Acqua, Acqua tss tss a jedeme k mare

Probudíme se živí, zdraví, nikdo nás nevyhodil a ani po nás nikdo nechce peníze. Vypadá to, že kemp je opravdu opuštěný. Vylezu ze stanu a jdu se protáhnout o 100m dál na sluníčko. Na nebi ani mráček, dneska to vypadá dobře. Kouknu do mapy a cíl je jasný. Mrknout se na Slovinsko a pak rovnou směr mare! také ten úžasný pocit, že jsme už v Itálii. Po pár dnech zase nový stát, nová řeč, které ani jeden z nás nerozumí, nové prostředí, obchody, ceny, noví lidé. Sbalíme se a všechny věci necháme u lavičky…. Pomalu začínám pozorovat chlápky v jakýchsi uniformách a oranžových vestách s vysílačkami, kteří tu jezdí kolem plácku, kde jsme nocovali společně s asi pěti karavany.

Najednou se jeden chlapík vydá směrem ke mě. Mám z toho trochu blbý pocit, netuším, kde jsme a zda tu vůbec smíme být, ale říkám si, že to uhraji na chudáka neznalého cizince. „Italiano?“ povídá chlapík. „No, no … just english, czech, or german … deutsch“. Mávne rukou a začne vysvětlovat. Zběsile ukazuje na naše věci u lavičky a na naše kola, pak ukazuje na oblohu, někam do dáli nad kopec, nad hlavou kroutí rukou, jako kdyby házel laso za doprovodu zvuků „vzum, vzum, vzum“, pak ukáže na rybníček a začne „Acqua, acqua … tssss …tssss“ 😀 Koukám na něj, jak na blbečka a snažím se vymyslet, co mi říká. Pak mu to odkývu a jdu za klukama. „Co chtěl?“ …“Nevím, nerozumím mu…. asi se sem něco žene, bude pršet nebo něco“. Necháme ho chvilku být a on zase přijde a „vzum, vzum, vzum, acqua, acqua …. tsss tsss“ … v tom mi myslím Rob řekne „Ty vole Stando, on se ti snaží říct, že tu přistane helikoptéra a máme si to dát pryč, protože tu bude všude stříkat voda“ ….. „Ahaaaaaaaa“ 😀 …. Žádná bouřka, déšť, ale helikoptéra … konečně mi docvaklo, co předváděl 😀 Jak nemám problémy s angličtinou ani němčinou, tak už jsem pozapomněl na nohy, ruce a zvuky neandrtálců, což kluci ovládali evidentně lépe.

A normálně za pár minut opravdu vedle přistála helikoptéra. Nejprve přistála, hned zase vzlétla a my vůbec nechápali, proč jsme se měli klidit. Ale pak přiletěla znovu a tentokrát už pro vodu. Evidentně v horách něco hasila. Na plácku mimo civilizaci, který jsme objevili náhodou, páč široko daleko včera v noci nebylo vidět jediné světlo, bych opravdu nečekal budíček s leteckou show 😀

Když jsme se pokochali, vydali jsme se na cestu. Abych připomněl, kolo zase praskalo, jen jsem to vnímal o trochu méně s tím, že to prostě budu muset přetrpět. První vesnice nebyla daleko, ale byl to pravý kulturní šok. Uplně něco jiného, než Rakousko za rohem. Mě to třeba fascinovalo, kluci v roztřískaných, rozpadlých domech zalíbení nenašli. Mě se líbilo, jak se za těch 30 km změnila architektura, jak už všechno nebylo hezky spořádané, nýbrž ušmudlané, bez řádu, ale se svým kouzlem.
Slunce už pomalu začalo hřát a i vítr si dal říct a začal foukat správným směrem. A aby toho nebylo málo, už žádný podělaný krpály! Čekalo nás nějakých 150 km k moři jen z kopce a pak dalších 300km s maximálním převýšením 12m. A do toho budeme ještě večer u maaaaare 🙂

V prvním větším městě jsme vzali Eurospar útokem, doplnili zásoby i žaludky a vyrazili do našeho prvního cíle, Udine. Od začátku výpravy snad nejlepší jízda. Vítr nejprve nevěděl, kam foukat a bláznil ze všech stran, ale jak okolní kopce ubývaly, ustálil se a začal nás hnát dopředu. My se šikovně střídali na čele našeho velkého peletonu a tak jsme bez větších problémů drželi průměrnou rychlost kolem 35km/h. Upozorňuji, že na horských kolech s 15 Kg zátěže. Míjeli jsme jedno město za druhým, Alpy se vzdalovaly a všude kolem nás rovina. Nebylo vidět jediný vyšší bod. Města vypadala velice pustá, lidi nikde, obchody zavřené. Přičítal jsem to krizi, která postihla jih Evropy, jelikož mi nedošlo, že je sobota dopoledne. A to by Ital nemakal ani při maximálním hospodářském růstu.

Na to, že Udine bylo skoro 80km daleko, tak jsme tam dorazili za chvilku a ještě před obědem! Něco takového se nám niky nepovedlo. Sluníčko už pěkně pálilo, my zaparkovali kola u Carrefouru na kraji města a šli znovu nakoupit. K obědu jsme si dali tuňákové saláty Rio di Mare (snad jediná výrazně levnější potravina, než u nás) a každý si na to dal kyblíček zmrzliny 🙂 Pak už jsme se jen vystřídali na WC a vyrazilo se za památkami. Jako všude na světě nás zajímaly 2 věci. Centrum a fotbalový stadion. To první jsme našli celkem snadno. Úzké uličky, italská architektura, sem tam nějaká určitě velmi slavná věž či socha. Něco jsem tedy Dejva donutil nafotit a pokračovali jsme dále…. A jak to šlo do centra snadno, zpátky už to bylo horší. Na navigaci mimo města jsme měli mapu, ale tam uvnitř jsme byli naprosto bezmocní. A tak jsme jeli třeba rovně, pak třeba doleva, pak třeba zase rovně, až jsme narazili na parkoviště a u něj moc krásnou vyřezanou mapu (co bychom dali za hnusnou papírovou). Po 10 minutách akčního civění jsme zjistili, kde jsme, pak jsme našli i něco jako stadion a vydali se tím směrem. Po pár ujetých kilometrech však přišlo brutální zklamání. Ten stadion pro 30 000 lidí nebyla žádná monumentální budova, ale byl trapně zapuštěný do země. A tak jsme krom obrovského, tak 80 let starého parkoviště neviděli skoro nic.

A vyrazili jsme se mrknout na Slovinsko. Vybrali jsme trasu, aby to nebyla moc velká zajížďka. Jelo se opravdu fantasticky, obzvláště teď na jihovýchod. Dokonce jsem zkoušel poprvé v životě překročit povolenou rychlost 50 km/h na rovince, ale po pár pokusech jsem to musel vzdát. Nejvíc jsem vytáhl asi 46km/h. No co … s tou bagáží… U Lidlu jsme potkali velmi příjemnou paní, neuměla sice žádným cizím jazykem, ale Československo znala 🙂 Byla velice milá a usměvavá, ale stejně jsme se za to Československo museli pomstít a tak jsme zastavili u silnice a provedli rychlý zátah na víno, které rostlo všude kolem 🙂

Když jsme dojeli na hranice se Slovinskem, udělali jsme pár fotek, dali si krátkou pauzu a jelikož se klukům nechtělo, na průzkum Slovinska jsem se vydal sám. Moje soukromá výprava trvala asi 5 minut. Ujel jsem pár set metrů, uviděl strom s hruškami, rozzářili se mi očička, vzal jsem jednu pro každého, všiml si mě nějaký psík a tak trochu mě popohnal z vesničky Plešivo zpět do Itálie.

Nás už teď čekal jen jeden, poslední a největší cíl. Mare! Už chyběl jen kousíček k tomu, abychom mohli říct, že jsme na kole dojeli k moři. Pro tento slavný okamžik jsme vybrali město Monfalcone. Stačila jen jedna zastávka na doplnění zásob a zmrzliny a byli jsme tam. Teď jen najít v přístavním městě moře. Možná vám to přijde jako úkol pro mentálně postižené jedince, ale ona to nebyla zrovna sranda 😀 Z každé cedule odkazující na „Mare“ jsem měl druhé Vánoce, koukal jsem se na všechny strany, ve vzduchu bylo cítit, ale nikde jsem nezahlídl ani kapku vody. Pomalu jsme začali hledat nějaký kemp. Po chvilce jsme narazili na cedule, které nás dovedly na rozcestí, my odbočili špatně a dojeli někam, kde to vypadalo jako parkoviště pro lodě. Bez vody 😀 Místního hlídače jsme se zeptali, zda tu není nějaký kemp, ale prý široko daleko nic. Možná 10-20 kilometrů. Vykašlali jsme se na něj, my si ten kemp stejně najdeme a vydali jsme se ještě pár set metrů na jih a konečně ho spatřili! Moře ! Všude kolem nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *