná možná cesta tím směrem a dálnice. Tak to otočíme, již celkem zoufale a snažíme se najít cestu do Verony. Z jedné strany dálnice, přes kterou se nelze dostat, z druhé strany železniční koridor. A tak zajedeme do slepé tiché uličky v průmyslové zóně kdesi v Itálii. Když se zoufale otáčíme, zastaví vedle nás auto. „Tak a teď nás tu rozkuchají a bude konec“ …. klidně to mohli udělat, tam by se na to nepřišlo… já se však hrdinsky zeptal na cestu do Verony … chlapík mě ani nezakuchl, ani nezastřelil … pozitivní znamení … chvilku se mi to snažil anglicky vysvětlit, ale pak se na to vykašlal a řekl jen „follow me“. Normálně ten chlapík nás svým autem vyvedl z té průmyslové zóny až na tu správnou silnici, kde nám ještě podal další instrukce.

A tak jsme jeli směr centrum Verony. Na kraji mě zaujala cedule, že je Verona na seznamu památek UNESCO a tak jsem se domluvil s klukama, že pojedeme do centra. Alespoň na chvilku. Rob sice vypadal, že mu je nějak blbě, ale i tak souhlasil.

Nejprve jsme se motali někde starými uličkami a nic moc. A tak jsme se nakonec rozhodli to otočit. Přejeli jsme řeku přes takový starý most (je snad na všech fotkách Verony), kde byla spousta pěších a dali si výbornou zmrzlinu. Pak jsme pokračovali. A vlastně téměř omylem jsme se dostali do pravého centra Verony. Tamto nebylo centrum, ale nějaký ošklivý okraj. No a v tom centru to bylo naprosto úžasné! Snad nejhezčí město v jakém jsme byli. Krásné budovy, krásné památky, nádherná atmosféra a nejlepší ženský v celé Itálii … suverénně… část domorodkyně, část z dovozu, obojí luxusmí. Něco jsme nafotili, pokochali se a rozhodli se vyrazit z města hledat kemp ve směru Lago di Garda. A tak jsem se hned za nějakou slavnou dírou v zemi (asi pár tisíc let stará římská stavba) zeptal místního policisty na cestu. Ten vytáhl blok na pokuty a …… nakreslil mi na něj mapku! Povídal a kreslil, pak se ještě zeptal odkud jedeme, kam míříme a popřál šťatsnou cestu. No a když jsme následovali tu mapku, tak jsme se dostali ještě na hezčí místa, než jsme byli. A tak jsme se dostali třeba k slavné Areně, takovému menšímu Koloseu (3. největší římská aréna na světě pro 30 tis. diváků). Prostě pecka. Veronu jsme vyhlásili za nejhezčí město naší cesty, ještě hezčí, než Benátky. Ideál pro ženský, páry nebo mladíky na lovu. Takže vlastně pro všechny 🙂

My ale vyrazili hledat ještě jednu Highlight! Fotbalový stánek A.C. Chievo Verona! Bohužel mapka pana policajta s doprovodem v lámavé angličtině nestačila úplně, odbočili jsme o křižovatku dříve a skončili zase na nějakém podělaném okruhu, kam cyklisté nesmí. Vykašlali jsme se na to, jelikož hned další sjezd ukazoval na fotbalový stadion. Dojeli jsme tam a mohli jsme konečně skákat radostí. Tento rozhodně nebyl zapuštěný v zemi jako v Udine. Tohle byl pořádný stadion! Slouží oběma městským fotbalovým klubům Hellas i Chievu a soutěží na něm i místní atleti.

Když jsme udělali další hromádku fotek, vydali jsme se hledat nějakou cestu k Lago di Garda. Už bylo zase kolem osmé večer. Bloudilo se nějakou dobu, ale nakonec jsme chytli správný směr. Pak jsme hledali kemp, který měl být někde podél naší silnice. Zastavili jsme u takového vinařství, kde byl kemp značený a opravdu tam měli travnatý plácek pro pár karavanů. Po zazvonění přišel majitel a začal s námi jednat o ceně. Myslím, že noc se stanem a pár žetonů do sprchy navíc jsme uhádali na nějakých 25€, což byla dost dobrá cena. Pomohlo i to, že jsem s ním mluvil Německy a s klukama česky. A také to, že se tvářili hodně kysele na to, že sprcha je jen na žetony a na 3 minuty.

Rozbalili jsme stany, Rob se šel koupat, my vařili a já se dal do řeči s německy mluvícím párem vedle nás. Byl to mladý pár po škole, kteří letěli do Madridu a zpátky jeli na kolech. A právě přes Itálii vedl závěr jejich měsíční výpravy. Předali jsme si pár typů, převyprávěli zážitky, docela se pobavili, jen Dejva moje klábosení trochu vytáčelo. Nerozuměl ani slovo a nenávidí Němčinu 😀 Ale nemohl si stěžovat. Chlapík vytáhl svojí GPS (salám, frajeři jezdí max. s vytištěnou mapou z googlu) a ukázal mi na ní parádní cyklostezku, která prý měla vést od Gardy až pomalu k Passo dello Stelviu. Představa stovek kilometrů po asfaltové dva metry široké cyklostezce byla vážně příjemná.

Najedli jsme se, mám takový pocit, že jsem vařil něco na způsob guláše (fazole, salám, maso, rajčatová omáčka) a zalezli do spacáků. Nevím, jak kluci, ale já už měl večer všechno krásně suché 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *