Boj o Passo dello Stelvio a chlebová pochoutka

Den čtrnáctý se stal vrcholem naší Tour. Byl ze všech nejdelší, nejnáročnější a samotný by vystačil na román. Pohodlně se usaďte, udělejte si něco dobrého k pití a přečtěte si historky z boje o Stelvio i o utrpení ve Švýcarsku z pohledu každého člena výpravy.

Den 14. očima Petra Staníčka:

Po ranním vstávání se mi kluci snažili povyprávět, jak v noci běhalo něco, kolem našich stanů. Ale každému pravidelnému čtenáři musí být jasno, že i kdyby si tam rodinka medvědů porcovala Dejva, tak mi to můj klidný a tvrdý spánek nepřeruší.

První ranní zastávkou bylo Prato dello Stelvio, kde jsme si došli na WC v infocentru. Upřímně, moje lednička je špinavější, než jejich záchody. Neuvěřitelný luxus. Následně jsme shlédli expozici zvířat, které vysazují v okolních lesích. Zde jsme pochopili, co nám v noci běhalo kolem stanů. No a pak jsme vyrazili nakoupit zásoby. Zde si hlavně vzpomínám, jak strašně moc mi smrděly mé cyklistické rukavice 😀

Nakoupili jsme, dojeli za město a u řeky se začali připravovat na výšlap. Kolem projeli i čeští cyklisté, otec se synem na parádních silničních kolech. Chlubili se nám, že dojedou na druhou stranu do Bormia a večer zase zpět. S otevřenou hubou a trochou závisti při pohledu na jejich kompletní výbavu vážící méně, než jedna naše brašna jsme se začali protahovat, rozdělovat jídlo a domlouvat se na všech možných scénářích.
Proslovy před výšlapem byly standardní. Každý svým tempem, volně, nic nepřepálit a proboha hlavně žádné závodění.

Abych se přiznal, měl jsem strach. V posledních dvou dnech se u mě projevila slabost, únava. Kluci byli v kopcích lepší a největší sportovní výzva života tu na nás cenila zuby. V nohách více, než 1550 km za pouhých 12 dní. To prostě srovnalo síly na startovním poli. Můj tvrdý trénink už nebyl znát. Pokusil jsem se trochu vyhecovat. Připomněl jsem si, že je 23.8. a 2.7 na mé narozeniny jsem si teprve montoval se zánětem průdušek mé první dospělácké kolo. Rozhodl jsem se bojovat a nechat tam všechno. Nenechat si Roba ujet, i kdybych při tom měl padnout.

No a co myslíte? Každý své tempo? Na Grossglockneru jsme začínali já 10km/h, Dejv 8km/h, Rob 7km/h. V průběhu cesty pak každému ta rychlost logicky spadla o 2km/h. No a Passo? Dejv si jel své tempo, svých 8km/h, ale ten zmetek přede mnou začal zrychlovat. 10 … 11 … 12 … 13. Úplná magořina, ale přísahal jsem, že se nevzdám a držel se ho zuby nehty. Za druhou zatáčkou jsme ztratili Dejva. On je ještě trochu normální a jel si své. No ale Rob mě nemohl setřást a tak si vzpomněl na Tour de France a snažil se utrhnout. Zrychlil na 20km/h, kousek ujel, já okamžitě zareagoval, dohnal ho a on to zbrzdil na 7km/h. Chvilku si odpočal a znovu. A znovu. A ještě jednou. To mě tak sralo a přemýšlel jsem co s tím. V hlavě jsem měl jedinou možnost obrany. Útok. Napadlo mě to při jeho třetím pokusu o trhnutí. Držet se ho zuby nehty a počkat si na ten moment, kdy začne zpomalovat, nebude moct, já seberu všechnu sílu a trhnu se mu.

Ale do hlavy si nevidíme. On věřil, že nemohu a že to vzdám. Já věřil, že udělá chybu, že zpomalí v nevhodnou dobu a já nastoupím. Nedařilo se. Když nastupoval už asi popáté, tak jsem na něj zařval, jestli ho to baví a on vyprskl smíchy 😀
Naštěstí se před námi objevila křižovatka. Průsmyk Passo dello Stelvio jedním směrem, město stejného názvu druhým směrem. Vzhledem ke ztrátě Dejva znamenala tato křižovatka příměří. Kdyby tam nebyla, nezbylo by mi, než se kousnout, dál bojovat a bůhví, jak by to dopadlo.
Zbytek kopce jsme už jeli společně. Rob sem tam ujížděl, hlídal si své první místečko, ale pro mě boj skončil. Makat jsem musel už jen ve chvílích, kdy se ztratil z dohledu.

Když opomenu soutěž, byl to nádherný výšlap a za celou Tour nejlepší ze všech! Už jsme byli zkušení z Grossglockneru, věděli, jak to bude probíhat a více jsme si to užili. Navíc nás tu netrápilo tolik aut a autobusů. Ty pohledy, ta krajina, ta silnice. To se nedá popsat, vyfotit, natočit, to se prostě musí zažít! A věřte, že když nahoru šlapete několik hodin, tak si to stihnete vychutnat se vším všudy.
Jediným zádrhelem byla náhlá změna počasí ve výšce přes 2500 m.n.m. Tedy výška, kde nejvyšším porostem je tráva, nejsou žádné budovy, sloupy, zastávky, zkrátka nic, kde by se člověk mohl schovat, když začalo pršet. No, a jelikož bychom se s deštěm snadno vyrovnali, tak začaly pro jistotu i padat kroupy. A nám nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a dál šlapat. Tak kilometr do cíle, když začalo přituhovat jsme dostali geniální nápad. Vystartujeme a rychle to dojedeme. Nápad dobrý. Provedení: 20km/h …. 15 km/h …. 10 km/h …. 6km/h 😀 Po překonání téměř dvou kilometrů převýšení, třech hodinách šlapání a v 10% stoupání je velmi naivní si myslet, že trochu zamakáte a za minutku jste nahoře.

Každopádně po nějakých 15 minutách jsme dorazili na vrchol, schovali se u stánku, kde jsme potkali i ty dva Čechy z rána. My burani na horských kolech z bagáží jsme je dohnali. Udělali jsme tedy pár společných fotek u cedule a zalezli do Pizzerie uschnout, ohřát se, najíst se a připravit se na sjezd.

Vzhledem k neustávajícímu dešti jsme na trochu vhodnější počasí čekali několik hodin. Přeci jen sjezd při 10-12% klesání vy rychlostech kolem 50-60 km/h na mokré vozovce za deště není nejbezpečnější a nejpříjemnější záležistostí. Čekání jsme si zpestřili získáním certifikátu o zdolání Passo dello Stelvia, focením silnice, aut nebo i třeba oblékáním ve stylu kokosy na sněhu. Kdy jsme na sebe navlékli zkrátka všechno, co jsme měli v brašnách.
Když se počasí umoudřilo, vyrazili jsme na druhou stranu. Ale ne do Bormia, nýbrž do Švýcarska. Cestou, která na mapě není moc zvýrazněná. U hranic jsme potkali skupinku Švýcarů, která si s námi popovídala o tom, odkud jsme, co tu děláme, kam jedeme. Docela čuměli, ostatně jako každý. Pak nám jeden zazpíval nějakou jejich národní písničku o naší vlasti a taky prozradili, že jsme chytli dobrý termín, páč za pár dní prý hlásí sněhové přeháňky.
Cesta dolů nebyla ideální, bylo mokro, člověk si musel dávat pozor, včas brzdit, ale stejně to byl neskutečný zážitek! Půl hodiny jsme nemuseli šlápnout. Viděl jsem a vyfotil sviště, potkali jsme Ferrari offroad a vychutnávali jsme si tu úžasnou rychlost a lehkost.

Když jsme dorazili do první vesnice ve Švýcarsku – Santa Maria, tak už začalo znovu strašně pršet. Počkali jsme tedy na autobusové zastávce. Nijak se to nezlepšovalo a tak jsme se po půl hodině čekání vydali dál. Sice byl ještě čas, ale začali jsme hledat obchod, kde nakoupíme večeři a snídani. K našemu překvapení bylo už všude zavřeno. Obchody na vesnici zavírali již třeba kolem čtvrté hodiny odpolední. To v nás vzbudilo trochu nervozity. Byli jsme těžce promočení, neměli u sebe dostatek jídla a ani žádný kemp s teplou sprchou a večeří v blízkosti nebyl. Vydali jsme se tedy dále. Nikde ani noha, nikde žádný obchod, žádná benzínová pumpa, žádný kemp, žádné místo, kde bychom mohli hlavu složit. Nejprve jsme se zkusili zeptat na ubytování. Hotely jsme rovnou vynechali, ale zkusili jsme to u soukromníků. Zajímala mě cena ubytování se snídaní. Myslím, že to bylo kolem 70 Euro. Což bylo samozřejmě dost. Ale vzhledem k našemu stavu a vidině teplé sprchy, postele a snídaně jsme se shodli, že nějakých těch 25 Euro na osobu obětujeme. Jenže částka nebyla za místnost, nýbrž za osobu v místnosti 😀
Dobrá, tak se zkusíme alespoň někde najíst. Ve městě Cierfs jsme tedy zajeli k hospodě a koukli se na ceník. Nejlevněji vycházely asi boloňské špagety v přepočtu za necelých 500,- Kč. Když si vezmete, že při naší spotřebě energie bychom potřebovali každý tak 2-3 porce + pití, to už je snad levnější i poslat Roba s Dejvem na velký měsíční nákup 😀 Prostě na to jsme neměli. Benzínka zavřená stejně jako všechno a už se pomalu začalo stmívat. Sedli jsme si tedy na lavičku a zhodnotili náš stav.
Jsme promočení, unavení, nemáme kde spát a nejbližší větší město je Zernes. Vzdálený cca 30km, ale cesta tam vede přes Ofenpass (2149 m.n.m.). U cesty jsou navíc cedule se zákazem kempování a švýcarská policie je asi poslední instituce, se kterou bychom se chtěli hádat nebo které bychom chtěli platit pokuty.

Zásoby jídla vypadaly takto:

  • 1 balení chleba léčícího rakovinu
  • 1 jablko
  • Sůl, Pepř
  • Necelé balení rozinek
  • 2 plechovky Coca coly
  • Několik litrů vody

Inu, dali jsme si k večeři výbornou chlebovou pochoutku. Chléb s chlebem s trochou soli, pepře. Jako dezert se podávali rozinky, mohli jsme si kousnout jablka a jako aperitiv posloužil lok coly. Výborně nadlábnutí jsme se shodli, že nemá cenu stát a fňukat a pojedeme prostě dál. Zmáknem co největší kus trasy teď v noci a přespíme, až to bude možné, ideálně tak, abychom to ráno neměli daleko na snídani.
Následující kilometry byly utrpením zejména pro Dejva. Ten zde zažil těžkou krizi. Nenávidí jízdu v noci a ještě více nenávidí jízdu do kopce v noci. Když k tomu připočtete, že má za sebou výšlap do 2800 m.n.m., je promočený a hladový, dojde vám, že mu nebylo zrovna do zpěvu. Ale nebyl na zabití. Teda nechtěli jsme ho zabít, on to chtěl udělat za nás. Když třeba zastavil, že už dál nejede a že prostě bude spát tam, kde se zastavil. Což byl střed silnice, na jedné straně skála, na druhé údolí. Jediným logickým tahem bylo odvrátit myšlenky od současné situace. A tak jsme si začali vzpomínat a vyprávět si historky z celé naší Tour do Itálie. To nás trochu zvedlo.
Ofenpass jsme zvládli, dál jsme jeli těsně u sebe v absolutní tmě. Jediný, komu normálně fungovalo přední světlo jsem byl já a tak jsme si museli dávat extra pozor na auta a na cestu. Jak je vidět, na všech nočních fotkách, odrazky jsme měli všude. Na brašnách, pláštěnkách na brašny, tretrách, kolech, takže vidět jsme museli být velmi dobře, ale kdo by počítal s tím, že před půlnocí potká v horách cyklisty.
Do Zernesu jsme dorazili nad ránem. Světla pouličních lamp nám zvedla náladu stejně jako obchody, které budou mít ráno otevřeno. Stačilo tedy jen najít to místo na spaní. Kousek za městem tedy posloužil jeden most. Nebylo to spaní na slámě, jako v Itálii, ale přežili jsme to. Nefoukalo tam, nepršelo a po dnešním dni už jsme toho měli vážně plné zuby. A věřte mi, že po pár hodinách ve Švýcarsku klesla tato země v oblíbenosti na úroveň ani nevím čeho. Nechci ostatní státy urazit.

Den 14. pohledem Roberta Zápotockého:

Jelikož jsme spali opravdu blízko Passo della Stelvia, nemuseli jsme ráno chvátat. V klidu jsme se zabalili, něco zakousli a vydali se do obce, která byla od nás jen kousek. Zde jsme našli informační středisko. Zde jsme zjistili, že celou noc jsme spali v lese, kde žijí volně medvědi. Hledali jsme i nějaký obchod, jelikož jídlo docházelo, ale bohužel jsme nic nenašli. A tak jsme se za obcí začali připravovat.

Věděli jsme totiž, že zde doopravdy začínáme stoupat na Passo, i když v cyklistickém podniku Giro di Italia začíná oficiální stoupání až v následující obci zvané Trafoi (do teď jsem nepochopil proč až tam, když prudké stoupání začalo ihned od té obce, z které jsme vyrazili mi). Než jsme začali stoupat, přišly stejné přípravy, jako před Glossglocknerem. Protáhnout, připravit jídlo a uklidnit se. A opět jsme si říkali, že nebudeme soutěžit, kdo bude první na vrcholu. I když já věděl své. Standu jsem chtěl za každou cenu dostat. Myslím si, že i on s tím počítal, že budu dělat vše proto, abych nahoře byl první.  Jen Dave byl v klidu a předpokládal, že vše bude obdobné jako na Glossglockneru a každý si pojede tempo, na které má celou cestu. Jenže opak byl pravdou. Hned od začátku jsem šel dopředu a vyvinul tempo, které jsem věděl, že ani půlku stoupání nevydržím, natož pak celé. Jel jsem kolem 13km/h (jinak pro srovnání na Glossglockner jsem jel 6-7km/h). Standa se mě pochopitelně držel zuby nehty. Dave byl jediný rozumný a jel si to své. Proto jsme se mu během chvíle ztratili. Standa se držel stále. Pochopil jsem, že ho jen tak nesetřesu. Proto jsem se zvedl ze sedla a jel asi 100 metrů závratnou rychlostí přesahující něco málo přes 20km/h. Utrhl jsem se, ale jen na krátkou vzdálenost. Proto jsem jel opět „normální-nenorální“ tempo a díval se na Standu, jak mě chce dojet. Když jsem viděl, že už je skoro u mě, zvedl jsem se ze sedla opět a podruhé jsem se utrhl. Tohle se celkem opakovalo 4x. Po 4. kdy mi dojížděl na mě zakřičel: „ Baví tě to hodně?!!“ Z hlasu jsem poznal, že toho má dost a ještě jednou to zkusit, jel bych už sám. Ale už jsem toho měl také dost. Navíc dostali jsme se do Trafoi, kde byla křižovatka a jedna cesta vedla na vrchol a druhá jen do města Passo della Stelvia. Proto jsme raději počkali na Daveho. A věřil jsem, že moje chvíle teprve přijde.

Po pár minutách nás Dave dojel a mohli jsme opět společně vyrazit. Tentokrát jsem držel jen stálé tempo. Jel jsem 10-11km/h. Standa se dlouho držel, vypadalo to, že je to pro něj bez problémů. Jenže po několika kilometrech, už dávno za půlkou stoupání se za sebe podívám a Standa nikde. Tak se podívám pořádně dozadu a tam jsem viděl Standu, celkem daleko za sebou. Byl to pro mě skvělý pocit, dostal jsem ho na největší stoupání naší cesty 😀 Jenže v závěrečných 5 kilometrech vše hrálo proti mně.

Zatáhlo se a zašli padat kroupy, to znamenalo zastavit, obléct se. Všichni jsme se tak sjeli. Na posledním kilometru byl takový slejvák a kroupy, že jsme se všichni zvedli ze sedla, že už ten poslední kilometr zaspurtujeme. Jel jsem jako první. Nejdřív 25km/h po chvíli 20 po dalších desítkách metrů 15….10…5 až jsme měli všichni problémy vůbec dojet na vrchol. Bylo to doopravdy naivní :D. Pak přišla nejhorší část cesty. Na vrcholu jsme několik hodin čekali, až se počasí zlepší. Ale to se nestalo. A tak jsme po pár hodinách udělali pár fotek normálně krásného (teď celého pod mlhou) Passo dello Stelvia a vyrazili na sjezd po mokré silnici do Švýcarska.

Po prvních pěti minutách ve Švýcarsku jsem poznal, že i Kosovo by mi bylo milejší :D. Stále jen pršelo, obchody zavřené, restaurace překvapivě na naše poměry tak 7x předražené. Neměli jsme kde spát a tak i přes to, že jsme neměli jídlo a byli jsme vyčerpaní, vydali jsme se na další stoupání. Nejdřív jsme ale však dojedli poslední zbytky našich zásob. Díky bohu za náš včerejší nákup s Davem, kdy jsme omylem nakoupili 2 chleby místo jednoho. Tento chleba s kombinací pepře byla neodolatelná kombinace 😀 (proč s pepřem? Jelikož nic jiného už jsme neměli a suchý chleba klouže špatně do krku 😀 ) Bylo kolem půl desáté večer, kdy jsme vyrazili na stoupání. Nebylo těžké, ale Dave noční stoupání k smrti nenáviděl. Pořád nadával, že na to sere. Jenže uprostřed silnice mezi skálami nebyla možnost kde spát a proto musel jet dál. Když jsme dojeli na vrchol, museli jsme vrchol i sjet, jelikož stále nebyla možnost, kde přespat. Ale nuda rozhodně nebyla. Stále jsme poslouchali nadávajícího Daveho, že už fakt na to se*e, že nic nevidí. Sjeli jsme až do města Zernez. Kde jsme našli ideální most pod kterým jsme si ustlali. Bylo kolem půl jedné ráno, kdy jsme si lehli. Mimochodem až poté jsme zjistili, že 100 metrů od místa spánku byl camp. V tu chvíli jsem věděl, že Švýcarsko už nikdy více!

14. den v podání Davida Haranta:

Ráno:
Při večeři jsme si dělali srandu, že v okolí budou určitě nějací medvědi nebo jiní živočichové, kteří nás přijdou večer, až pudem spát, navštívit. Zalezli jsme do stanů a spali. Najednou mě uprostřed noci něco vzbudilo, uslyšel jsem šustění trávy, praskání větviček. Už sem skoro spal, když najednou se začal prohýbat nad mou hlavou stan, pak nad nohama a znovu nad hlavou. Medvěd? Rys? Nebo nadupaná veverka? Každopádně jsem se začal tlačit doprostřed stanu vedle Standy, který opět ani oko nezamhouřil a v době útoku zvířete na náš stan se bránil, tak jako se bránil proti vodě v našem stanu, tvrdým spaním a chrápáním. Pak jsem ještě slyšel, jak zvíře chodí kolem stanu, ale únava a ospalost byly silnější a za chvíli jsem opět spal.

Stelvio:
Rozdělili jsme si zásoby a vyrazili na kopec, kvůli kterému jsem podnikal celou tuto „dovolenou“. Standovi a Robovi dávám náskok abych je pořád nepředjížděl ( doufám že to nebudou číst 😀 ) a vyrážím klidným tempem, směrem na vrchol. Za pár desítek minut už ty dva nevidím a tak pokračuji v klidu dál a užívám si nejhezčí výstup na kopec z celé tour. V klidu předjíždím několik cyklistů, což téměř nikoho nepotěšilo, ba právě naopak, až na pána, který zrovna odpočíval, vyfotil si mě a popřál mi šťastnou cestu. Tedy to jsem si myslel, protože to bylo Italsky a nebylo v tom slovo pizza, netušil jsem, co říká. Možná mi přál, abych brzo píchnul, ale stejně jsem mu poděkoval a jel dál. Na naší první společné zastávce, mi Standa, kterýmu nefungoval foťák, vytknul, že jsem ještě nic nevyfotil. No on měl co říkat, když fotil naposled před 5 dny.

Na další zastávce, první občerstvovací jsme těch pár fotek pořídili a já vyrážím napřed, abych mohl po cestě fotit a ti dva na mě nemuseli tolik čekat. Pár kilometrů pod vrcholem jsme se sjeli a pokračovali dál společně, zlepšil se výhled na silnici před námi i za námi, ale navzdory předpovědi, kdy mělo být celý den hezky, se začalo zhoršovat počasí. Začíná pršet a na poslední vracečce přicházejí dokonce kroupy. Posledních pár desítek až stovek metrů … to zvládnu za pár vteřin (tak nějak jsem zapomněl na tři hodiny kopce v nohách a 10% stoupání), takže jsem vystřelil jak ferrari (které jsme mimochodem nahoře potkali), což mi vydrželo prvních 5m, pak nohy rezignovali, kroupy ne-kroupy, pokračoval jsem opět v klidném tempu až na navrchol. Naštěstí nahoře na kopci byly stánky, pod které jsme se schovali a s paní stánkařkou se podělili o svoje názory na déšť a kroupy v srpnu v Itálii, kam jsme se přijeli opalovat.

Večer:
Prší … Není místo kde bychom se mohli schovat, všechny krámy mají zavřeno, dochází nám jídlo, padá tma, tak přesně začíná utrpení tohoto večera. Na lavičce u silnice dojídáme všechny zbylé zásoby v podobě toustového chleba, pepře, soli, Robových rozinek. Před sebou máme slušné stoupání. Jed pár hodin po Stelviu opět do kopce už to samo by mi stačilo, teď ještě bez jídla a hlavně za tmy, no tam nahoru mě ti dva skoro vytáhli. Po výjezdu na kopec jsem byl rozhodnutej přespat klidně i uprostřed silnice. NESNÁŠÍM jízdu za tmy. Jediný kdo měl světlo, byl Standa, já viděl tak na metr kolem sebe a tečku Standova zadního světla. Těžko něco popisovat z jízdy, když není na co koukat. Myslel jsem si, že už je tak kolem půlnoci, ale když jsme dorazili do následujícího města bylo kolem 10 a mi jsme objevili most, pod kterým by se dalo přespat. Utrpení skončilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *